svátek má Nikolapondělí 20. listopad 2017
článek
19.02.2016 události s kamarády a přáteli vynikající ★★★☆☆ Hodnocení 2 / 1 Fotogalerie 1 Komentáře 5

Seriál: Abertamy soukromě

8. díl: Jak jsme se loučili s horami

Míra mého (i kolektivního) optimismu vrcholí. I přes to, že zítra balíme a jedeme domů, vstáváme s myšlenkou toho, že je teprve pátek. Ložnici sdílím pouze s Lukášem, který je vzhůru, tudíž se žádné prudké a ukvapené vstávání nekoná. Místo toho vyrobil Lukáš ze dvou (až třech) plyšáků "kladélko". Jednalo se o postavičku připomínající pomůcku inseminátora. Z pelechu nás vyhnal až hlad, teprve tehdy jsme se odebrali do kuchyně a zasedli ke stolu. Během čerpání energie přinesl Domísek náš výrobek a tázavě na nás hleděl, co že to má být. Našemu popisu zřejmě nerozuměl (možná ani nechtěl) a tak slona, méďu i psíka ze vzájemného sevření a umělohmotného košíku osvobodil.


JAK (prostředky a způsoby): auto / pěšky /
KDE (polohy a umístění): Česká republika / sever /
KDO (osoby a obsazení): Lukáš /
KDY (období a interval): více dní / zima / zimní dovolená /
PROČ (důvody a účely): kultura / odpočinek / sport, hry / výlet, procházka, turistika / zábava /

Moje včerejší váhání mezi další návštěvou sjezdovky rozštípl pohled z okna. Někdo nahoře nám opět vykouzlil hezký den a já bych litoval netrávit ho na sněhu s lyžemi na nohou. Připojil jsem se tedy ke klukům a počtvrté za týden (to je rekord) jel lyžovat. Po odstrašující zkušenosti s Plešivskou červenou jsme jeli na Klínovec. Fronty před vlekem dávaly tušit, že v místním, anebo jiném bohatém kraji nadešly prázdniny. Kapacita lanovky by si poradila s náporem návštěvníků, ale když oni ti lidi musí jezdit ve dvou, anebo sami.

Párkrát jsme s Domískem sjeli modrou a pak přesedlali na červeno-modrou (psal jsem, že se zlepšil). Čekání na výjezd kopce nám ve dvou případech zpříjemnil lyžař dající se s námi do rozhovoru. S jeho vztahem k ženám se dalo chvilku souhlasit, chvilku ne, ale sranda byla. Domča sice té tajuplné mluvě dospěláků nerozuměl, ale byl spokojený, protože pán svolil sklopit i oranžovou bublinu lanovky. Další příjemné rozptýlení přinesla velmi vitální dáma, která nám vyjmenovávala sportovní aktivity, kterým se věnuje. Na druhou stranu nám společnost dělali i zabedněnci, kteří nezabručeli, i když je Domísek velmi hlasitě pozdravil. Jiný kraj (Deutschland), jiný mrav.

A to bylo poslední lyžování tohoto turnusu. Po posledním sjezdu a vytažení na vrchol svahu jsme se nasoukali do auta a odjeli odevzdat permanentky. Celá akce byla jako z akčního filmu. Lukáš zastavil u chodníku, já vylétl a celý udýchaný jsem strčil obsluze dvě karty. S obdrženými penězi coby zálohou jsem upaloval zase zpět. Jakmile jsem za sebou zaklapl dveře, Lukáš dupnul a my zmizeli v prachu (bahně). Návrat na Abertamskou chatu jsme podnikli přes Boží Dar (koupě chleba, stejně akční jako odevzdání permic) a Plešivec, kam jsme jeli vrátit Domčovu lyžařskou výstroj. Klučina to nesl trochu smutně, ale po ujištění, že není všem lyžařským dnům konec, se zase usmíval.

Po obědě a vydatném dezertu (sežral jsem s Lukášem každý půl vaničkové zmrzliny) nastal krátký útlum a u Lukáše se projevil jistý druh žaludeční nevolnosti. Polehávání a posedávání v místnosti jsme odpoledne přeměnili v dovádění a bobové závody na svahu za domem. Já jsem konečně dostal svého slibu (i když trochu jinak) a synovcům jsem postavil (vyšlapal) sněhuláka. Nejdříve si užívali kluci, protože trvali (a bylo jim vyhověno) na humanoidím vleku. Tyto radovánky se proměnili na záchranné akce, kdy dospěláci byli záchranáři a řidiči obou bobů přivolávali, anebo odvolávali zdravotní pomoc. Vyvrcholením venkovní akce byl náš závod s Lukášem. Každý jsme obsadili jeden stroj a pustili se ze svahu. Naše mechaniky nadchlo, když jsme se nekontrolovaně řítili ze svahu, ideálně se ještě vyklopili a doslova jásali když i oni mohli nastoupit na pekáč (zelený je rychlejší). Káťa mezi tím humbukem lítala s foťákem a míru šílenství dokumentovala. Protože více než jízda byly zajímavější pády a kotrmelce, kterými závod končil, v začínajícím večerním světle jsme natočili ještě pár metrů akčního filmu ze zasněženého prostředí. Hlavními aktéry byli, jak jinak, Dominik a David. Již brzy ve Vašich kinech.

Stav sýpek byl na nule a tak jsme na večeři šli jinam. Nejdříve jsme navštívili sportbar, kde jsme dostali v pondělí ty výborné hamburgery. Ale ouha, hodně jsme se mýlili, když jsme počítali s tím, že si po páté hodině sedneme. Každý stůl lokálu byl rezervován. Anebo možná nebyl, ale my jsme nešprechtili a z kapsy nám nepadaly euráče. Otočili jsme se tedy na podpatku (neopomněli jsme načichnout) a pokračovali k dalšímu známému podniku. Nedělní pizzerii. Tím jsme dali možnost kuchaři napravit osudnou chybu, kdy vyrobil Káťe pizzu s olivami bez oliv. Usadili jsme se na vytápěné a zastřešené terase. Objednali jsme si a čekali. Káťu ani Lukáše tentokrát žádné opominutí nepotkalo. Černého Petra jsem si vytáhl já a moje italská placka postrádala z ingrediencí papričky. Samozřejmě nejedná se o nikterak zásadního, ale když očekáváte na tomatovém základu salám a papriky, dělá to přeci jen 50%. Reklamaci jsme ani tentokrát nepodali. Společně jsme se shodli na tom, že to za tu zeleninu nestojí.

Během večerního rozptýlení jsme nerozdělali ani jednu hru. Než se odebrali kluci do hajan (klasicky s nářkem), hráli jsme si s legem a řešili nejrůznější scény. Hasili jsme hořící popeláře, pálili jsme odpadky, potlačovali vzpouru požárníků, krotili jsme násilného člena úklidové jednotky. V dospěláckém kruhu jsme hodnotili a komentovali celý uběhlý týden. I když den po dni byl dokumentován, stejně jsme se shodli na tom, že ta kopa dní utekla strašně rychle. Se smutkem z konce (aspoň já) jsme ulehli do postelí.

... zbývá jen odjezd

Mile mě překvapilo, co se dá ještě všechno zažít v závěru. Vstávání bylo následováno balením, úklidem a hledáním ztracených částeček, kuliček, oblečení a občas i potravin (to neplánovaně). Když jsme snesli do lyžárny všechny zavazadla, zdálo se nemožné vměstnat je do dopravního prostředku. Vlastě bylo bláhové se o to pokoušet. Navíc se do též místnosti nacpali i noví obyvatelé chaty, kteří se připravovali (hlavně duševně) na běžeckou tůru. Neměl jsem potuchy, že existuje tolik přípravků, kolik si oni na skluznici aplikovali. A pokud údiv bylo to, co jsem prožíval jejich pozorováním, naprosté nepochopení nastalo z jejich rozhovoru.

Lukáš všechnu bagáž do auta nakonec nasoukal. Jak se mu to povedlo netuším. Káťa mezitím vyšůrovala oba pokoje a nejspíš i něco dalšího (když si v průběhu týdne jen tak odskočila něco umýt). Kluci dostali po jednom elektronickém zařízení a byli hodní. Rozloučili jsme se s chatou, sněhem a Abertamy. V ideálním případě bychom jeli na Prahu, jenže to bych v posádce nesměl figurovat já. Při balení jsem zjistil, že mám šikovně schovanou ještě další permici na Klínovecký vlek. Díky mému orientačnímu smyslu jsem netušil, že tento orientační bod rozhodně neleží na trase ku Praze. Lukáš o této skutečnosti pomlčel a odvezl mě ke kase. Na mou otázku, jestli nebylo nákladnější sem zajet, než obdržet zálohu na kartu, jen Lukáš mávnul rukou a prohlásil: "Kdyby ta karta byla moje, vykašlal bych se na to". Nabízenou minci však odmítl.

Krajina za okny vesele ubíhala, sníh mizel a na některé členy výpravy přišel hlad. Já jsem mezi ně překvapivě patřil taky. Na míhajících se informačních tabulích jsme hledali obrázek skříženého příboru. Trvalo hodně dlouho, než se nějaká naskytla. Buď v Karlovarském kraji cestující lidi nejedí, anebo jsme se špatně koukali. Přitom jak jedna, tak i druhá možnost je prakticky vyloučena. Jen jednou jsme zpozorovali ukazatel dálničního občerstvení (nechtěli jsme jíst v komerčních řetězcích). Ale zpozorovali jsme to v devadesátikilometrové rychlosti pár metrů před námi. I přes silný brzdový moment jsme odbočku přejeli a i přes velkou Lukášovu odvahu couvat několik desítek metrů nechtěl. První zastávka byla v jedné vesnici. Restaurace nesla honosné jméno "U Radnice", ale po vkročení do kouřem zalité putyky jsme byli rádi, že se nevaří. I po pár minutách jsme natáhli popelníkový odér.

Následně nás Lukáš vzal na místo romantické, nezakouřené a netypické. Bohužel také nedostupné. Navigace ho zavedla k troskám hradu. U vstupní brány jsme našli krásně místo k zaparkování, pozvánku k ochutnání výborné kuchyně i zlatavých moků, ale taky řetěz se zámkem kolem ní. Až napotřetí se na nás usmálo štěstí a my se usadili v restauraci "Koštovna u vodníka" u hotelu "Pod Sluncem" (s těmi názvy je to trochu komplikované). Hned dvě velká plus u nás získal podnik tím, že se tam nekouřilo a interiér nepřipomínal dobu raného socialismu. Čekali jsme. Mladý číšník nám mistrovsky předváděl "umění přehlížet" v praxi i když jsme mu seděli v cestě. Až zakašlání provedené během jeho cesty kolem nás ho vyrišil a zeptal se, co si budeme přát. Lukáš projevil zájem o limonádu, kterou objevil v stojacím letáčku (velikosti vývěsní tabule) umístěném na stole. Místo poznámky na lístku dostal strohou odpověď: "nemáme". Objednali jsme tedy oranžovou bublinkatou láhvovou limonádu a čekali.

Než se na našem stole objevily sklenky, chvilku to trvalo. Nebylo ani divu, protože číšník (jediný v lokále) nosil pití zásadně po jednom. Jakmile naklusal s tácem (a více položkami na něm) i k nám, trvalo jen chvilku, aby mu Domísek přidělal práci. Nějakým nedopatřením se stalo, že se obsah sklenice objevil přímo na ubruse. Domča, vědom si své chyby, šel velmi dospěle poprosit o hadr. Číšník zachoval také velkou dávku profesionality a přesadil nás k jinému, prostornějšímu stolu. U toho už jsme zůstali. Na polévku jsme si sice museli taky nějakou dobu počkat. Naštěstí nám dlouhou chvíli zpříjemnil číšník svými kousky. K vedlejšímu stolu donesl nekompletní objednávku. Palačinky se šlehačkou bez šlehačky (tady je to asi normální). Jeho chybu rychle napravila kuchařka vyběhnuvší z kuchyně. Popadla zase talíř, něco zabručela a zmizela. Pak už se hluboký talíř objevil i před námi. S Káťou jsme zhltli Řeckou fazolačku a s Lukášem a Davídkem si pochutnali na plněných ovocných knedlících. Domísek dostal v rámci akce (když jedí dospělí, děti to mají levnější) masové dinosaury s hranolkami. Kluci si na poslední pár soust talíře vyměnili, aby si vzájemně nezáviděli.

Po zaplacení účtu nás Lukáš dovezl až do Prahy. Aby loučení nebylo jen rychlovkou na parkovišti, pozvali jsme (Lucka už byla doma) rodinku ještě na kafe. Zatímco jsme Lucce líčili naše zážitky, kluci si hráli na agenty. Jednak hlídali auto a nálož věcí na střeše a jednak nám reportovali pohyb podezřelých individuí. Druhý úkol byl dokonce podpořen písemným sdělením (dokonce přišlo na Davídka hlášení). Aby nebylo přeplněné auto až moc dlouho na obdiv sídlišti a nestalo se trnem v oku některého nenechavce, návštěvu jsme neprodlužovali. Přišlo poslední rozloučení a osmidenní dobrodružství nadobro skončilo.

Všem chci moc poděkovat za krásnou zimní dovolenou, za zábavu i kulturu, kterou jsem mohl zažít. A hlavně díky za každou minutu srandy s Vámi. Doufám, že tohle nebyly poslední hory a ani náhodou poslední akce.

... a to je asi tak všechno


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

články seriálu

Noc před horami (1. díl)
Vzhůru za sněhem (2. díl)
Zase na laťkách (3. díl)
Jiná ochutnávka sněhu (4. díl)
Jak jsme byli za vodní kulturou (5. díl)
Jak jsme bloudili na Abertamském okruhu (6. díl)
Dávka sjezdovky podruhé (7. díl)
Jak jsme se loučili s horami (8. díl)
Zobrazit celý seriál

fotogalerie

Zimní radovánky na sněhu za Abertamskou chatou

06.03.2016

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (1 rok, 9 měsíců) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 25.02.2016 10:23
Jenda odpověděl(a)
Lucík: Jsem ráda, že píšeš tyto články. Z tvého vyprávění bych se spoustu věcí nedozvěděla. Je vidět,že o zábavu jste neměli nouzi.
Najednou nejde odvyprávět všech osm dní... bylo by to i nudné.
Navíc u psaní se můžu vracet a upravovat. Myslím, že nikdo by nevydržel poslouchat koktajícího a věčně přeskakujícího vypravěče.
obrázek hosta 25.02.2016 09:20
Lucík napsal(a)
Jsem ráda, že píšeš tyto články. Z tvého vyprávění bych se spoustu věcí nedozvěděla. Je vidět,že o zábavu jste neměli nouzi.
obrázek hosta 25.02.2016 09:19
Jenda napsal(a)
Ještě mě napadlo, že jsem zcela opomněl zmínit Domískovu a mojí soukromou hru na "CO?", díky které jsem si vydělal 5 Kč.

Protože se jednalo o velkou zábavu a zkoušku i pro mě, nejspíš to ještě někam uvedu.
obrázek hosta 25.02.2016 09:13
Jenda odpověděl(a)
Lukáš: Ty mne nakonec naucis pocitat. Jinak vsechny ,,vytky,,jsou po precteni Katky,ja bych si toho nevsiml. Jsem tak suprove pobaven tvymi clanky,libi se mi. Omluva za pravopis. 
Prosím Tě, Lukáši. Já to rozhodně neberu jako výtky... jsem rád, že to čtete a korekci beru jen jako zpětnou vazbu. Rozhodně si toho více vážím, než kdybyste nad tím mávli rukou.

Jsem rád, že má nenáročná beletrie přišla k chuti :).
obrázek hosta 24.02.2016 20:54
Lukáš napsal(a)
Ty mne nakonec naucis pocitat. Jinak vsechny ,,vytky,,jsou po precteni Katky,ja bych si toho nevsiml. Jsem tak suprove pobaven tvymi clanky,libi se mi. Omluva za pravopis. 
Chcete vytvořit komentář?

Tento článek je starší než 6 měsíců (1 rok, 9 měsíců) a proto jej nelze komentovat.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.