Abychom se co nejrychleji vypotáceli z Prahy, nákup základních potravin proběhl až v Kostelci Klášterci nad Ohří. Ze dvou přeplněných vozíků jsme sice nebyli schopni určit, co budeme následující den vařit, ale pohled dával tušit, že hladem nepojdeme. Další pauzu jsme udělali u minule prověřené restaurace "U Vlčků". Jak řekl Lukáš ihned po příchodu, zřejmě si nás tu ještě pamatují z podzimní návštěvy (a malého incidentu), protože kluci dostali přes ubrus gumové prostírání. Nadlábli jsme se a pokračovali v jízdě. Ani další zastávkou nebyla Abertamská chata. Stavili jsme se na Plešivci. Důvodů bylo několik. Rekognoskace terénu, sběr základních informací a vybavení malých lyžařů. Člověk bych si mohl myslet, že bude probíhat všechno rychle, když se jedná o jejich denní chleba. Ale opak byl pravdou.
Z Lukášova výrazu bylo poznat, že mezi personálem a zákazníkem panují jisté komunikační problémy. Po deseti minutách stání u pultu se Lukáš stále nedostal na řadu. Dva maníci neustále obsluhovali německého lyžaře. Rozhovor tu a tam prostřídaly ruční gestikulace. I já jsem při čekání opodál poznal, že s obsluhou není něco v pořádku. Ujistil mne v tom rozhovor mezi dvěma zřízenci. Jeden oznamoval druhému: "Na druhou hodinu tedy píšu pána". Ten nasadil nechápavý výraz a útočným tónem k mladíkovi pronesl: "Né, pán né, jeho syn.". Na to zase kluk sklonil nad papír s poznámkami a pronesl: "Já vím, vnučka". Druhý mu potvrdil: "No vždyť jo, vnučka". Moc jsem to nechápal, ale vzhledem k tomu, že byli oba spokojení, neřešil jsem to. Je možná s obdivem, že se v takto fungujícím servisu podařilo sehnat pro Davídka i Domíska výbavu. Lyže, hůlky, botky i helmy. Protože my dospěláci jsme byli plně vybavení, další čekání se nekonalo. Vměstnali jsme výbavičku do auta (pořád to bylo kam dávat) a směřovali konečně k ubytování.
Když Lukáš zaparkoval, nastala nejnezábavnější činnost opakující se při příjezdu i odjezdu. Vynášení věcí. Navíc jsou naše pokoje umístěné v prvním patře budovy. Když jsme se s Lukášem potkali asi podesáté na schodech, připomněl mi nošení sádroše při naší přestavbě. Je pravdou, že tenkrát to bylo horší. Měl pravdu, nebylo to tak hrozné a po chvíli jsme naskládali obsah kufru do dvou pokojů. Vzhledem k počtu obyvatel jsme nedostali jeden pokoj, ale rovnou dva. Hned na začátku bylo rozhodnuto, že jeden bude ložnice kombinovaná s koupelnou a v druhé místnosti se bude odehrávat vaření, hraní a společenské aktivity.
Vybalil jsem si, naskládal to do skříně a převlékl se. Takto domácky oděn jsem se pustil s klukama do mého klasického hraní. Chvilku jsme se pošťuchovali a najednou řev. Povedlo se mi neopatrnou manipulací trefit Davídkovo oko. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. S výhledem na právě skončenou zimní dovolenou a jedno pidlovokého syna jsem stál jako zařezaný. Křik samozřejmě nezůstal dlouho bez odezvy a oba rodičové se přiřítili do pokoje. Káťa se pustila do konejšení děcka. Já se klepal a vzpomínal, jak mi bylo, když jsem dostal prstem do oka. Naštěstí dopadlo všechno dobře a Davídek přestal po chvilce plakat. Fuj, už žádné násilné blbnutí.
U kafíčka se probíraly plány na další dny (já jsem jen poslouchal neschopen slova). Rýsovalo se, kdy půjdeme lyžovat, co budeme dělat v nelyžovací dny a co podnikneme dnes. Odpověď na poslední bod byla jasná. Oblečeme se a ještě vyrazíme ven. Na zasněžených pláních můžou kluci vyzkoušet lyžařskou výstroj a my se trochu vyvětráme. A taky... je potřeba postavit sněhuláka. Opuštění chaty je trochu komplikovanější proces, protože používáme bezpečnější uchování klíčů od pokojů. V jednom pokoji je zavřen klíč od druhého pokoje. Je sice komfortnější, že nosíme jen jeden svazek klíčů, ale má to i druhou, trochu temnější stránku. Když si něco zapomenete v druhém pokoji, musíte odemknout oba dva pokoje. Ale funguje to a pak, člověk má používat hlavu.
Zatímco kluci vesele sjíždí svah, mamka s taťkou lítají sem tam coby tažné zařízení (z Lukáše se nakonec stal boby-výtah). I když kluci by ještě jezdili (není se čemu divit), nastala změna. Káťa mi vnukla myšlenku, abych si na nohy umístil běžky. Mohli bychom tak vyzkoušet jednu z tras, jdoucí hned kolem našeho baráku. Stalo se. Krom toho, že jsem se hned po pěti metrech natáhl, mi šlo běžkování jako psovi pastva. S vypětím všech sil jsem doklusal k rozcestníku (asi 200 metrů) a informoval Lukášovu manželku, že mě podruhé do tohoto vynálezu asi nedostane.
K večeři udělal Lukáš krupicovou kaši (kvůli starým časům). Já ho ovšem moc nepotěšil a na dobrotu si udělal ještě housku (musím mít něco kousacího). Po večeři jsme chvilku hráli hry s klukama a když se odebrali (byli odebráni) do hajan, pokračovali jsme ve třech. Únava nad námi zvítězila v půl dvanácté.
