Dali jsme si kafe a pokecali mimo o tom, jak se mu to stalo (snažil se klasicky odnést les najednou) a co nás čeká. Prý nic časově, ani fyzicky náročného. Bude potřeba provrtat pár zdí a rozvést kabely pro zítřejší montáž výtahu. Zhrozil jsem se. Už jsem se viděl, jak pobíhám po rozestavěné desetipatrové budově s klubkem v ruce a někdo něco rozvádím. Nehledě na to, že prvního uživatele by to bacilo. Naštěstí se nejednalo o tak brutální záležitost. Když Lukáš spatřil moje vyděšené oči, uvedl věci do pořádku. Cílem je montáž osobního výtahu (plošiny) do chatky. Srdce mi zase začalo normálně fungovat. Sláva, nepůjdu si sednout.
Vyrazili jsme do kraje kousek za Prahou. Lukáš zastavil u branky, za kterou následovala ta nejstrmější příjezdová cesta, kterou jsem kdy viděl. Otevřel jsem vrata a Lukáš se pokusil se svým rodinným minivanem cestu zdolat. Marně. Drobné kamínky, kterými byla stezka posypána, létaly metry různými směry, ale auto se kachnilo na místě. Švára se, jako správný bojovník, nevzdal. Couvl, zařadil kvalt a s ještě větším úsilím nechal sápat auto do vrchu. I když se dostal o hodně dál než při prvním výstupu, nestačilo to. Možná ze stejného důvodu stála u plotu Felda a nahoře se pyšnil německý offroad. Nedá se nic dělat, nářadí a materiál budem muset vynosit růčo.
Bohužel video je daleko výstižnější než text, ale stejně se Vám pokusím vylíčit, jak Lukáš vystupoval z auta. Otevřely se dveře vozidla, na země se dotkla jedna berle, pak druhá a nakonec se ukázal Lukáš. Upravil si postoj a rychlostí olympionika ve špičkové formě opustil prostor dveří. Svíjel jsem se smíchy ještě pár vteřin poté, co odhopskal. Nejdřív nás přišel uvítat bratr majitele. Seznámili jsme se a pustili se do vybalování. Zavazadlový prostor naplněný kufry poukazoval na hodně cest tam a zpátky. Naštěstí pohotový Lukáš požádal o jednokolový dopravní prostředek a bylo mu vyhověno. U zdi jsem našel kolečko, to jsme naplnili nářadím a vyjeli k chatě. No, vyjeli. Vzhledem k tomu, že jsem tlačil já, ploužil jsem se do kopce jako mrzák a funěl u toho jak parní lokomotiva. Ale zvládl jsem to (Lukáš tam s berlemi byl rychleji).
Chvilku poté, co jsme nanosili do vnitřku věci dorazil i majitel a zadavatel prací. Ukázal Lukášovi, jaké jsou jeho představy a hlavně jaké dostal podmínky od výtahářů. Protože jsem naprosto přesně pochopil, co se od nás chce, jsem schopen to shrnout. Naším zadáním bylo položit kabel z jednoho místa k druhému. Víc šlo mimo mě. Bohužel se nejednalo o přímé spojení. V cestě nám stály asi tři zdi a jedno obložení. Švára obhlédl terén, chápavě pokynul a pustil se do plánování. Obcházel (obhopskal) všechny interiéry a popisoval mi nadcházející úkony. Jednu stěnu vrtat nebudem, protože je tam už díra od někoho jiného. Odstraníme dřevěné obložení na toaletě, pod kterým povedeme rozvod a v rohu u stropu provedem vývrt. Tím se dostaneme do technické místnosti, kde je rozvodová krabice. Tím budem mít jeden konec šňůry v místě A. Od nevrtané díry potáhneme kabeláž skrz šatnu, projdeme kamennou stěnou (abychom nemuseli lištovat půl zdi) a přes strop dosáhneme místa B. Tam bude od zítra ovládací panel výtahu. Lehké, že? Tak směle do toho.
Lukáš zaujal pracovní postoj. Sundal si bundu kombinézy a zahodil hole (ty tam vůbec nepřekážely). Vzhledem k jistým pohybovým indispozicím se stal Lukáš stabilní částí našeho týmu a já byl tou labilní (jak trefné). Při odstraňování dřevěného a lepeného obložení se tu a tam ozývaly zvuky nenávratných změn materiálu (prostě to ruplo). "To se pak opraví". Chvilka trpělivosti, nějaké to zabrání a první průtah byl na světě. Posunuli jsme se o metr a půl dál. Poprvé se ozvala vrtačka. Když byl vrták ve dvaceticentimetrové zdi už na pětadvacet čísel, bylo nám cosi divné. Dírka na druhé straně se ne a ne ukázat. Lukáš šel štěstíčku naproti a začal vrtat z druhé strany. Zdí sice pronikalo světlo, ale vidět nebylo. My jsme ale neustoupili a pro kabel cestu našli (asi napětkrát s lehkým slovním doprovodem). Zatímco se Lukáš dal do připojování k rozvaděči, na mě připadla truhlařina. Měl jsem obložení alespoň trochu přivést do původního stavu. Celý nesvůj jsem si lámal hlavu nad skládankou. Tři nebo čtyři rady od Lukáše to spravily. Bylo zase obloženo. Sice nějaký ten centimetříček přečníval anebo chyběl, ale třísky do kupy dávat neumím.
Nastala poslední fáze. Lukáš, jehož očividně noha bolela (jednou dokonce prohlásil, že už si musí sednout) mě pověřil úkolem provrtání díry skrz kámen. Co nejinteligentněji jsem uchopil vrtací kladivo, postavil se k práci čelem a prstem se dotkl knoflíku. Vrták se ale začal otáčet až poté, co mi švagr upravil vrták ve všech třech osách. Spustil jsem nástroj a po vteřině čučel na zaseklý vrták. V takovýchto bolestech a strastech, kdy jsem nakonec jen držel vrtačku a Lukáš jednou rukou tlačil a usměrňoval, se nám povedla udělat díra skrz naskrz. Protáhnout, zalištovat, hotovo. Lukáš odborně změřil napětí, proud a odpor (o těchhle třech veličinách je elektrotechnika) na všech vodičích a spokojeně omotal kabel izolační páskou.
Začli jsme poklízet. Jediné, co vypadalo (a skutečně bylo) nejvíc roztahané byl obsah malého kufříku. V něm měl totiž Lukáš ukryté všemožné šroubečky, hřebíčky, matičky a vrutičky. Na podlahu jsem poklady vysypal kvůli potřebě jednoho jediného (ano, čtete správně) malého hřebíku, kterým jsem chtěl ukotvit neposedný kabel za obložení. Složeno, uskladněno. Kufry jsme vytahali ven, aby v malé chodbičce nezabírali místo. Já už jsem se chystal domů, ale čekali nás ještě dvě věci.
Jednou z nich byla výměna sporáků. Jak to tak bývá, starý za nový. Kolečko znovu pomohlo a vařící nástroj jsme celkem obratně s Oldou (majitelem) přemístili ke dveřím vedoucí do kuchyně. Lukáš tentokrát nepomohl, držet jednou rukou sporák a berli prostě nejde. Výměna proběhla rychle a čistě. Drobné komplikace sice přinesl napevno namontovaný soklík a o fous širší bílá technika, ale se vším jsme si podařili a spotřebič velmi umě vsadili k lince. Posledním úkolem bylo se posilnit. Od Oldovi maminky jsme dostali plný talíř výborné polévky a omáčku s masem a knedlíkem, po které jsem se olizoval ještě cestou zpátky. Na vytrávení jsme vypili kafe, zakousli každý oplatku a dokončili tak všechny potřebné práce.
A tím skončila moje první velká zednicko-elektrikářská zkušenost. Děkuji Lukášovi za profesionální vedení a dohled a doufám, že si zase spolu takhle brzo zapracujeme. Jen je mi divné, že mu všechno šlo i s nemocnou nohou daleko rychleji, než mě s oběma údy zdravými. Inu praxe je praxe.
