Abertamy 2015

1. díl: Helmičky na hlavy

Tradiční vojensko-rodinné setkání se díky státnímu svátku protáhlo skoro na týdenní sraz. Počasí nám sice moc nepřálo (není se čemu divit, když je téměř měsíc před Vánocemi), ale i tak jsme zažili spousta legrace a podnikli několik výletů. Večer nám krom jiného (čtěte dále) zpříjemňoval i produkt Unětického pivovaru.

pátek 13.11.2015 23.11.2015 08:18:26 publikovaný vojenské zážitky Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / Lukáš /
KDY (období a interval) podzim / více dní /
PROČ (důvody a účely) kultura / sraz, setkání / výlet, procházka, turistika / výstava, exkurze / zábava /

Jelikož se Lucka rozstonala několik dní před odjezdem, rozhodla se chřadnout v teple rodinného sídla (doslova). Já tak reprezentoval (dělal ostudu) náš rod sám. Cestu jsem podnikl v Lukášove rodinném vozidle a Káťu a dvě Déčka mohl uvítat už v Praze, když se pro mě zastavili. Hned jak jsem otevřel domovní dveře, srdce mi zaplesalo a na tváři se mi vykouzlil úsměv. Dobalil jsem, nechal si zkontrolovat obsah zavazadel a vyrazili jsme směr na sever hlavního města, za nákupy.

Pořizovat potraviny na několik dní, když nevíte, co budete vařit je celkem náročné (jak časově, tak psychicky). Ukořistili jsme košíky a rozběhli se všemi směry. Tu jsme nabrali pečivo, jinde sušenky a bonbóny, na dně nákupního zavazadla se objevilo i máslo. Celkem jsme prošmejdili snad všechny uličky, které se na Šestce nachází. Drahé to bylo slušně, ale ponětí, jak to nasytí tři dospělé a dva malé kluky, měli jen Káťa s Lukášem. Zatímco jsme s Lukášem na parkovišti přeskládávali narvaný kufr a snažili se tam vměstnat nákup tak, abychom nemuseli odepsat hračkárnu (krabice obřích rozměrů), kluci si pod Kátiným dozorem užívali Ruzyňské prolézačky. Povedlo se, do auta se vešlo všechno a všichni. Odjezd.

Krom drcání se cesta moc neodlišovala od cestování po dé jedničce. S pár zastávkami a čekáními jsme se sice dostali celkem rychle z Prahy, ale zácpám a zdržením jsme se stejně nevyhnuli. Naštěstí jsme si toho měli dost co povídat a když náhodou někdo chvilku nemluvil, zastal zábavu rozhlas.

Za tmy (což není překvapivé v téhle roční době) jsme dorazili k Abertamské chatě. V oknech se svítilo a na parkovišti odpočívalo několik aut. Nebyli jsme sice první, ale ani zdaleka poslední. Hned po příjezdu nás přišla přivítat Martinovi květiny (Anička s Alenkou) a Naďa s kamarádkou Evu a Vojtou. Z kufru jsem popadl první, co padalo na zem a juchal dovnitř. V předsíňce, ne zrovna velké, jsem si potřásl pravicí ještě s Haničkou a Pepou (Bětuška se styděla v koutě). Nemůžu samozřejmě opomenout ňuchnutí čumákem od Scoobyho. Přivítání proběhlo, nadešlo umístit všechno z auta do pokoje.

Naštěstí jsme dostali pokoj kousek od vchodu. Vlastně do jediného, kam jsme měli šanci se vejít. Stačilo jít jen pětkrát (každý z nás) a v cimře bylo všechno. Já jsem se pustil do zmateného pobíhání při pokusu o vybalování a uklízení. Možná to nebylo zmateností, jako tím, že jsem se vyhýbal ostatním dvěma dospělým, kteří se věnovali stejné činnosti a dvou neposedným chlapcům, kteří se užuž těšili na to, až si budeme hrát, anebo mě budou "prát" (Davídkův odborný výraz).

Pár minut po úspěšném zabydlení se na parkovišti ukázaly další aktivní reflektory. To dorazil Roman s Bělou a Lucinkou. Pro dnešek jsme byli všichni. Sebrali jsme jídlo, kafe, hry a děti a odebrali se do společenské místnosti. U dlouhého a velmi zaplněného (jídlem a pitím) stolu se rozdílné skupinky zabývaly různými tématy. Někde se probíraly zbraně, jinde domácí úkoly ve škole. Ze všech koutů ale byl slyšet smích. Usadili jsme se na konci stolu a vměstnali se mezi ostatní. Důležitou informací pro mě byla zmínka o umístění štěněte pivka. Jednalo se o první večer a tak nebyl důvod přehánět. Chvilku před půlnocí jsme šli spát.

Sobota

I když byl den pracovního klidu a odpočinku, vstávali jsme na budík. Vlastně jen Lukáš a já. Zbytek osazenstva se od brzkých hodin věnovala hraní. Posnídali jsme, já jsem byl násilně nucen do jedení a pomalu ze vybavovali na dopolední výlet. Nějaký dobrodinec (omlouvám se, ale nevím) dohodl mimo návštěvnickou sezónu soukromou prohlídku Jáchymovské štoly č.1. Kolona několika aut vyrazila něco (asi třicet minut) po deváté hodině. Vzhledem k tomu, že se Abertamy nachází jen kousek od Jáchymova, byli jsme deset minut před desátou shromážděni a připraveni. Ve stejnou dobu přijela i paní průvodkyně.

Oproti vstupnému jsme obdrželi igráčkovské helmičky a jako kachničky pěkně za sebou následovali průvodkyni do temného a nehostinného podzemí. Hned za mříží započala s výkladem a po celou dobu prohlídky nás zásobovala zajímavými informacemi. Ti militantněji zaměření pátrali po zbytku smolince (že by si naloupali trochu domů), děti zkoumaly kde se nejvíce zapatlat, já jsem měl strach z bubáků. Prohlédli jsme si stroje a nářadí, byli jsme seznámeni s náročností práce a prošli jsme si všechny veřejnosti dostupné prostory. Po stejné trase, jako jsme šli do útrob kopce, jsme se vraceli nazpět. Na parkovišti jsme se s mladou paní rozloučili a přemýšleli nad dalším programem. Lehce krápalo a tak bylo potřeba nový cíl zvolit rychle, než budou děti promočení od kaluží.

Na druhém konci Jáchymova se nalézá potok a ten je krom zeleně ošperkován desítkami mlýnků. Abychom načerpali pozitivní náladu lehce narušenou nehezkým počasím a nabitých pravdách o muklech, nebylo lepšího výběru. Hluboko v lese, nacházejícím se skoro za hranicí Jáchymova, se zčistajasna objevil první a za ním druhý, třetí mlýnek. Oba břehy potoka byly obsypány různými druhy, barvami a typy mlýnů. Některé šlapaly jedna radost, některé skomíraly a tak se je pokusili ostatní zpravit. Některé se nechtěly rozběhnout za žádnou cenu a tak jen sloušily jako okrasa.

Abychom nejeli zpátky na chatu s prázdnými žaludky a pak nahonem neřešili, že vlastně není co k jídlu, rozhodli jsme se pojíst taktéž ve městě uranu. Vzpomněl jsem si na staré dobré ÚDV časy a navedl celou skupinu do restaurace, kde jsme se před dlouhými roky s Frantíkem stravovali. Celou cestu podél kulaťáku jsem sliboval příjemné prostředí, lákavé ceny, velké porce a slibné ceny. Jenže. Hanička se po pár vteřinách vrátila z restaurace s tím, že se nevaří. Nemusel jsem počítat, kolik párů oči na mě tázavě hledí. Byly to všechny. Začali jsme pátrat po jiném stravovacím zařízení, kde bychom mohli dostat najíst. Nedaleko stání našich aut jsme objevili celkem slušně vypadají reštyku. Vloudili jsme se dovnitř a zabrali celý jeden oddíl. Obsluha, složená z jedné ženy, byla překvapená, ale zachovala profesionální vystupování. Rozdala jídelní lístky a rychle se vytratila (zřejmě do kuchyně upozornit, že přijel zájezd).

Postupně jsme si objednali (včetně polévky). Já, abych se vyvaroval dlouhému čekání, zvolil hotovku. Nastala předlouhá doba čekání. V cyklech, opakujících se po zhruba čtvrt hodině, se číšnice objevila s nějakým talířem. U našeho stolu jsme stále čekali na polévku. Když už se u zbývajících dvou stolů jedlo v plné míře, uzavírali jsme s Lukášem sázky, jestli se k polévce dostaneme, či nikoliv. Vlastně nám nezáleželo, jestli jí dostaneme. Hlavně, abychom jí neplatili. Když se zase číšnice proplétala kolem našeho stolu, oznámila nám, že nám zapomněla donést tekutý pokrm (jako bychom to nevěděli). Svou chybu rychle napravila a my dostali konečně něco k jídlu. Kýbl česnečky (díky Lukáši) vývaru jsme zhltli ihned a po něm přišlo hlavní jídlo (hotovka po hodině). Pro hladový organismus to byla darda a já při druhém knedlíku funěl jako trefené zvíře. Ale popral jsem se s tím. Co mě ale dorazilo byl nášup palačinek, který Domísek nedojedl. Kdybych mohl, schoulil bych se pod stůl a chrupkal. Ale nešlo to.

Poplatili jsme a vytratili se. Kola vedoucího kolony nesměřovala do Abertam, ale vyjela k Plešivskému areálu. Jaký byl účel této cesty nevím, ale navzdory velmi chladnému a velmi větrnému jsme si tam zábavu našli. Dospěláci se bavili anebo postávali a kochali se dešťem zalévanou krajinou, děcka se honila kolem prolézačky a já jsem (coby strašlivá příšera), děsil děti. Když jsme dostatečně vymrzli a zmokli, jelo se na chatu.

Večer zkompletoval posádku expedice Láďa, který s manželkou Markétou přivezl i své syny Patrika a Kri(y)stiána. Po lehké večeři (když jsme obědvali odpoledne) se rozjela bujará zábava. Jelikož jsme se (Martin a já) vybavili na pobyt i kytarami, po několika pivkách (vypitých ostatními) jsme sladili své nástroje a probrali se zpěvníky. Vzhledem k tomu, že nikdo žádný koncert nečekal, nebyli jsme vypískáni a pár songů zabrnkali. Protože s Martinem trpíme stejným neuměním zpívat a hrát najednou, s vokálním projevem nám pomáhala Alenka (sem tam i někdo další). Po přehrání všeho, co se dalo se pokračovalo s povídáním a v zábavě. Na jak dlouho nám společnost vydržela nevím. Ale v soudku ještě hromada pivek zbyla.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

něco mezi

89.103.15.36 hodnotil(a) 01.12.2015 21:00:22

něco mezi

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Helmičky na hlavy

Tradiční vojensko-rodinné setkání se díky státnímu svátku protáhlo skoro na týdenní sraz. Počasí nám sice moc nepřálo (není se čemu divit, když je téměř měsíc před Vánocemi), ale i tak jsme zažili spousta legrace a podnikli několik výletů. Večer nám krom jiného (čtěte dále) zpříjemňoval i produkt Unětického pivovaru.

2. díl: Jak jsme hledali dům motýlí

Nedělní ráno se obléklo do stejně zamračeného a deštivého kabátu, jako sobotní. Možná i do trochu nepříznivějšího. V žádném případě nás to ale neodradilo od plánovaného výletu. Zabalili jsme si tedy pláštěnky a vybavili se trochu teplejším oblečením. Čekala nás dvojnásobná cesta, než včerejší putování do Jáchymova. Jeli jsme do festivalových Karlových Varů.

3. díl: Putování Krušnohorskou krajinou

A nadešel nám poslední plnohodnotný den v Abertamech. Mraky se konečně rozestoupily, déšť ustal a slunce zavládlo na obloze. Počasí jako stvořené pro výlet. S cílem pořádně unavit děti, aby večer nezlobily (přece jen, dospělých bylo méně), jsme zvolili osmikilometrovou štreku napříč Krušnohorskou krajinou. Atrakcí při zpáteční cestě byla navíc jízda mašinkou (klasická čugála, ale pro děti to bylo něco). Abychom si pojistili neustále svítící slunce, pláštěnky a deštníky jsme z batohů nevyndali. Hned po snídani se mateřská s doprovodem ve třech autech přemístila k vlakové zastávce Pernink.