Radši nebudu uvádět, co všechno jsem byl schopný spořádat (abyste si neřekli, že jsem kyselina). Ale bylo toho požehnaně. Taky jsem podle toho vypadal. Seděl jsem u stolu (protože jsem měl tepláky, nemusel jsem si rozepínat knoflík) a funěl. Lukáš mě ještě dvakrát upozornil na to, že k jídlu ještě něco zbylo (že jsem to všechno nesežral) a abych se pořádně najedl. Neodpovídal jsem. Nebyl jsem schopen.
Po nějaké době, to už slunce začalo pomalu zapadat, jsme se přemístili k ohništi Tam Lukáš s Davídkovou pomocí založil ohýnek. Plamínky vesele poskakovaly a Lukáš jej přiživoval více a více. Po chvilce z něj vytvořil celkem slušný požár. Káťa položila otázku, jestli bychom neměli uhňácat nějakou oběť, když už jsou dneska ty "Čarodějnice". To se samozřejmě setkalo s úspěchem. Realizační družstvo (Káťa, já a Domísek) jsme se rozběhli po zahradě a šli shánět materiál, dobře hořlavý, na výrobu létající baby. Druhý tým (Lukáš s Davídkem) hlídal ohniště, aby nikam neuteklo.
Káťa přinesla vrchní díl jakéhosi oblečku. V tajnosti mi prozradila, že jde o staré, nepoužívané Davídkovo pyžámko a že mu to nesmíme říct, protože by plakal. Rukávy jsme naplnili slámou, stejně jako tělo a vymodelovaly hlavu. Celou postavu jsme napíchli dřevěnou tyč (to nemělo mučednický účel, ale statický) a vítězoslavně dorazili k ohni. Domísek, který se přidal k taťkovi, chvilku pozoroval slaměnou postavu a zakřičel na svého bratra. "Hele Daví, tvoje pyžamo". Naštěstí oznámení nemělo očekávaný účinek. Buď to Davča neslyšel, nevěnoval tomu pozornost, anebo mu to bylo jedno. Slzy každopádně nebyly.
S velkými ovacemi a vydatného řevu (hlavně mého) čarodějnice vzplála. Zimo, děkujeme za pobyt, ale už uvolni místo jaru. Těšíme se na teplo a zeleň. Tím ovšem zábava na zahradě ani zdaleka nekončila. Musel jsem si trochu zablbnout s klukama. Ani nevím proč k tomu došlo, ale byl jsem prohlášen za zombíka (i když ti bývají většinou vychrtlí). Chytal jsem kluky a pokud jsem je ukořistil, jedl jsem je (samozřejmě jen obrazně - už jsem nemohl, jinak bych si dal). Poté, co byli kluci dostatečně vyřehtaní, vyskákaní a okousaní jsme se pustili do přenášení dřeva. Z fotek, na nichž sedí Lukáš na trávě u ohně a pozoruje celou svou rodinu, jak nesou klády, by se možná mohlo zdát, že zde vládne krutý, dávno nefungující otrokářský řád. Není tomu samozřejmě tak. Pokud má některý nesoucí na tváři ustrašený výraz, jedná se o nedopatření, které Lukáš hned nato bičem napravil (pokus o vtip).
Nebe pomalu temnělo, tepla ubývalo a z ohniště zmizel plamen. Ony už i hodiny ukazovaly pokročilou dobu. Uklidili jsme a šli dovnitř. Slezli jsme se v obýváku a se slabým pokukováním po pěveckých výkonech televizních hvězd jsme si povídali. Kluci si stavěli a pak zalezli do peřin. My jsme je chvilku poté následovali. Byl to náročný den.
Nedělní dopoledne jsme užívali prací. Nejdřív jsme s Lukášem rozřezali pár klád, které jsme včera tak úhledně nanosili. Motorovka vystřídala sekyru a špalky jsme udělali praktičtějšími (aby se vešly do krbu). S tím nám pomáhal i Dominik, abychom to s Lukášem zvládli. Výkon nebyl nejdůležitější, hlavní bylo nasazení a odhodlání. A to Domča měl. Oba kluci pak natahali dřevo do kůlny. Tím mi vyklidili plochu. Dostal jsem totiž možnost vyzbrojit se sekačkou a trochu poupravit vzrostlou travinu.
Nástrojem byla hodně výkonná, benzínová strunovka. Vystrojil jsem se, dostal kšíry a helmu a vyrazil nepříteli (trávě) vstříc. Spolu s trávníkem jsem někdy bral i kameny, větve, kusy plotu. Ale nad tím vším pokaždé Lukáš jen mávl rukou. Hlavní bylo neukončit bytí výsadby. Zelenině jsem se vyhýbal poctivě. Jediná ředkvička, anebo co to je, nebyla poškozena. Mé počínání se sekačkou samozřejmě nebylo bezchybné. Několikrát jsem přišel za Lukášem s prosíkem, aby mi vylepšil sekací možnosti.
Po práci oběd (zase jsem se přeplácl), po obědě loučení. Odjížděl jsem do Prahy dříve, abych stačil ještě "pověsit záclony". Mnohokrát děkuji za krásné čarodějnice. Jen příště musíme mít dívčinu na podpal ještě před založením ohně, abychom se vyhnuli ukvapenému vrhání oběti do plamenů.
