Při přípravě výstroje jsem zjistil, že nedávno (půl roku) nafasované a jednou či dvakrát nošené vojenské kanady vykazují defekt. Nevím, z jakého důvodu se z horní části špičky prolomila výztuž, ale následkem toho byla obuv nepoužitelná. Plast, anebo co to bylo, mě tlačil přesně do prstů. Šmátl jsem tedy po druhých kanadách, které sice měly něco odslouženo, byly podle toho opotřebené, ale zatím sloužily. V teniskách jsem to jít nechtěl.
Tentokrát jsme nevyjížděli v brzkých odpoledních hodinách Lukášovým autem od mé práce. Někdo totiž (k Lukášově neutuchající spokojenosti) očesal jeho auto o dvě kola. Na rezervních se proto k večeru dokodrcal před náš panelák s tím, že několikasetkilometrovou vyjížďku riskovat nechce. Pročetli jsme si instrukce a propozice (měl jsem to zjistit já, ale nevěděl jsem zhola nic), naplánovali trasu a počkali na Lucku. Ta s námi sice nejela (plnila pracovní povinnosti u zaměstnavatele), ale projevila touhu nás vidět (jako by se nám mělo něco udát).
Posbírali jsme náčiní, uvelebili se na předních sedadlech auta a s přáním šťastné cesty od mé manželky vyjeli za dobrodružstvím. Jelikož byla celá Praha již odjetá pryč, opuštění prostoru hlavního města bylo dílem okamžiku. Po D11 jsme si to šupajdili na Hradec, pak provedli menší úhybný manévr a přes Jaroměř a Červený kostelec dorazili až na Odolovické náměstí. Jelikož jsme v průběhu přesunu podnikli dvě zastávky (jednu na prasárnu, druhou na nákup) a protrpěli čekání v koloně, přijeli jsme až za tmy. Uprostřed černí pokryté vesnice svítila generátorem poháněná lampa. U ní se jako broučci proháněli pořadatelé. Jednoho z nich (podle slečnu hlasu) jsem se optali na možnost ubytování a možnost registrace. S registrací jsme byli odmítnutí (do rána) a na stavbu přístřeší jsme se měli přesunout půl kiláků do kopce.
Parkování se zdálo býti více než jednoduché, protože na trávníku kolem sloupu vysokého napětí postávalo jen několik aut. Zdání však klamalo a mezi asfaltem silnice a přírodní zelení tkvěl rigol velikosti vojenského zákopu. I když jsem najížděl opatrně, ozval se zvuk, který jsem slyšet nechtěl. Ale auto újmu neutrpělo (si myslím). Stan jsme stavěli víceméně po tmě a paměti, jen s lehkou pomocí parkovacích svítilen auta. Za chvilku jsme ve spacácích zalehli k odpočinku. Já usnul hned.
Na vstávání nebylo budíku potřeba. Přeci jen, oba jsme byli netrpělivý, abychom už mohli podat fyzický výkon. Lukáš byl trochu ospalý a když jsem se ho zeptal proč, oznámil mi, že usnul až hluboko po půlnoci. Jelikož přes noc spadla nějaká ta kapka a stan nejevil známky sucha, nechali jsme ho tak, jak byl a před půl osmou nastoupili (s vyselektovaným obsahem batůžku) na start. Obdrželi jsme bagetu, pitivo, jablko (které jsem já zapomněl) a mapu a shledali se s příslušníkem záloh, který se k nám přidal. Lukáš zkouknul mapu, usevernil jí a vyrazili jsme. K našemu překvapení nebylo nikde ani fáborků, ani nasprejovaných šipek. Odchytili jsme tedy nedaleko stojícího vojáka, který nám připadal jako znalý trasy a vyzpovídali ho, kterak se máme dát. Trasa je prý dána turistickými značkami a vlastní schopností orientace. Směr pochodu není přesně stanoven, jedná se pouze o doporučení.
Protože jsme si chtěli nechat prohlídku bunkru (která byla součástí pochodu) jako finální zážitek, s krátkodobým spoluchodcem jsme se zase rozloučili a pokračovali jen ve dvou. Počasí se vydařilo, nebylo nač si stěžovat. Jako první jsme minuli areál vězení. Lukáš musel vyzjistit, o jaké nápravné zařízení se jedná, protože síla ostrahy nám připomínala spíše skautský tábor. Naštěstí se jednalo jen o lehké tresty (jako násilné napadení a vraždy). Po několika kilometrech jsme zjistili, proč byl doporučený směr pochodu na druhou stranu. Bez přestání jsme stoupali, až mi to kolikrát bylo divné, že to může ještě někam růst. Ale bylo to tak.
Lukáš mi vyprávěl o zahraničním vojenském cvičení, které nedávno absolvoval. Protože se jednalo o tří týdenní a ještě k tomu akcí a zážitky naplněnou událost, cesta utíkala rychle. Tedy až do té doby, co mi na desátém kilometru rupla podrážka u boty. Chvilku jsem čvachtal, ale s částí chycenou pouze na špičce boty se jít nedalo. Zastavili jsme se a pustili se do opravy. Provázku nemaje, rozhodl se ošidit svoji blůzu o šňůru na boku a obuv mi zafixovat. Když se pídil po nástroji, kterým by mohl provázek uříznout, marně jsem vzpomínal na nůž ležícím v autě. "Ten nebudu potřebovat", říkal jsem si při balení. Nakonec se povedlo, tkaninu vydloubal a já mohl ujít pár metrů, aby se stejný defekt projevil i na botě druhé. To už jsem proklínal kvalitní armádní výstroj na celý les. Postup opravy se opakoval,i já přišel o svou šňůrku.
Vypadal jsem jako člen wehrmachtu u Stalingradu. Rozpadající se obuv omotanou špagátem, oblečení vlající jako hadra. Pochodovat se v tom dalo, doposud jsme nikoho nepotkali a Lukáš se mi smál jen nárazově. Tak jsem to neřešil. Za celou dobu šlapání nám ale bylo divné, že jsme nepotkali jediný kontrolní bod (nedostali jsme ani žádnou pochodovou kartičku). Abychom nebyli diskvalifikováni jen proto, že jsme se poctivě nedostavili do všech padesáti (anebo kolik jsme jich již minuli) bunkrů, Lukáš zavolal pořadatele. Z celého rozhovoru vyplynulo, že kontrolní místa nejsou a pokud tedy máme touhu si trasu zkrátit, nikdo nám v tom zabránit nedokáže. Byli jsme nepochopeni.
Jakmile se trasa přehoupla do druhé poloviny, začínali jsme potkávat protijdoucí. Potkávali jsme mladé, starší, muže i ženy, setkávali jsme se většinou s civilisty, ale i vojáky. Dokonce jsme se znovu shledali se starým známým ze startu. Já jsem způsobil Lukášovi velké překvapení, když jsem míjeného podplukovníka s paní podplukovníkovou a malým podplukovnítkem pozdravil "ahoj". Důsledky na místě z toho žádné nebyly, uvidím za 20 let (přeci jen někdy to v armádě trvá déle). Co se bot týče, museli jsme je tu a tam malinko upravit. Navíc pleskající zvuk se ozýval s větší intenzitou, než na začátku.
Na posledních pět kilometrů bota vypověděla službu. Přesněji fixační tkanice. Chvilku jsem nám připomněl doby studia základní školy a vydával zvuky bosých nohou v pantoflích. Chůze nebyla ani tak fyzicky náročná, jako psychicky. Právě z toho důvodu jsem zbytek podrážky urval a osvobodil naše uši neustálého mlaskání. S pravou nohou umístěnou o jeden centimetr níže něž levou jsem absolvoval zbytek trasy. Samozřejmě jsme navštívili i veřejnosti dostupný bunkr T-S 26 a důkladně ho prošmejdili. Prohlídkou celý pochod skoro končil, protože se nacházel zhruba 400 metrů od cíle. Možná se to zdá k nevíře, ale nic zajímavého se na trase už neudálo.
Dostavili jsme se k pultíku, obdrželi (Lukáš s trochou očekávání) cenné kovy a diplomy a odebrali se k autu. Chvilka odpočinku posloužila i ke sbalení stanu a věcí. Hodně opatrně jsem vyjel z louky (ten rigol byl opravdu smrtelný) a jeli do Prahy. Cesta utíkala klidně, s jedním malým zdržením (které na cestě tam trvalo půl hodiny). Na sídlištním parkovišti Lukáš auto našel v celku a pořádku. S vidinou dalšího pochodu příští týden jsme se rozloučili.
Na závěr si dovolím dvě informace. Policii se podařilo vypátrat chybějící kola Lukášova auta a tak je znovu pojízdný (třikrát hurá). Já jsem byl se svou žádostí o nafasování nové obuvi odmítnut. Prý mám zavolat příští týden.
