Až tehdy jsem si prohlédl stránku, jejíž odkaz nám Míra hned na začátku zaslal a zažil ledové procitnutí. Na fotkách byly vyobrazeny celebrity, mistři okresů, krajů i republiky a sem tam nějaká modelka. V pozadí vždy sledovaly dění davy lidí. Skutečnost se od mé původní myšlenky rapidně lišila.
Jako aktéři byly vybrány čtyři děti (Maty, Petr, Viktor a Honza) a čtyři dospělí (Míra, Dan, Libor a já). Míra nám vyjevil své představy. Po exhibici dětí, které ukážou pády a nějaké techniky, nastoupíme my a každý předvede na ostatních osm až deset technik. Nakonec si slovo (obrazně, tak mírumilovné to zase není) vezme Míra a pomocí rukou a zbraní nás tam jednotlivě i hromadně povodí po zemi. Celkově by to mělo zabrat asi šest minut. S tímhle jsme se rozešli do svých domovů. Následující tréninky se budeme scházet a ukázku pilovat.
Všechno bylo ale úplně jinak. Několikrát jsme se sešli ve třech (v různých kombinacích), jednou jsme byli ve dvou, ale sejít se v plnohodnotné sestavě se nám podařilo až týden před ukázkou. Z taháků jsme lovili techniky, pokoušeli se vnímat hudbu a hlavně vměstnat prezentaci do vytyčeného času. Překvapivě to byl větší problém, než by se zdálo. Zapamatovat si osm po sobě jdoucích technik bylo pro mě něco nepředstavitelného. Nehledě na pečlivost provedení. Spíše než ukázku bojového umění moje počiny někdy připomínaly blbnutí na dětském hřišti. Ale čas neúprosně utíkal dál. A tak jsme cvičili, vylepšovali, zkracovali a drilovali.
Ve středu (čtyři dny před prezentací) se dostavil kontrolní orgán. Byl to spoluorganizátor akce a přišel si prohlédnout, co bychom chtěli předvést, trochu nám osvětlit skutečné dění a případně něco doupravit (a zatrhnout). V ten den přišly i děti, byli jsme v plné sestavě. Návštěvník se postavil na místo, kde by mělo být hlediště, Míra spustil hudbu a začali jsme. Upocení, udýchaní (ten den jsme to cvičili asi po šesté) jsme skončili a čekali na ortel.
Chvilku bylo ticho a pak spustil. Nebylo to špatné, ale mám k tomu několik poznámek. Během desetiminutového monologu jsme se dozvěděli, že se netočíme při technikách tak, aby z toho měl něco hlavně divák, jsme pomalí, málo akční, některé pasáže jsou vysloveně nuda, máme to zbytečně dlouhé a nejlepší by bylo, kdyby z celého právě předvedeného představení zůstal jen začátek a konec. Děti a Míra. Dan a já jsme nadšeně souhlasili, Míra nikoliv. Slíbili jsme, že se s ukázkou dostaneme do čtyř minut a na přání pozorovatele jsme sehráli boj znovu pod stejným stresem a nepřipraveností jako poprvé. Tentokrát jsme byli zaznamenávání na mobil. Prý pro další organizátory, aby mohli také posoudit, jestli nás tam vůbec budou chtít. Rozloučili jsme se a provedli krátkou poradu. Každý si z příprav vyškrtl pár položek a dostali jsme se na (zatím) konečné číslo osm.
Doma, v práci, v metru, možná i ve spánku jsem si neustále opakoval názvy technik, které pojedu a v hlavě je projížděl. Aby toho nebylo málo, snažil jsem se zapamatovat i techniky ostatních, abych věděl, jak útočit. Jak je vidět, provést něco jen tak spontánně je pro mě nemyslitelné.
A pak to přišlo. Neděle, dvě odpoledne a já postával před halou na Folimance u do kimona oblečeného judisty. Po chvilce dorazil Dan, se stejným nadšením, jaké dával najevo už pár dní. S vysílačkou si nás vyzvedla slečna koordinátorka a umístila nás do šatny číslo osm. Hned naproti thajským boxerům. Postupně jsme se sešli všichni a začali se pomalu převlékat. Dle informace bude probíhat generální zkouška a vzhledem k tomu, že vystupujeme zhruba v polovině, máme asi hodinu času. Tahle zpráva platila zhruba deset minut. Přesně za tu dobu přilétla holčina do šatny a jala se nás vystrnadit z přechodného útočiště, že jsme žádáni a máme se jít předvést. Vyběhli jsme do velké sportovní haly a umístili se na tatami. Světlo reflektorů nám krásně svítilo do očí, takže nebude jen problém v koordinaci pohybů, on bude problém vůbec někoho najít. Spustila hudba a my se ukázali.
Když předváděčka skončila, ze zadních sedadel se ozvalo cosi jako zamručení a hodnocení, které jsme již jednou slyšeli. Některý pasáže zkrátit nebo vyhodit (nás žáků - dospělých), nepobíhat zmateně a víc akce. Jinak prý ucházející. Celkem zkroušeně jsme se odebrali do šatny a jali se znovu přepracovat scénář. Každý škrtnul další čtyři techniky. Vidina toho, že se po generálce odebereme někam na kafe se rozplynula jako pára a my hodiny a hodiny trávili v malé hale a nesčetněkráte opakovali vystoupení. Naštěstí jeden z rodičů přinesl dvě pizzy a od pořadatelů jsme dostali karton balené vody, takže od vězení se to mírně lišilo. Bolelo nás všechno, byli jsme unavení a z hlavy nám toho více a více mizelo.
Od pěti hodin oficiálně začal program a my mohli pozorovat dění. Hala napraná od podlahy ke stropu, profesionální fotografové, vystoupení judistů, vystoupení zpěvačky, reklamní vstupy. Naše čtyři minuty slávy (nebo ostudy) se blížily. Deset minut před šestou jsme stáli seřazení a připravení. Semifinále judistů skončilo, reflektory zářily jen na komentátory a z repráků, které by v pohodě ozvučily Václavák, bylo ohlášeno Břevnovské Aikido Praha.
V hlavě jsem si neustále opakoval jen ty čtyři techniky, které mám předvést. Sedl jsem si mezi Dana a Libora a snažil se tvářit chytře. Barevná světla křižující tatami připravila akční atmosféru, kterou podtrhla rozeznívající se hudba. Pak už se odehrávalo vše (naštěstí) tak, jak jsme si pořád dokola zkoušeli. Pozdravit - nastoupí děti, ukáží pád, ukáží techniky - děti skončily. Pozdrav s Mírou - útočím na Dana a letím na zem, zvedám se a letím znovu - naposledy útočím na Dana a nechávám se svést na zem - přišel jsem na řadu. Dan útočí, Libor útočí, pak znovu Dan, znovu Libor a toho již držím v páce a odcházím - své techniky předvádí Libor. V duchu se ujišťuji, že jsem nic nepokazil a doufám, že tomu tak zůstane až do konce. Když mě naposledy Libor odhazuje, zůstávám sedět. Máme hotovo, teď je na řadě sensei. Sypeme se na Míru tak, jak si to organizátor přál, ale Míra si s tím poradí. Všechny útoky končí pro útočníka pádem. Před očima mám pořadí útoků. Úchop za obě ruce zezadu - pěstí do břicha - sek na hlavu - rychle upaluji pro dřevěný meč - sekám mečem na hlavu - běžím si pro nůž - bodnutí na břicho. Zatímco Míra likviduje Libora, startujeme s Danem a chytáme Míru každý za jednu ruku. Synchronizovaně letíme k publiku, svůj pokus opakujeme a končíme na zádech. Naposledy se k nám přidá i Libor a Míru zezadu škrtí. Znovu let. Úklona - přesun na původní místo. Máme to za sebou. Nic se nepokazilo. Vstáváme, odcházíme. To, co mě dráždí sluchovod je potlesk.
Týdny připravované čtyři minuty jsme zvládli a publiku se to snad líbilo (usuzuji podle toho, že nelítala rajčata). Všechny stresy a napětí z nás konečně spadlo. I když byl na konec show slibovaný raut, s Danem jsme se po očistě a sbalení hned vypařili a jeli domů. Všem účastněným děkuji za zkušenost a možnost se prezentovat.
PS: jestliže my jsme pro pár minut trénovali hodiny, chápu, že akční film se natáčí roky. Režiséři to prostě chtějí líbivé, vypiplané a hlavně akční.
