Chvilku jsme si se Zdendou posílali svá vyjádření k akci a nakonec se oba upsali. Na jedné straně jsem se těšili, protože společně trávený den mimo areál banky byl lákavý, na druhé straně jednalo se o manuální práci a na to já nejsem zvyklý. Pár dní před naším nástupem do roboty jsme obdrželi firemní trička. Asi proto, aby bylo více zřetelné jaké služby můžeme při hrabání trávy nabídnout. No, abych nebyl zcela negativní, potěšilo mě to a triko jsem si v pátek samozřejmě vzal.

Do batůžku jsem si sbalil jen montérky a voňavku a před devátou hodinou jsem se dostavil před brány ústavu. Do zbývajících patnácti minut se u areálu nashromáždili všichni nahlášení. Vlastně téměř všichni. Hlavní organizátorka po silné vlně chřipky, která jí potrápila už ve čtvrtek, nakonec nedorazila. Náš tým se tedy skládal z devíti zástupců mužského pokolení.

Chvilku po deváté hodině nás přišla uvítat pracovnice ústavu (funkci nevím, snad to nebyla paní ředitelová). Krátce nás seznámila s historií a funkcí kojeňáku a hned nato nám oznámila, co se po nás bude chtít. My, jakožto jediní chlapi (a chlapci) jsme byli odesláni na dětské pískoviště. Z něj měla být odstraněna dostatečná vrstva starého (a nehezkého) písku, aby se tam nový (a hezký) vešel. Nafasovali jsme lopaty, krumpáče, kolečka a rukavice a dali se do práce.

Já jsem se chopil vozíku a přihlásil se tak k odvozu materiálu. Když jsem po pěti minutách tlačení dorazil ke kupě písku a ruce mi trápila křeč, svého rozhodnutí jsem litoval. Nevím, koho napadlo tu hromadu umístit tak daleko. Neustále mne míjející kolegové a slečny nosící plevel mně přinutili potlačit silnou touhu zahodit kolečko a schoulit se do rygólu. Přece ze sebe neudělám chudinku. I když pískoviště nebylo nijak velké, písku se tam vešlo hodně. Kolik koleček bylo potřeba odvést nevím, ale podle citu v rukách hodně (co byste chtěli od kancelářské krysy). Co bylo ale super, že s každým krokem sice stoupala únava, ale i zábava.

Kolem poledne přitáhl Radůz gril a obrovskou krabici. Po chvilce uvedl vše do provozu a zahradou se začala linout nepřekonatelná vůně grilovaného masa. To nás přimělo ještě k vyšším výkonům a odvoz se překlenul v dovoz. Zatímco jedni dostávali na tácku grilované kuřecí s bramborem politým omáčkou, rozpečenou bagetku a pečenou zeleninu, druzí plnili pískoviště. Jelikož bylo jídla hojnost, já jsem se u Radůzova grilu několikrát otočil a naplnil si břicho k prasknutí.

Dvě hodiny před koncem šichty bylo hotovo. Vlastně bylo víc, než hotovo. Kluci na úhledně zarovnaném pískovišti postavili ještě hrad jako z pohádky. Odchytli jsme předáka a ptali se, co dál. Trochu tápavý pohled následovalo pozvání do hlavní budovy, které většina lidí přivítala. Zdenda, Radůz a já jsme osaměli a volný čas využili částečně na oddych a trochu na úklid. Při těchto činnostech (hlavně při té odpočinkové) se k nám nachomýtl pán v montérkách, kterého jsme patřičně vyzpovídali.

S příchodem kluků na nás přilétl další úkol. Jistou část zahrady (zatím pro nás schovanou) oprostit od bujaře vyrostlé vegetace, kopřiv a trní. Prostě to zkulturnit. S nůžkami a pilkou jsme tedy vykáceli všechno možné, od miniaturních šlahounků až po osmicentimetrové stromy. Rozkaz zněl totiž jasně: "Odsud podsud všechno pryč kromě akátu". Stalo se. Dříve zarostlá lokalita se stala loukou.

A to bylo poslední, co jsme v rámci dobrovolného úsilí stačili. Čas pokročil a nastal čas užívat si víkendu. Od paní šéfové (jediná, kterou jsme potkali) jsme dostali poděkování a oznámila nám, že příště budeme určitě potřeba taky. Zdenda byl tak hodný, že mě hodil až domů a já se tak nemusel trmácet hodinu domů.