Abych z povrchu svého smyl zbytky sportu a nočních radovánek, navštívil jsem sprchové zátiší a závěrem podrobil své tělo studenému probíracímu manévru. Zadařilo se a mě bylo naprosto luxusně. Zřejmě proto, že viděli spolubydlící mé nadšení, podlehli pokušení a šli se sprchnout taky. Na snídani jsme tak vyrazili jako znovuzrození. Cestou jsme zdravili kolegy. Někteří byli včerejší pařbou nedotknuti, někteří byli kapánek zmuchláni.

U prostřeného samoobslužného stolu jsme si nabrali občerstvení (já klasicky po česku - chci všechno) a usadili se na terasu. S průchozími i sedícími jsme probírali zážitky a cpali se slanými i sladkými dobrotami. Nebylo nač si stěžovat. Vzhledem k tomu, že na jedenáctou hodinu byl oznámen začátek turistického okénka, bylo potřeba nabrat síly.

S mírným pošlapáváním před branami kempu jsme se osudné chvilky nakonec dočkali (někteří vstávali z postelí pár minut před opuštěním areálu) a mohli vyrazit do Neveklova. Ten se nacházel 13 kilometrů od naší aktuální pozice a trasa byla orientačně naprosto nenáročná. Pořád se šlo po červené. Zdenda zapnul sledování výkonu na mobilu a vyrazili jsme zhruba v půlce pelotonu. Sem tam jsme někoho předešli, protože se jeho postupová rychlost neshodovala s naší. Tímto postupem jsme se dopracovali až k dvěma profesionálním běžcům. Jedním z nich byl Pavel, který běžně lítá čtyřiadvacítky (hodinovky), druhý z nich, Luboš, běhá maratony s lehkým zadýcháním (doufám, že mu nekřivdím). Zatímco před tím jsme šli kilometr zhruba šestnáct minut (strašnej vlek), od teď graf zobrazující průměrnou rychlost povážlivě zvedal. Tempo ani zdaleka nepřipomínalo klidné šlapání, které mám zažité s Lukášem a zanedlouho nebylo koho předcházet. Ocitli jsme se na samé špici a já potupně vál za zbytkem. Zhruba po hodině se z nás stala spíše předsunutá hlídka ve složení Pavel, Luboš, Zdenda, Pauky, Dan (klobouk dolů), Michal a já. Když už se mi zdálo, že chybí jen kousek od toho, abychom běželi, hlásil měřák na Zdendově mobilu, že máme kilometr za 8.45 minuty. Bláznivý Pauky prohlásil, že by rád, abychom to dali pod osm minut. Luboš se ušklíbl a začal vyklusávat, ale ostatní (krom Pavla samozřejmě) jeho nohy zase přibrzdili. Tempo zůstalo původní.

Po loukách, lesem, asfaltovými i lesními cestami, kolem potůčků i rybníků jsme docestovali až do vísky Neveklov (za dvě hodinky a kousek). Nebylo divu, že na náměstí v době oběda a navíc ještě v pracovní den nebylo moc živo. Jednu osobu ženského pokolení jsme ale našli a ta nám poradila, kam mají směřovat naše kroky, pokud se chceme dobře najíst. Cedule, pod kterou jsme prošli, zobrazovala "Restaurace a Café bar Neveklov" a my se kolem obsluhy dostali až na zahrádku. Stín slunečníků, dostatek stolů a hezké počasí nás nemusely dlouho přemlouvat, abychom zůstali právě zde. Navíc nám po pár chvilkách přišla rozdat jídelní lístky hezká a velmi vyvinutá servírka (navíc ještě mrkáček), takže k dokonalosti chybělo jen málo. A když jsem zjistil, že mají v menu borůvkové knedlíky s tvarohem, nemohl jsem si přát víc.

Během našeho hodování postupně přicházeli další putovníci. Někteří dorazili pár desítek minut po nás, někteří s hodinovou odmlkou. V restauraci jsme se kupodivu nakonec setkali všichni a v prohnali obsluhu. Tenhle chtěl polívku, tenhle brambory, sem kafe a limču. Naše řádění zakončila až třicátá minuta patnácté hodiny. V ten čas pro nás dojel autobus. Nacpali jsme se do něj a nechali se vézt ku Praze. Během cesty devadesát procent cestujících spala, či klimbala (u autobusáka si nejsem jist), což nebylo tak úplně divné. Tudíž si z celého přejezdu vybavuji až výstup na Pankráci.

Tím off-site skončil. Jednalo se o moc povedenou akci s kupou zábavy, která rozhodně splnila svůj účel. Blíže jsem poznal, co je Myšpulín zač.