Já samozřejmě nemohl sedět vedle nikoho jiného, než Zdendy. Před námi obývala sedačku Maruška s Paukym. Se Zdendou jsme se jednomyslně shodli na tom, že atmosféra připomíná cestu na školu v přírodě. Tedy, skoro. Autobusem oproti situaci na základce navíc putovaly dvě lahve naplněné alkoholem. Já poslechl Zdendovu radu (hlavně nepřepálit začátek) a obě verze vysokoprocentní lihoviny jen přeposílal. I když Slapy (cíl naší cesty) jsou jen hodinu od Prahy, autobusák (bývalý, možná i současný obyvatel kárného zařízení) uskutečnil jednu odpočinkovou pauzu zhruba v půli cesty. To spousta cestujících uvítala. Nevyužili jí však k návštěvě toalet, ale pořídili si plechovky s národním pitím (nemyslím Mattoni) různých značek. Dopravní prostředek hýřil dobrou náladou a veselostí.
Areál Resortu Beach Nová Živohošť mě více než potěšil. Zdaleka se nejednalo o místy travnatou, jinak hlínou pokrytou, plochu, na které se povalovaly stany různých barev a velikostí. Upravený zelený trávník lemovaly dlážděné cestičky, stromy rostly tak, aby poskytovaly stín a přitom nepřekážely. Už na první pohled bylo jasné, že o zábavu nebude nouze. Nohejbalový kurt, volejbalový (plážový) kurt, ohniště na kterém se připravovalo selátko, pingpongové stoly, stojany s lodičkami, zakotvená šlapadla. To všechno čekalo na nás. Vyzvedli jsme si klíče (hodinky) od bungalovu (228) a ve složení Dan, Zdenda, Pauky a já se v něm ubytovali. Dan a Pauky obsadili jednolůžka, na nás se Zdendou zbyla manželská postel. Letní počasí nedovolovalo, abychom se oblékli do něčeho jiného než trička a kraťasů, Zdenda se navíc obul do pantoflí, já popadl foťák a pálky na pinčes. Vyrazili jsme se družit.
Naše první kroky samozřejmě směřovali k výčepu, abychom si dali první na uvítanou. Volba mezi Kozlíkem a Plzní byla jasná. Dvanáctka byla hrazená. I když obě stanoviště stolního tenisu byly obsazené, nevadilo nám to. Sedli jsme na lavičku, popíjeli pivko a sledovali hru. Co jsem viděl poprvé v životě byla plechová síťka překlenující stůl. Každý krátký a špatně zahraný míč byl proto doprovázen kovovým zvukem a smečovat se prakticky nedalo. Inu, plech není látka. I na nás po nějaké té minutce došlo a přes plecháč jsme si pár míčků vyměnili. Došlo i na čtyřhru. Když už míra touhy po grilovaném mase dosáhla nejvyšší možné snesitelné hodnoty, odebrali jsme se k ohništi a s táckem několikrát zažebrali o maso. Vzhledem k tomu, že prasátko bylo od začátku pod odborným dohledem, maso bylo vynikající. Lehce nasyceni (z kolegiality jsme přenechali tácky též ostatním) jsme se s mezizastávkou (pro půllitr zrzáče) dostavili k nohejbalovému plácku. Ten byl kupodivu prázdný. Náš čas nastal.
Neznalý pravidel jsem se postavil na jednu stranu hřiště a očekával, co přiletí. V první fázi jsme si jen posílali míč přes síť. Pokaždé jinam a někdy i s někým jiným. Nakonec se z rotujícího davu seskupili tři týmy a povedlo se sehrát něco jako turnaj. Pro velkou většinu hráčů bylo největším cílem sestřelit sklenici umístěnou na trávě, anebo mi trochu polechtat foťák balonem. S výsledkem jedné prohry a jedné výhry jsem opustil bojiště, přidal se ke Zdendovi s Paukym a sedíce na terase hospody pozoroval, kterak se párty rozjíždí. Ze všech rohů, od všech stolů byl slyšet smích a na tvářích samé úsměvy. Hudba z jukeboxu hrála do nálady a velmi příjemný personál pobíhal po terase a odnášel prázdné nádobí. I když slunce bylo ještě skrze stromy vidět, teplota klesla na nepříjemnou a my jsme si odskočili se přioblíct.
Po našem návratu do hospody zavítal Petr s nástrojem (strunným, hudebním). Netrvalo dlouho, jukeboxu byl odebrán zdroj energie a Petr rozezněl kytaru. Zanedlouho se kolem něj vytvořili skupinky poslouchajících i pějících. Jeho hráčské umění nelze nic jiného než hluboce obdivovat. A aktivity nafasování pivka - kecání - přesunutí k jinému centru dění jsme neustále opakovali, někdy jednu upřednostnili před druhou a bavili se. Zajímavé bylo pozorovat, jak neoficiálnost a alkohol naprosto mění charakterové rysy. Někteří se smáli více, někdo hlasitěji a našli se i tací (jeden), který se přeměnil v neodolatelného (čistě podle vlastního uvážení) Don Juana a proháněl tam lecjakou sukni. Tu a tam předvedl lehké cirkusové představení, Marušce vyznal lásku a nabídl sňatek. Díky těmto činům se zrodila legenda zvaná Myšpulín.
Plný autobus ajťáků propil uvolněné finance v pozdních večerních hodinách a tak přišla první velká rána. Pivo už se platí. Terasou sice proběhlo pár zklamaných citoslovcí, ale rozprouděnou zábavu to nikterak nezpomalilo. Když pak Lukáš oznámil, že budget byl navýšen, nadšení neznalo mezí. Obě informace (o hrazení, či nehrazení) prolétla vzduchem několikrát. Navíc bylo tu a tam uvaleno embargo i na nealko. Bylo to dobrodružství. Abychom nepodlehli alkoholu a nepřidali se k Myšpulínově partě (ten už spinkal na stole), uzobávali jsme ze stolů umístěných u výčepu řízky, salám, sýr a jiné položky rautu.
Se všemi členy naší chajdy jsme se probojovali až do brzkého rána (něco málo po třetí) a pozorovali zvláštní stavy některých jedinců. Nikdo sice už neházel supermana (ležink na stole), ale někdy desetislovná věta nedávala smyslu, někdy nebylo rozumět, jindy nebyla dokončená a jeden člověk byl schopen pozorovat ruch vždy jen jedním okem. Lidí ale pomalu ubývalo a terasa začala pustnout. Chvilku jsme se tedy oddávali s přeživšími demoličními nohejbalu a pak se rozpustili do svých (většinou) bungalovů. Pauky si ještě na Zdendovi vyzkoušel základní zvířecí pudy (cca 30ti minutové postelové násilí) a šli jsme spát.
