Když jsem vybíral z katalogu balíček, chtěl okusit trochu z každé zbraně. Ze samopalu si vystřelím každý rok a pistoli jsem taky několikrát držel. Ale mířit na cíl skrz optiku, anebo držet u boku brokovnici, to je jiný zážitek. A já si chtěl na chvilku osvojit pocity akčních hrdinů. Zakoupil jsem tedy balíček "J.A.G" s bohatou nadílkou. Vystřílet 105 nábojů za tři hodiny bych stihnout mohl. Andrejův "Vánoční speciál" se skládal z obdobných zástupců. Už zbývalo jen čekat na třetí říjnový víkend a těšit se.
Na místo jsme jeli s Andrejem společně. Měl jsem to tak komfortní, že se pro mě zastavil doma, naložil mě a zcela neomylně (ty dnešní mobilní aplikace jsou zázrak) jsme dorazili na střelnici. Když se mě pár kilometrů před cílem Andrej ptal, jestli to tady nepoznávám, nedočkal se odpovědi. Byla to pro mě stejně neznámá krajina, jako bych jel po Sahaře (tam jsem překvapivě taky nebyl). Podzimní počasí vykouzlilo na cestě čvachtavé bahýnko, takže volba horského vybavení se zdála být správná. Přesně v devět jsme opustili parkoviště.
Jenže cesta do dřevěné chajdy, kde probíhal zápis a instruktáž, trvala minutu a půl, takže jsme přišli pozdě. Hned po překročení prahu jsme se stali obětmi slovního útoku a byli označeni za "játra". To prý za to, že jsme z instruktora udělali hned blbce, neboť naše dvě jména byla na samotném vrcholu seznamu. Čtoucí znervózněl, když se mu první dva neozvali a začal pochybovat o správnosti drženého lejstra. Usadili jsme se co nejdále od prezentátora (jinde nebylo místo) a vyslechli si, zákazy, příkazy a nařízení při střelbě. Snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že na rozdíl od armádního pojednání bylo tohle daleko vtipnější, poslouchatelnější a dobrých několik hodin kratší. Navíc se stejným výsledkem. Nikomu se nic nestalo.
Přesunuli jsme se na střelecké stanoviště, kde proběhlo krátké přezkoušení. Co dělal Andrej nevím, protože já při otázkách koukal do země (trik ze školních lavic), ale když přišla otázka na osoby, kteří tu nejsou poprvé a musí to vědět, cítil jsem se jako kárané děcko. Odpověď jsem pochopitelně nevěděl, ale tasen jsem nebyl, takže si zachoval zbytek hrdosti. Vybavili jsme se tlumokem (patrontaškou), bezdrátovými sluchátky a ochranou zraku pro začínající brusiče. První se na třech stanovištích (školních lavicích) stříleli zbraně s optickým zaměřovačem, mnou neprofesionálně nazývané sniperky. Andrej zasedl k Dragunovi, profesionálně zamířil a když poprvé zmáčkl spoušť, v uchu mě začalo nepříjemně pískat (i přes sluchátka) a trefila mě hilzna. Zřejmě zbraň pokrývající široké pole působnosti a já byl moc blízko. Posunul jsem se o pár metrů dozadu a okoukával činnost střelců. Pak přišel můj čas a já se uvelebil za puškou. Oko jsem umístil v doporučované vzdálenosti od optiky, přimhouřil druhé a snažil se rozpoznat cíl. Marně.
Pohled do zaměřovače není ani vzdáleně podobný tomu, co znám z her a akčních filmů. Trvalo mi věčnost, aby obrázek připomínal alespoň trochu zaměřovač. Pak jsem se snažil najít vlastní cíl, abych nestřílel do terče někomu jinému. Podle instrukcí jsem se nadechl a při výdechu krátce zadržel dech a zmáčkl spoušť. Do ramena se mi opřelo pár kilo a celá flinta se posunula o pár cenťáků dozadu. No, slušnej kalibr. Mým cílem nebylo trefit ani desítku, ani terč, ale vypadat u toho dobře. Jen tak jsem měl šanci vyhnout se dalšímu játrování. Tak jsem se držel zbraně, jedním okem mžoural do okuláru a druhým pokoukával orientačně po terči. Můj klam se dokonale povedl a nikdo (hlavně instruktoři) si mé zmatenosti nevšimli.
Po výzvě jsme si došli s žebradlem nafasovat munici na další vyžití. Vysloužili jsme si patrony různých ráží, délek i materiálu. Ani jsem se nesnažil identifikovat některé zásobníky, nemělo to cenu. I přes skrývání se v davu jsme se nevyhnuli pozornosti. Šéf se zeptal, jestli je někdo z přítomných ajťák. Andrej se samozřejmě poctivě přihlásil a dostal za úkol odnést lavici. I já jsem se po chvilce přiznal a parťákovi pomohl.
Na scénu přišly samopaly a útočné pušky. Na rozdíl od klasického záložáckého ceremoniálu jsem obdržel zbraň k zásobníku a po nabití mohl ihned střílet. Šlo to jedna radost. Tu a tam se sice zbraň zasekla a někdy nešla chyba odstranit ani svépomocí, ale všechny bambule nakonec ze zásobníku zmizely. Protože jsme s Andrejem nestříleli spolu, nemohli jsme si okamžité zážitky předávat. U zbraně Heckler & Koch MP5 (používané speciálními jednotkami) jsem pochyboval o tom, že vůbec střílí. Bez jediného pohybu a záchvěvu jen prskla a z hlavně vylezl obláček.
Když všem došly náboje, nezbývalo nic jiného než se posunout o padesát metrů blíže k terčům a opakovat stejný postup. Naládovat pistoli, zamířit a vypálit. Andrej měl navíc dárek v podobě jedné střely z legendárního Desert Eagle. I přes to, že se celkem slušně zapřel a očekával neočekávané, hodilo to s ním. Není se čemu divit. Protože jsme u pistolí stáli všichni v jedné řadě (já vedle Andreje), mohli jsme pozorovat, jak dáváme terči na zadek. I když většina přítomných zaujala při držení zbraně celkem pochopitelný postoj, našly se i výjimky. Moc jsme nechápali, jak slečna (levačka) může pohodlně stát s levou nohou vpředu a přitom držet škorpíka u levé strany obličeje. Překřížená postava vypadala hodně nepřirozeně, místy až nepohodlně. S velkou pomocí instruktorů nakonec také dostřílela.
Posledním milníkem dne byla střelba z brokovnic. Jedna ruční a jedna automatická. Třímajíc v rukou šest fialových válečků přemýšlel jsem, jak s nimi naložím. Nakonec jsem se rozhodl, podle Andrejova vzoru, rozdělit je spravedlivě mezi obě zbraně. Kovový terč umístěný na klepadle na koberec (nebo co to bylo) jsme několikrát rozezněli.
Když už nebyla v batůžku jediná patrona, nezbývalo nic jiného, než uvést střelnici alespoň do podobného stavu, rozloučit se, odevzdat cizí a sebrat svoje věci a rozloučit se. Cestou domů jsme samozřejmě probírali hlavně dojmy a zážitky. Andrejovi se to líbilo, ale pro udělení deseti hvězdiček mu chyběli ostatní. To se snad vyvede příště. Díky velkorysosti jsem byl odvezen až před dům. Tam jsme se po hodině rozloučili (dlouho jsme se neviděli). Děkuji Andrejovi za skvěle strávený den a doufám, že se brzo zase znovu shledáme.