Druhý den mi Lucka volala, že paní bytná (správcová domu) naše rozhodnutí posvětila a navíc přislíbila dodat kontakt na topenářskou firmu, která obhospodařuje náš dům. Hovor byl uskutečněn a my dostali elektronicky návrh operace. Cenově se pramálo lišila od částky uváděné v článcích. Chvilku jsme spekulovali, ale pak na rozpis kývli. Topení si vyměnit necháme. Pak nastala doslova mailová bouře. Po potvrzení objednávky jsme si pinkali termín, pak možnost proplacení, detail výměny a potřebné zajištění. Konečný termín, byl pátek, pětadvacátého března, tedy svátek.
Nechtěl jsem být přemíru chytrý a poukazovat na tu skutečnost. Nějak jsem spoléhal na fakt, že se možná výměna bude uskutečňovat v době pracovního klidu schválně, abych naštval co nejvíc lidí v baráku. Když jsem byl dohodnutý s paní bytnou na předání klíčů, jednoho odpoledne se mi rozezněl mobil. Celý rozhovor začínal velkou omluvou. Pátek je prý volno a tato skutečnost byla při plánování zakázky přehlédnuta. Je možný termín den předem? Tedy ve čtvrtek? Chvilku jsem kalkuloval, co to znamená. Jestli mi bude narychlo schválená dovolená, jestli budu muset znovu urgovat paní bytnou o klíče a jestli si stihnu pořídit potřebné věci. Došel jsem k názoru, že by se to stihnout dalo a kývl jsem na nový termín. Tak tedy ve čtvrtek.
Středa
Ve středu odpoledne jsme navštívili obchod (teď se tomu říká hobbymarket), abychom se vybavili maličkostmi pro zušlechtění a zkrášlení bytu po odchodu topenářů. Na lednici totiž existuje (už hodně dlouho) seznam TODO položek, ze kterého nic neubývá. Nadchl jsem se myšlenkou, že několikadenní volno plně využiji k proškrtání restů. Byt jsme lehce připravili na zítřejší zásah, nafasovali klíč od technické místnosti (honosně pojmenovaná díra v zemi) a celí nadšení čekali čtvrteční dopoledne.
Čtvrtek
Přesně, jak bylo dohodnuto, se kolem deváté ozvalo klepání na dveře. Otevřel jsem je a za nimi spatřil dva muže. Kousek ode mě stál čtyřicátník (nejspíš mistr), za zády mu stál usměvavý mladík. Vyměnili jsme si pozdravy a mistr mi položil celkem záludnou otázku. "Jsme tu správně?" zeptal se. Z opatrnosti, abych si domu nevpustil členy náboženské sekty, anebo podobní prodavače masážního kompletu, jsem i já položil otázku. "A správně na co?" Starší muž se na mě trochu udiveně podíval a pak mě ujistil v tom, že jsou ti, na které čekáme. Co nás velmi mile překvapilo ještě než vstoupili do dveří, že prvním vybaleným vybavením byly gumové pantofle.
Oba pracovníci se rozkoukali velmi rychle (zase nebydlíme v hale, že) a po chvilce už lifrovali kufry a přepravky s nářadím do pokoje. Když jsem nabídl mladšímu pomoc, s úsměvem ji přijal. Konstatoval přitom, že jsou opravdu dvojka k pohledání, protože on má špatné rameno a druhý koleno. Staršímu jsem předal klíče od kobky, mladší kontroloval radiátory. Já jsem si sedl na židli v místě, kde bych nejméně překážel. K počítači. A pokračoval v rabování městské části. Když se mistr po několika minutách vrátil z podzemí, oznámil nám dvě noviny. Jednu neutrální a jednu špatnou. Tou nepříliš významnou byl nález mrtvého potkana velikosti čivavy, ta špatná znamenala nemožnost zavřít přívod vody do jedné ze stoupaček a tudíž fakt zabraňující výměně radiátorů. Nové topení budeme dneska mít jen v obýváku. Zkrátka jsme si to představovali moc růžově.
Hned po této smutné zprávě mi staršina podával telefon, na jehož konci byl jejich boss. Oznámil mi, že zbytek výměny bude proveden až na konci topné sezóny, kdy se bude moci opravit i ventil stoupaček (doufám, že nebude mrznout do května). Informoval mne také, že faktura bude zatím vystavena pouze na odvedenou práci. Popřál mi hezkého dne a rozloučil se.
Bylo zajímavé pozorovat oba topenáře při práci, hlavně co se souhry týče. Rozhodně se nejednalo o podívanou typu "Pat a Mat". Stará tělesa byla rychle odřezána a nahrazena novými. Nastala fáze časově nejnáročnější. Montáž armatur. I když výroba spoje byla celkem hezkou skládačkou, piplačka to byla neuvěřitelná. Oba pracovali ale velmi profesionálně. Ani řez navíc, ani kousek vyhozené trubky. Po jedné hodině odpolední bylo topení připnuté a měla nastat zatěžkávací zkouška.
Mistr se znovu odebral do přízemí a pustil vodu. Děsivé zvuky linoucí se ze stoupaček ve mě vyvolávaly paniku z valící se vody do bytu, ale k ničemu takovému nedošlo. Topení začalo hřát, vzduch nad ním se tetelit a malinké kapky ulpívající na boku radiátoru byly odstraněny silnějším utažením matice. Starší topenář nám, možná na památku, možná jako důkaz o nepříznivých podmínkách, ve kterých musí pracovat, přinesl ukázat fotografii krysáka. Třiceticentimetrové stvoření bylo vskutku nehezké. Pak vypsal protokol zatímco mladý uklízel (od něj jsem se dozvěděl, že je členem skupiny provozující historický šerm v Chebu), rozloučili se a odfrčeli. Půl výměny jsme měli za sebou. V druhých pokojích sice nové topení máme taky, ale stojí na zemi, půl metrů od zdi.
Pro pány to skončilo, pro nás začalo. Když jsem pozoroval, jak staré držáky topení odřezávají pilou na kov, měl jsem dětskou radost, že to nefikli flexou a nebudeme mít špony v celém bytě. Ale teď, když jsem pozoroval ohavný kus kovu vyčuhující ze zdi, jsem si říkal, že bych s tím přeci jen mohl něco udělat. Vyrazili jsme do Obi. Naše první kroky směřovaly k oddělení elektrických nářadí. Když jsme stáli před stojanem přeplněným úhlovými bruskami a prohlíželi ceny, nadšení trochu povadlo. Napadlo nás, že pro litr mléka není potřeba kupovat celou kravku. Dostavili jsem se tedy ke stolku příslušného resortu a vyčkali příchodu pracovníka. Za chvilku se dostavila postavička jak vystřižená z filmu o podvodníčcích s jemně uhýbavým pohledem. Požádal jsem o katalog půjčovaného nářadí. Chvilku jsem v tom listoval a nakonec našel (byla v kapitole "dřevo"). S vědomím, že obsluhující je dozajista profesionál a poradí nám (aspoň tak to měl na vestičce), jsem popsal účel, za kterým si chci zařízení zapůjčit.
Trochu polohlasem prohlásil, že běžně nabízené brusky si s kovem neporadí, bude nutné vzít pilu na kolejnice (obrazně řečeno) a to mi způsobí doma apokalypsu. Pak mě vyzval, abych ho následoval k jinému regálu a ukázal mi oscilační pilu. Pořizovací cena čtyři tisícovky mi zrovna nepřišla lákavá, zvlášť, když potřebuju čtyřikrát říznout. Oblužník byl krapet pomalejší v chápání, protože všechny mnou uvedené důvody, proč si nástroj kupovat nebudu, odkýval, ale koukal na mě dál a jen mi oznámil, že se tato pila zapůjčit nedá. Pak se přišoural blíž ke mě a zašeptal mě, že tento typ vlastní a že bychom se mohli nějak dohodnout. No, pochopil jsem, o co pánovi šlo, ujistil ho, že si to rozmyslím a rychle upaloval s Luckou v patách pryč.
Jen jsme na sebe s Luckou koukli. Nebylo potřeba slov. Vytáhl jsem mobil a volal o radu přítele - odborníka (Lukáše). Jeho definice potřebného nástroje se diametrálně lišila. Mám prý popadnout tu nejlevnější variantu. S tím budu mít po problému. Učinili jsme tak a koupili oranžového pracanta. Celý natěšení, že se zbavíme nechtěné okrasy, jsme upalovali domu. Jenže to znovu nebylo tak lehké, jak jsme si mysleli. Flexa byla o pár centimetrů širší, než prostor mezi topením a parapetem. Odmontovat vodou naplněný radiátor jsem i já považoval za zhovadilost a parapet bohužel odmontovat také nešel, neboť byl zapuštěn po oknem. Vsunul jsem neposkvrněný výrobek zase do pytlíku (do krabice ho musela nasoukat Lucka) a uchýlil se k bědování.
Kde nepomůže chytrost, musí nastoupit síla. Brutální síla. Popadl jsem největší kladivo, které se v mé sbírce našlo (vlastně jediné), znovu oprášil páčidlo a rozhodl se vyčnívající profil natřískat do zdi. Krom kraválu a mravenčení v mé ruce to nemělo jiných efektů. No, trochu se kov pohnul, ale pořád stejně hloupě koukal ze zdi. Rozhodl jsem se naposledy pozměnit přístup. Sílu nahradit uměním. Vzal jsem si k ruce sádru, rozdělal jí zhruba třikrát víc, než bylo potřeba (jednou to bylo husté, pak řídké) a vinglíky zapatlal. Víc zkazit už to asi nešlo. Ale co, zítra je taky den, třeba na něco přijdu.
