Možná to bylo tím, že večer odboráři nevyjeli s rolbami, anebo slunce nad sjezdovkami hřálo více, než jinde. Sníh připomínal tekutý písek, po prvním pádu jsem byl durch a červená svou náročností (muldy, kam se podíváš) připomínala olympijské závodiště. Dříve pohodová trať s námi házela od strany ke straně. Při jednom z mých pádů jsem dostal pochvalu od Domíska, že umím hezky padat. Nebyl to ale pád nikterak akční. Při pořizování snímků jsem couval tak dlouho, až jsem přejel hranici sjezdovky. Ocitl se tak na okraji srázu a prostě s sebou švihnul na zem. Dle mého se jednalo o nejnemožnější pád mé lyžařské kariéry.
Davídkovi se lyžování na popruzích moc líbilo. Alespoň podle jeho výrazu jsem to odtušil. Culil se na celý areál a velmi ojedinělé pády na něm nezanechaly žádné známky. Pokaždé oklepal sníh, postavil se a radostně se pustil ze svahu. Já jsem se pohyboval mezi oběma dvojicemi, Káťou s Dominikem a Lukášem s Davidem a pořizoval statické vzpomínky. Kvůli společné jsem sice málem zastavil provoz lanovky, ale pořídili jsme.
Zakoupený čas uplynul a my jsme museli Plešivec opustit. Davídek prohlásil, že už lyžování nepatří mezi jeho nejprioritnější aktivity této dovolené a na sjezdovku už nechce. Lukáš tedy odevzdal jeho výbavičku. Naproti tomu Domča velmi silně dával najevo, že ho lyžování baví a rozhodně chce pokračovat v zimních radovánkách i následující den. S krátkou otočkou (vyházení věcí) na chatě jsme za účelem obědu odcestovali do Perninku. Znovu jsme využili dřívějších zkušeností a zavítali do restaurace Plzeňka. Drobné potíže s parkováním vyřešil Lukáš brilantně. Automobil zastavil na parkovišti s hodinovým povolením a oznámil nám, že to musíme stihnout.
Vstoupili jsme do zařízení právě ve chvíli, kdy se početná skupina chystala odejít. S nadějí, že by tak příprava nemusela trvat dlouho, jsme se posadili hned vedle kuchyně a čekali na příchod číšníka. K tomu chvilku nedocházelo. Nejspíš jsme byli málo na očích. Obsluha si nás všimla právě ve chvíli, kdy do hospody dorazila mateřská s doprovodem několika dospěláků. Naštěstí jsme si stihli objednat, než si děcka, rodiče, strýčkové i tety a ostatní rodinní příslušníci posedali. Než se celá tlupa začala hlasitě projevovat, zaslechli jsme ještě z kuchyně reakci na naší, právě donesenou, objednávku: "Cože? Další jídlo?". Plně jsme věřili, že nebudeme odcházet hladoví.
Číšník, přinášejíc nám nápoje (točenou malinovku s příchutí piva), se zeptal, jestli jsme ochotni na jídlo chvilku počkat. Lukáš odpověděl, že nám to potíže nedělá, ale stojíme na hodinovém stání. Na to ho muž uklidnil, že značka je tam z jakési osobní pomsty vůči konkurenci. Nic prý nehrozí. Uklidnění jsme čekali. Klid však netrval dlouho. Rozhovor stolovníků odnaproti nabíral na intenzitě a více než restauraci začínala místnost připomínat přístavní knajpu plnou rumem posilněných námořníků. Lukáš se křečovitě držel stolu a na jeho čele vystouply žíly jindy nepostřehnutelné. Společnost byla vskutku zvláštní. Začínající řev dítěte v kočárku, zaparkovaného hned vedle našeho stolu, málem přivodil Lukášovi infarkt. Zachránila ho (nejen jeho) donesená krmě. Pustili jsme se do bramboráků a kluci do smažáku. Řev vedlejšího stolu ustal až ve chvíli, kdy se i před jejími členy objevili kouřící talíře. Ticho však bylo doprovázeno blesky fotoaparátů. Ano, stolovníci se navzájem fotili, jak jedí.
Už při odchodu z restaurace nadhodila Káťa myšlenku, že bychom se mohli dneska stavit na něco sladkého a dát si k tomu jiné kafe, než v otřískaném hrníčku z rychlovarky. Nápad byl jednomyslně schválen a Lukáš se dal do hledání. Kupodivu není tento kraj příznivý ani pro kavárny. Nakonec se podařilo a našel přímo v místě našeho pobytu (dělají tam domácí dezerty). Doma jsme trochu slehli, Lukáš se natáhl (a spal), Davídek pozoroval už po osmé animák z doby prehistorické a my s Káťou a Domískem hráli AZ kvíz.
Café Mauritius byl od našeho ubytování vzdálen jen pár desítek kroků. Sníh a dovádějící kluci (jak malí, tak velcí) zapříčinili, že nám to ke dveřím chvilku trvalo. Vkročili jsme do malé, ale útulné kavárničky a obsadili stůl. Jedinými dalšími obyvateli Maurícia byla dvojice u okna. Pán s půllitrem pivka a paní klovající do notebooku. Jestli k sobě patřili, či nikoliv, se zprvu nedalo odhadnout. Majitelkou byla usměvavá milá dáma. Rozdala nám kartičky a očekávala objednávky. Zatímco jsem vybíral z dortíků, Lukáš se rozhodl, že mi v severských koncích republiky najde příležitostnou společnici. Nějak nebral v potaz ani můj stav, ani věkový rozdíl (něco přes dvacet let, já byl ten mladší). Nejdříve mi nabídla něco teplého, pak něco ostřejšího. K další nabídce jsem jí nepustil a objednal si Sachr a vídeň (s malým jakože kafe).
Protože můj dezertík vypadal velmi slibně, rozšířili své požadavky i Káťa s Lukášem (kluci už se cpali pohárem). Krátce na to se na stole objevily další talířky a na nich malé modely cukrářských výrobků (kór v poměru k ceně). Lukášovi se stačilo dvakrát projít vidličkou po dortíku a talířek byl prázdný. Kátě to trvalo déle, ta svůj cheesecake spíše drobila. I když útrata připomínala účet za vydatnou večeři, odcházeli jsme spokojeni (v rámci možností). Při zpáteční cestě se naskytla šance ověřit chování obou synů (jak jsem se dozvěděl, mých synovců) v stresových situacích. Jelikož se ani na opakovaném volání nedostavili k rodičům, schovali jsme se pod roucho tmy a stromů. Čekali jsme, že se oba zbloudilci přiřítí zpátky, ale mýlili jsme se. Ulicemi města se pronesl úzkostlivý křik, vyzývající matku a otce, ale děcka se neposunuly ani o píď. My byli ticho. Davídek se rozplakal, Domísek začal křičet hlasitěji. Káťu, která nemohla trápení vydržet a chtěla se zjevit, jsem musel držet. Abych klukům alespoň trochu odlehčil, zapískal jsem. Opět jsme marně čekali na dupot blížících se nožiček. Můj zvukový projev byl pro ně zjevně důkazem naší přítomnosti. To už mamina nevydržela a ukázala se. Starší syn prohlásil, že to nebylo vtipné a dodal, že už chtějí být s bráškou doma. Tím celé divadélko skončilo.
Večer klasika (hraní), zakončené neočekávaně krávy - Dobble - spát.
