Snídani nám podávali stejní číšníci, kteří nás včera obsluhovali u večeře. Jak a kdy načerpávali síly jsme za celý pobyt nezjistili. Bylo to snad poprvé, kdy jsem nebyl schopen své nitro přecpat, protože žaludek ještě chrupkal. Nicméně mě ani tato skutečnost nezabránila v tom nad míru se zásobit. Vystrojeni (batůžek se sušenkami, klobouček a foťák) jsme vyčkali na parkovišti příchodu řidičů a vydali se na cestu. Vzhledem k umístění obou památek, totiž v Itálii, nás čekal přejezd do přístavu Casamicciola a plavba do Neapole. Šedesát minut jsme nevyužili k ničemu jinému, než ke spánku, stejně jako většina lidí umístěných na palubě lodi. Na molu jsme nastoupili do autobusu a nechali se jím unášet (zase s pospáváním) až k branám starodávného města. Ty byly situovány na velkém plácku plném stánků se suvenýry. Jedna magnetka vedle druhé, knížky, pohlednice a zbytky zdiva. V rychlosti jsme si nabídku s Luckou prohlédli s tím, že jsme si vytipovali, co by se nám líbilo domů a co si pak zakoupíme.
Podle Italských turistických (anebo jakých) zákonů musí prohlídku vést Italský průvodce. Z toho důvodu nám společnost přišla dělat Elvíra. Jestli byste podle jména čekali mladou, štíhlou, černovlasou dívčinu, které z očí koukají ďáblíci, máte stejné očekávání a i stejně jste se zmýlili. K naší skupině zavítala starší dáma s deštníkem, postavou připomínající sněhuláka. Krom výrazné figury byla vybavena i nepřeslechnutelným hlasem. Obdrželi jsme naslouchátka, byli jsme podrobeni drobné tělesné prohlídce a vstoupili jsme do města. Slovní doprovod nám podávala Patricie s občasnými připomínkami Elvíry, která se vždy někde objevila a zase zmizela (ten deštník byl asi dopravní prostředek). Projít přístupnou část obrovského města nám trvalo přes dvě hodiny a rozhodně to stálo za každou minutu. Kultura, stavitelské skvosty a neuvěřitelné vymoženosti doby dávno minulé byly udivující. Když se blížil konec prohlídky a my směřovali zase k bráně, Patricie nám oznámila, že bez jakéhokoliv čekání se máme ihned odebrat k autobusu. Lítostně jsme na sebe s Luckou mrkli, protože tím se rozplynuly naše zákaznické sny. Lucka však uchopila pořízení suvenýrů pevně do svých rukou, zničehonic zmizela a před autobusem se vítězoslavně objevila sice udýchaná, ale s magnetkou a knížkou. Povedlo se.
Přemístit se pod kopec, který způsobil katastrofu městu, z kterého jsme vyjeli netrvalo dlouho. Vymotali jsme se z města a pak kolem ztuhlé lávy (někdy celých stezek) jen pořád stoupali a stoupali. Než autobus zastavil, paní Patricie nám prozradila, že nejrychlejší čas zdolání vrcholu je asi sedm minut a protože nejsme na olympijské přípravě, dostaneme rozchod o poznání delší. Kdybyste se někdo někdy vydal zdolat spící vulkán, vezměte si pevnou a hlavně uzavřenou obuv. Cesta vedoucí cik-cak ke kráteru je prašná a co víc, pokrytá spoustou drobných kamínků (zbytky zchladlé lávy). Chůze po tomto povrchu je tedy někdy obtížnější, než se může zdát a protože já jsem měl na noze kecky a Lucka sandály, výšlap nebyl zrovna procházkou růžovým sadem. Samozřejmě, že jsme to zvládli a po dvaceti minutách mohli pohlédnout do nitra sopky. Nevím, co jsem myslel, že tam spatřím, možná žhavé cosi, možná bublající lávu. Nic z toho tam však nebylo (k našemu štěstí) a pohled připomínal spíše návštěvu pískového lomu. První pocit však po chvilce odpadl a my byli rádi, že jsme se k tomuto místu mohli vydrápat. Mimo jiné poskytoval nádherný výhled na Neapol. Když se náš volný čas zlomil do druhé poloviny, vydali jsme se zase dolů a vyčkali příchodu všech poutníků. Důkladně jsme si vyprášili botky (Lucka i vysypávala zbytky Vesuvu), vlezli do autobusu a vydali se k hotelu. Z palubního rozhlasu nám Patricie pogratulovala ke zdolání sopky v krásných 35 stupních Celsiových.
Zřejmě po nabytých zkušenostech z cest (měli jsme hlad jako vlci) nám řidiči nabídli při cestě na ostrov občerstvení v podobě párků. To osazenstvo autobusu s nadšením přivítalo a během jízdy po dálnici (aby nebyly párky všude) dostalo dvě nožičky s chlebem a hořčicí. A hlavně to nejdůležitější, bylo to za české :). Co zde musím vzpomenout byla obrovská ochota řidiče, který párky připravoval. Protože jsme neměli u sebe Koruny (aby nám nepřekážely v peněžence), jídlo pro dva nám vydal jen proti slibu, že po návratu na hotel si pro finance skočíme a zaplatíme mu pak. Za to mu patří moc velký dík. Na druhé straně mě nepřestali šokovat někteří spolucestující, když se při vydávání sváči ptali, jestli by k tomu mohli i pivko, kafíčko a další i když byli upozorněni, že vydáván bude v tu chvíli pouze papírový tácek s masovým obsahem. To aby se pan řidič-stévard nezbláznil a neulítal.
Návrat na Ischii se odehrál bez potíží, nikde jsme nestáli a trajekt jsme stihli. Jedinou atrakcí byla situace, kdy pan řidič (nevím, jestli náhodně, anebo dobrovolně) přejel malé parkovišťátko, kde autobus odpočíval. Ale místní ulice nejsou Pražské, takže otáčení se za sto metrů nebylo s takovým kolosem možné. Proto jsme pokračovali vesele dál a obrat přišel až po několika kilometrech. Cestou nazpátek si pan řidič už dával pozor a zaparkoval. Jak jsem slíbil, doběhl jsem pro penízky, zacvakal pohoštění a do lednice jsme si koupili pravé České pivko (na pak).
Uprášení, ulepení a znavení jsme se hned vrhli pod sprchu, abychom se osvěžili, trochu zkulturnili a smyli ze sebe historii. A vydali se k bazénu, vstřebávat sluníčko, kterého jsme si za celý den užili jen málo. Na večeři jsme se s foťákem vydali trochu později, abychom nepozorovali krásný západ slunce zpoza skla v restauraci, ale počkali jsme si na něj na střeše a cvakli ho. Po večeři jsme, vzhledem k náročnosti dne, nepodnikali nic.
Ne jinak tomu bylo i dne následujícího. Program jsme neměli žádný, ale abychom celý den jen neproleželi, šli jsme se projít po cestě, kterou jsme znali osvětlenou jen noční oblohou. Samozřejmě, jak jinak, s foťákem s sebou. Zjistili jsme totiž, že z dovolené zatím nemáme ani jednu fotku blízko moře a tak by mohly v Praze vznikat otázky, kde že jste to vlastně byli. Jak jsem již psal, Ischia je sice ostrov oblkopený kolem dokola mořem, ale pláží je tu pomálu a ještě jsou většinou v držení některého z hotelů. Tak jsme si museli najíst svůj vlastní kousek pobřeží. Při naší pouti jsme našli schody vedoucí na betonové molo a z toho pak ke slané vodě zhopskali. Jednomu plavci jsme tím sice narušili klidnou atmosféru samoty, ale vydrápali jsme se po kamenech až na místo, kde nás neviděl. A my neviděli jeho. S dostatečnou zásobou snímků jsme se vrátili na hotel, vklouzli do plavek a šli užívat vodních radovánek.
Kdyby by mi někdo oznámil, že budeme u bazénu trávit tolik času, asi bych nebyl tak nadšený a považoval bych to za mrhání. Nebylo tomu tak. Krom plavání, relaxace, opalování a osychání jsme se bavili ještě dalšími činnostmi. Při balení jsme samozřejmě nemohli zapomenout na cestovní Česko, karetní Filmové hlášky a České památky ve stejném vydání. Chvíle na lehátku jsme si tedy zpříjemňovali vzděláváním a vzájemným zkoušením. Vybaveni literárními díly jsme se oddávali četbě a já jsem Lucce tu a tam podával soukromé lekce Aikida.
Po čtvrteční večeři jsme znovu pronikli do města. Počet šancí zakoupit suvenýry se zmenšoval, a tak jsme probádali obchůdky a obchůdečky (obchody tam nebyly) a vyhlíželi jsme, čím bychom si zatěžkali kufry. Vzhledem k tomu, že ostrov je pověstný svou keramikou, likéry a kořením, tipů na dárky bylo nepočítaně. Ale to bych nebyl já, abych nepřecházel od dveří ke dveřím a vzdychavě přebíral. Krom jiného (bylo jisté, že se musíme ještě druhý den vrátit) jsme pořídili pohledy. Po návratu do hotelu jsme z lednice vysvobodili pivka a s nimi jsme si šli sednout k osvětlenému stolu u bazénu. Popíjeli jsme, užívali si večer a psali domů. Pak nezbývalo nic jiného, než zalézt pod prostěradlo a spát.
