Ta se podávala ve stejné restauraci (překvapivě) jako jsme večeřeli. Na mísách byly k dispozici salámy, sýry, pečivo (sladké i slané), ovoce, jogurt, čaj a džus. Možná by Vás udivilo, jakou kombinaci jsem schopen spořádat ke snídani, ale "když ono se to tak smutně koukalo". I na počátku dne jsme se ládoval způsobem od každého něco. A protože mi bylo hloupé narvat si talířek až ke stropu, chodil jsem na několikrát. Samozřejmě jsem se pak nemohl divit tomu, že jsem od stolu odcházel se stejnými pocity, jako u večeře.
Nad náplní dne nebylo nutno dlouho přemýšlet. Ihned po návratu z rituálu obžerství (snídaně) jsme se vsoukali do plavek, napatlali na sebe poctivou vrstvu krému, sebrali ručníky a vydali se k bazénu. Já jsem sice u zamašťovacího rituálu trpěl, ale vzpomněl jsem si, co slunce dokáže a jak jsme vypadali v Chorvatsku. Našli jsme si dvě pěkná lehátka, na ta umístili svoje ručníky (tak probíhala rezervace) a hurá do vody. Lucka mě pozorovala, jak se poperu s osmělovacím procesem, ale ten se vzhledem k teplotě vody nekonal. Byla teplá jako kafe, ale i tak osvěžující a příjemná. Bazén nebyl sice konstruován pro olympijské klání, ale povoloval větší skupince lidí, aby se rochnili a neustále přitom do sebe nenaráželi. Co nás ale udivilo s prvním lokem vody byla její chuť. Po chvilce jsme si s Luckou sdělili své zážitky a ujistili jsme se, že voda je slaná.
Protože jedinou povinností dnešního dne bylo se dostavit na schůzku s Patricií, oddávali jsme se vodním radovánkám až do dvanácté hodiny. Krom plavání, cákání a šplouchání jsem se odhodlal i k potápění. V poledne jsme se odebrali se zkulturnit a odebrali se na recepci hotelu. Bylo čtvrt, delegátka nikde, bylo 12:20 a ve dveřích se pořád nikdo neukázal. Se spolustolovníky, kteří se po chvilce v recepci ukázaly také, jsme dostali podezření, že se ocitáme v jiném místě. Vzpomněl jsem si na cedulku, která je vylepená ve vestibulu naší budovy. Byl na ní uveden název cestovky a pár slov v tom významu, že tady je místo setkání. Něco jsem zamektal a vyrazil.
Mé tušení bylo kupodivu správné a v protisměru jsem potkal mladou slečnu. Představili jsme se, vyzvedli jsme Lucku a druhý pár a ona dala věci do pořádku a odvedla nás ke skupině čekajících. Sedánek začal přípitkem (což bylo hodně příjemné) a přáním krásného pobytu. Patricie se rozpovídala a z našeho seznamu otázek jsme si mohli odškrtat většinu bodů. Mezi popsáním ostrova, navigací k centru a plážím bylo i upozornění, že voda v místních hotelech (všech krom výjimek) je termální (proto je slaná) a je velmi nedoporučeno, téměř zakázáno se v ní potápět. Může dojít k zánětu ucha a kdoví čemu ještě. Vida, pomyslel jsem si, třeba se podívám do nemocnice. Tuhle mojí myšlenku Patricie jakoby slyšela, protože další instrukcí bylo za žádnou cenu se nedostat do spárů pánům doktorům. Medicína tu totiž byla na úrovni "věř a víra tvá tě uzdraví". Lucka zakoupila výlety a pozjišťovala zbytek odpovědí (jako kde je kopečková zmrzlina). Spokojeně jsme se vrátili k dřině z dopoledne. Sedli jsme si k bazénu a užívali si sluníčka.
První hladová krize přišla kolem čtvrté hodiny. Vydatná snídaně byla vytrávena a nás pomalu přepadal hlad. Ale protože jsem člověk šetřivý a peníze jsme nepřivezli v kufrech, zdál se nám hamburger za pět a půl euro celkem drahý. Do obchodu jsme se vydat nemohli, protože taliáni zrovna prožívali siestu a rolety byly dole. Tak jsme hladověli. Hladověli jsme až do půl osmé (na vteřinu), kdy jsme se dostavili na večeři. Naše prázdná bříška byla po dlouhém dni zase naplněna a my spokojení. O svých strastech jsme u stolu raději nepovídali, ale vyposlechli jsme si, jak se dostaneme do víru ostrova. S Luckou jsme si naplánovali po večeři výlet a opět narvaní vyrazili.
Po směru hodinových ručiček jsme kráčeli nejrušnější ulicí ostrova (byla to hlavní) až jsme dorazili na uzavírku a své kroky směřovali prapodivnými uličkami do vnitřku ostrova. Protože ulice, kterými jsme procházeli byly o půl metru užší než ta hlavní a protože auta neměla jinou možnost než jet tudy, pěší postup byl peklo. Místo romantického výhledu a čerstvého mořského vzduchu jsme pochodovali temnými zákoutími s odérem benzínu a neustále jsme uhýbali nějakému dopravnímu prostředku. Navíc vedoucí Lucka nasadila záchranné tempo (rychle odsud pryč), takže mi celá procházka přišla jako honba za posledním vlakem. Pátrání jsme vzdali, protože lidmi naplněné centrum a spousta obchůdků jsme nenašli, ani se k nim nepřiblížili. Stejnou trasu jsme tedy absolvovali ještě v opačném směru. Jediným pozitivem na výpravě bylo ale nalezení malého krámku nad naším hotelem, kde jsme si opatřili pití. Navíc cena celého balení se moc nelišila od ceny jedné lahve nabízené u bazénu.
