svátek má Miloslavpondělí 18. prosinec 2017
článek
14.05.2016 události s kamarády a přáteli vynikající ★★★★★ Hodnocení 2 / 1 Fotogalerie 1 Komentáře 2

Seriál: Pětatřicátníci, kluci jako skála

1. díl: Jak jsme zdolávali (Šumavský) Everest

Hned na začátek si dovolím ocitovat z Lukášovy, asi týden staré, lékařské zprávy: "...zlomenina levého kotníku bez komplikací, 4-6 týdnů klidový režim, bez námahy a pohybu, po tomto období další dva týdny lehkého zatěžování a rekonvalescence...". S touhle diagnózou (a se mnou) šel Lukáš o víkendu "Pochod po stopách krále Šumavy". Jestli si myslíte, že je blázen, pak vězte, že je ještě větší. Na pochod šel totiž ihned po svém návratu z několikadenního cvičení. Když jsem se ho snažil upozornit, že to není dobrý nápad, odvětil mi, že nohu s ortézou do kanady narve a hole snad potřebovat nebude. Jen prostě nepůjdeme tak rychle. No, k tomu není co dodat.


JAK (prostředky a způsoby): auto / pěšky /
KDE (polohy a umístění): Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení): Lukáš /
KDY (období a interval): víkend /
PROČ (důvody a účely): výlet, procházka, turistika /

Samozřejmě jsem moc rád, že jsme tento pochod díky Lukášovi podstoupili a konečně se mohli projít. Z naší sezonní série jsme totiž hned dva pochody neabsolvovali. Já jsem vzdal Military Death March a Lukáš (kvůli čerstvé zlomenině) nemohl jít brněnský VojChod. Ve středu mi Lukáš potvrdil, že se cesta na jih republiky za účelem marše koná. Vyjedeme v pátek večer a noc přečkáme v autě. Souhlasil jsem. I mě se nechtělo dávat skoro devět stovek za noc prožitou v chatičce, anebo vstávat v půl čtvrté ráno.

Dlouho trvající pochodová abstinence o sobě dala znát. Nebylo to fyzickou, ale mentální nepřipraveností. V pátek, když jsem si balil, jsem dlouho přemýšlel nad rozloženými věcmi, jestli mám všechno, jestli něco neschází, anebo něco nebudu balit zbytečně. Pečlivě jsem procházel seznam ukrytý v hlavě. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jakými z bot se mám vybavit. Buď si vezmu nové, neprošlápnuté, anebo veterány. Jistotou se zdála být prošlápnutá obuv. Když si vezmu dostatek fuseklí a lékárničku s náplastmi, budu vítěz. Doplnil jsem všechno chybějící a důležité a nasoukal to do batůžku a jezevce. Měl jsem za to, že jsem připraven. Nebyla to ovšem pravda. Jak blesk z čistého nebe přišla myšlenka, že nemám spacák. Jak jsem říkal, za tu dobu jsem vyšel ze cviku.

Nasoukal jsem se do auta a vyjel na jih. Cesta se zdála zprvu příjemná a nepřerušovaná, ale dávné přísloví "nechval dne před večerem" se potvrdilo. S prvním dopravním omezením (tři pruhy do dvou) přišla i kolona a popojíždění. Povolená osmdesátka byla jen na značkách, my jsme se loudali krásnou a průměrnou třicítkou. Dovypopojížděl (nové slovo) jsem se až k Lukášovi a u něj byl s hodinovým skluzem oproti předpokladu. Na uvítání to však nemělo žádný dopad. Nastěhoval jsem se do pokoje pro hosty, který Lukáš vylepšil zatím rozpracovaným modelem železnice. Protože moje srdce plesá při pohledu na mašinky, uvítal jsem, že budu spát právě zde. Do pochodovacího batůžku jsem dal jen potřebné věci, zhltnul servírovaný chleba (abych náhodou netrpěl hlady) a prohodil s rodinou pár slov u kafe (to muselo přeci být).

Ohleduplně, abych se co nejdéle vyspal před náročným fyzickým úkonem, zkrátil dvou a půl hodinový přesun o třicet minut. Samozřejmě při dodržení všech předpisů a nařízení dopravního značení. Jen se prostě netáhl mimo obec šedesátkou, jako někteří víkendoví závodníci. Na parkoviště "Rekreačního zařízení Olšina" jsme dorazili něco po desáté hodině večerní. Zahlásili jsme se domů, vytvořili si v autě ležení (manželské dvoulůžko) a připravovali se na odpočinek. Trochu nás vyděsilo, když na boční okýnko zaťukala čísi ruka. Člověk by v těchto končinách a tuto hodinu mohl potkat kohokoliv, ale naštěstí to byl další z účastníků, který nevěděl, kam na prázdném parkoviště zaparkovat. Díky moderní elektronice a velmi kvalitnímu pokrytí mobilního operátora jsme mohli shlédnout jedno vydání pořadu komediální čtveřice a tím si přípravu na spánek ještě vylepšili. Následovalo jen otočení na bok a "dobrou".

Protože registrace a start byl možný již od sedmé hodiny, vstávali jsme tak, abychom to stihli. Budík jsme nepotřebovali, přišlo to tak nějak samo (prostata to zatím nezpůsobila). Vybavili jsme se, já zjistil, že jsem lékárnu nechal doma a odešli jsme k registračnímu místu. Tedy, já jsem odešel. Lukáš, jakožto řidič byl odchytnut organizátorem a zaúkolován přeparkovat vozidlo. Dozvěděli jsme se, že krom pochodu se tu provozuje i Maratónský běh a parkoviště bude určeno právě běžícím. Společně jsme vstoupili do malé místnůstky s několika stoly, židlemi a lidmi. Po oznámení startovních čísel jsme obdrželi každý po jedné mapě, pochodovému lístku, jablku, bagetě, sušence a řekli si o jednu lahev s vodou. Po krátké přezbrojovací zastávce u auta (mě je mapa k ničemu) jsme se odebrali nafasovat snídani. V hezky vypadající restauraci se podávala gulášová polévka. To nás jako první denní pokrm moc neuchvátilo, tak jsme si objednali dvakrát kafe a posilňovali se (i když jen duševně) studiem mapy. Pak jsme vyrazili na cestu.

S nadšením a dobrým pocitem jsme ušli pár kroků a minuli o UAZe opřené hlídače-organizátory. Oba muži si nás nevěřícně prohlíželi a jeden z nich se zeptal, kterou trasu jdeme. "Třicítku" odpověděl pohotově Lukáš. Jejich oči se odvrátily z nás na sebe a po krátkém ušklíbnutí jsme dostali praktickou radu na cestu. "Tak to musíte na druhou stranu". Mapa byla divná.

Tentokrát již správně jsme si to štrádovali Šumavskou krajinou, začali debatovat a hodnotili dosavadní pocity. Bylo sice trochu chladně, ale sluníčko nám osvětlovalo cestu a po dešti ani památky. Šlo se příjemně. Tedy až do té doby, než jsme zpozorovali, že jdeme sice pěkně, přímo, ale nesledujeme jediný ukazatel cesty. Nikde žádné fáborky, šipky, turistická trasa. Jediné, co nám nezapadlo do přírody byly kolíky, zaražené v zemi, jejichž vykukující konec byl nabarven (a vypadalo, že čerstvě) oranžovou barvou. Rozhodli jsme se, že tohle bude náš ukazatel a začali dřevěné tyčky sledovat. Nejdříve nás provázely kamenitou cestou, pak jsme je sledovali na pěšině a těsně před mostem směřovaly na louku. Deštěm zmáčenou, neposekanou. Ani jednomu z nás se tam nechtělo a tak Lukáš prohlédl mapu. Marná sláva, je to tudy. Vyrazili jsme.

Po deseti metrech chůze (broděním) jsme souhlasně konstatovali, že máme v botách poněkud vlhko. U Lukáše to bylo způsobeno dlouhou servisní dobou obuvi, já jsem měl botky s větráním nad podrážkou. Asi z toho důvodu jsem po chvilce kromě mokra cítil i dření na patách, přítomnost puchýře a pak palčivou bolest (když jsem si puchýř strhnul). Nechtěl jsem kňourat s takovou blbinou, když se muselo jít Lukášovi daleko hůř, ale nemohl jsem si pomoci. Požádal jsem o zastávku, boty musely dolů.

Byly tam. Na každé patě. Jak jsem se snažil opravit bebíčko, zjistil jsem, že nemám ani lékárničku, ani ponožky. Když je někdo blbej, tak ať trpí. Napnul jsem fusekle na nohy, až začaly připomínat silonky a tkaničky utáhl co to dalo. Sice docházelo k postupnému snižování prokrvení, ale noha byla fixovaná. Teď už na nás bylo vidět, že jsme drobátko postižení. Každopádně i přes drobné komplikace s chůzí se nám podařilo nastavit celkem rychlou chůzi a předejít (už podruhé) několik partiček. Na dlouhé, neustále stoupající trase jsme osaměli.

Jak jsem již uvedl, mapu jsem nechal v rukách zkušenějšího. A protože jsem si mapu ani na začátku neprohlédl, netušil jsem, že výšlap nás čeká až do jediného kontrolního bodu, který se nalézá zhruba v polovině trasy. Počasí bylo pro pochod ideální. Slunce nás netrápilo třicítkami, ani jsme nemrzli. Navíc jsme šli většinou lesem, takže nás netrápil ani vítr. Bohužel se vše začalo měnit, když jsme se blížili ke Knížecímu Stolci. Jeho okolí je totiž planina, sem tam nějaký ten strom a hlavně, je to nahoře. Já, na rozdíl od Lukáše, jsem se musel obrnit zase mikinou, protože jsem drobátko stydnul. Když jsme měli malinkou rozhlednu po pravé ruce a k ní vedl nehorázný krpál, přišlo to nejhorší. Lukáš oznámil, že odbočujeme.

Schody opatřené stoupání mi dalo zabrat. Jak jsem tak šoural nohama, přemýšlel jsem o tom, jestli je to věkem, anebo je trasa skutečně tak náročná. Silně jsem doufal v to druhé. Doškrábali jsme se až po rozhlednu a tu nakonec zdolali taky. Cedulka "Vítejte na Šumavském Everestu" nám trochu zvedla náladu. Uvelebili jsme se na dřevěné podlaze, vyndali sváču a poobědvali. Během našeho odpočinku dorazilo na vrchol několik lidí. Většina z nich vypadala podobně, jako my (myslím v obličeji, ne v maskáčích). Byli zarudlí, udýchaní, ale spokojení.

Nemohli jsme ale odpočívat dlouho. Jednak nás čekala druhá polovina trasy, nastydli bychom a nerozhýbali bychom nohy. Na naše pochodové kartičky jsme si obtiskli razítka, jako důkaz své přítomnosti a vyrazili. Cesta z kopce byla samozřejmě náročnější a obtížnější, než výstup na vrchol. Lukáš se snažil ze všech sil chránit poškozený úd (nohu), ale drobné kamení pokrývající cestu mu v tom moc nepomáhalo. Až při dosažení asfaltky se chůze stala zase přijatelnější.

Na zpáteční cestě se toho moc neudálo (alespoň v to doufám). Znovu jsme prošli místem, které jsme už jednou míjeli, nechali se předběhnout běžcem a lyžařem (vojákem s holemi) a málem skončili na oslavě. K tomu došlo zcela náhodou. Vyšli jsme z lesa, pokračovali po cestě a znenadání se před námi objevila malý kostelík a kolem spousta lidiček. Jak jsme se přibližovali, vyvstávaly detaily. Nebyli to poutníci, byli to Němečtí a Rakouští občané, nedrželi půst, ale přijeli na oslavu a nedrželi smutek, ale naopak, všichni byli rozjaření. Když jsme míjeli stoly napěchované dorty a zákusky, jedna starší paní nám patrně (neumím Německy) nabídla, abychom se posilnili. My, věrní své republice, samozřejmě pozvání cizího příslušníka odmítli a pokračovali dál. No, když o tom tak přemýšlím, možná jsme si mohli dát punčáček :).

Samotné finále pochodu pro nás bylo utrpením. Ne snad kvůli bolesti, kvůli něčemu daleko horšímu. Na stejném místě, v tu samou dobu někdo pořádal štafetový běh. Kvůli tomu jsme museli neustále uhýbat projíždějícím autům (někdy i autobusům) a v cíli se prodrat chumlem běžců. Od finiše nás neodradily ani tyto překážky. Zabojovali jsme a přetrhli pomyslnou pásku. Vzdálenost 31 km jsme urazili za 5:49 hodiny. Výsledek to není nijak světaborný, ale s přihlédnutím na zranění je to ucházející. Děláme to přece pro medaile (a je to venku), nechceme trhat rekordy. Mise splněna.

Po obdržení certifikátu a kovového ocenění jsme se odebrali do restaurace na oběd. K našemu milému překvapení nám naservírovali místo avizovaného guláše řízek s bramborem. Pochutnali jsme si a zakončili to samozřejmě kávou. Sbalili jsme výstroj (naházeli ji do obrovského zavazadlového prostoru) a opustili areál. Lukáš navedl vozidlo na cestu k domovu. Jelikož byla na odpoledne naplánována zahradní grilovací párty (proč, se dozvíte příště), zastavili jsme se ještě na nákup. Pro mě bylo velkým úspěchem, že po hodně dlouhé době, možná to je premiéra, jsem cestou z pochodu neusnul.

Děkuji Lukášovi za jeho odhodlání překonat bolest a možnost si zase zapochodovat a pokecat. Těším se na další.

... pokračování příště


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

články seriálu

Jak jsme zdolávali (Šumavský) Everest (1. díl)
Jako dárek bolest (2. díl)
Zobrazit celý seriál

fotogalerie

Pochod Po stopách Krále Šumavy

14.06.2016

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (1 rok, 7 měsíců) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 19.05.2016 11:26
Jenda odpověděl(a)
Lukáš: Tak jsme toho sotka,co ti kazil clanky zahnali a je pryc. 
Lukáši, hlavně to nezakřikni... on se třebas schovává a pak zase někde vyskočí.
Koukal jsem, že se dostal i sam... jen nepletl pořadí událostí, ale pohrál si s mluvnicí.
No, budu ho hledat dál... aby toho pokazil co nejméně.
obrázek hosta 18.05.2016 20:59
Lukáš napsal(a)
Tak jsme toho sotka,co ti kazil clanky zahnali a je pryc. 
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (1 rok, 7 měsíců) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.