Nastartovali jsme lyže a za povzbuzujícího jásání Domíska i Davídka (Lukáš nás jen pozoroval z okna) dorazili k prvnímu kontrolnímu bodu. To byl rozcestník s mapou, který jsme navštívili už v sobotu. Začali jsme pátrat po další cestě. Jelikož je tato část republiky velmi dobře a přehledně turisticky značena, cestu jsme hledali marně. Káťa odtušila směr. Vydali jsme se tedy polem do neznáma. Ženská intuice nezklamala a my našli běžkařskou stezku. Nad hlavami nám lehce poletoval sníh, od pusy se nám kouřilo, ale ze mě lilo jako by bylo léto. První etapa bylo totiž stoupání, které matka příroda vylepšila ledovými plotnami. A protože nemám s běžkováním velké zkušenosti a se stoupáním po skle už vůbec žádné, dřeli jsme jako blbci. Od touhy vyzout lyže a hodit je do lesa mě odrazovalo jen přiznání prohry.
Na trase jsme poznali snad všechny druhy terénu (krásná stopa, ledovka, stoupání, mírné i prudké klesání) a okusili jsme všemožné počasí (sněžení, vítr, bezvětří, mlha, polojasno). Celkový dojem byl však pořád pozitivní. I tehdy, když jsme se ocitli uprostřed pole bez jediného viditelného záchytného bodu. Navíc nám počasí tou dobou nepřálo a viditelnost se počítala na jednotky metrů. Znovu, bez mého přičinění, byla stanovena korekční odchylka, přehopskali jsme silnici, trošku se poprali s drny na ornici a byli jsme zase na správné trase. Dále nemůžu nezmínit porovnání Kátiného a mého "ideálního" tempa. Když jsem se ocitl na čele lyžařského pelotonu, nasadil jsem tempo, které mi vyhovovalo. Nechtěl jsem se loudat, ale ani urvat. Když jsem se zeptal Káti, jestli jí tato rychlost vyhovuje, ubezpečila mne, že je to akorát. Hodně mě proto překvapilo, že když jsme si prohodili pořadí, šupajdila daleko rychleji než já. Když jsem se chtěl ujistit, kde je pravda, s úsměvem to přešla.
Dalším překvapením bylo občerstvení "U Červené jámy". Během našeho bloudění v nehostinné krajině za velmi nepříznivých podmínek v nás cedule oznamující blížící se podnik. Následujících pět po sobě jdoucích značek (v různých vzdálenostech) nás vybudily k očekávání a zlepšily nám náladu. Šipka na posledním ukazateli však směřovala na tmavou, polorozbořenou a nebezpečně vypadající stavbu. Chvilku jsme si dodávali odvahy, ale scéna jako vystřižená z hororových filmů, v nás hrdiny neprobudila. Zklamaní a lehce v obavách, jestli nás přeci jen někdo nesní, jsme pokračovali. Později našel Lukáš na světové informační síti, že se jedná o velmi oblíbenou a vychvalovanou turistickou zastávku (zombie mají asi taky přístup na net).
Konec naší vyjížďky se nesl opět v tápání. Podle mapy nám do cíle chyběly dva kilometry, ale stopa nikde. Stáli jsme na asfaltce a u dvou osamocených domů (už v Abertamech) se rozhodovali, kudy dál. Já vytáhl na pomoc elektroniku. Tento plán ovšem velmi rychle skončil, protože aplikace mi oznámila, že pro chod musí sosnout novinky. Nebyl by to takový problém, kdyby to datově nebyla půlka cédéčka. Zorientovat se v sněhem a mlhou pokryté krajině nebyl lehký úkol. Počasí se nám navíc ukázalo v té nejnepřátelštější formě (už jsme se opravdu těšili domů). Proto jsme začali dedukovat. Já jsem viděl naší budoucnost v návratu, protože jsme přejeli. Káťa byla odlišného názoru. A kdo by to řekl, já jsem nebyl ten, kdo měl pravdu. Po chvilce se začal v mléce odhalovat zbytek Abertam. Šestnácti kilometrový (16,1 km) okruh se nám tedy po třech hodinách podařilo ve zdraví uzavřít.
Díky Lukášovi nás doma čekal plný hrnec kouřící polévky. V teple domova s naplněným břuchem jsme Lukášovi vyprávěli o našich strastích. Na oplátku nám on líčil, jak s klukama hráli. Bratři se proti svému otcovi spolčili, vytvořili konzorcium, frakci, možná firmu (anebo co to bylo) a dosáhli jeho pádu. Ale jak Lukáš trefně poznamenal, mistr se stane mistrem, až když ho porazí jeho učedník.
Po dlouhém a velmi příjemném odpočinku (kluci budovali) jsme vyrazili na menší nákup (ano, zase) do městečka, jehož název se ani nesnažím napsat. Jelikož si Davídek usmyslel, že bude hlídat hasiče, vydali jsme se do obchodu jen ve třech (mamka hlídala hlídajícího syna). Bez kontroly jsme se s Lukášem, jak jinak, oddávali tvoření ostudy. Chvílemi to vypadalo, že se za nás Domísek stydí, ale jeho smích prozrazoval, že to tak opravdu jen vypadá. Mezi uličkami konzumu se nám povedlo rozesmát i detektiva, který za námi velmi nápadně brouzdal. Po návratu jsme poprvé porušili tradici společného pobytu a koukali na film (to ten fyzický výkon z dopoledne).
K večeři nám Lukáš udělal znovu krupicovou kaši, což jsem uvítal, protože posledních pár let jí mám právě jen od něj. A po večeři nastal večer a zaběhnutý scénář. Kluci zkoukli animovanou agentku, pak se dostavil nářek kvůli nucenému spánku následován Kátiným uspáváním. A když přišla mezi bdící, udělali jsme kafe, k tomu zobali dobroty, hráli hry a večer zakončili klasickou trojkombinací krávy - Dobble - spát.
