Naštěstí pryč byly ty časy, kdy jsme si na holé pláni představovali objekty a pochodovali s flintama kolem ničeho. V plechovém kontejneru postaveném na buzeráku, sloužící jako provizorní sklad, se mimo jiného povalovaly dva stany, spousta lehátek, stolů a židlí. Materiál k vybudování strategického objektu tedy byl. Navíc jsme dostali propůjčenou mobilní bránu (děkujeme Ústečáci), takže simulace bude téměř dokonalá (pořád budeme střílet jen slepými).
Po středeční večeři (kvůli úspoře času) jsme vyrazili budovat ODOS. Dva velké vybetonované placy, místy zatravněné, obehnané dvoumetrovým valem byly po chvilce označeny páskou představující plot. V prostoru s trochou úsilí a nadávek (do betonu se kolíky špatně zatloukají) vyrostly dva vojenské stany a vjezd kontrolovalo KPM. Kulometná hnízda byla chráněna pytli s pískem, stejně jako velitelství na bráně. Protože postavit tuhle atrapu nebylo časově nenáročné, do postelí jsme se dostali zase za hlubokého večera. Někteří z čety zabezpečení (ty nejdrsnější a nejostřílenější) noc přečkali venku.
Čtvrtek
Ráno jsem si sbalil výstroj (opět se mi vše vešlo do mého nového krásného malého batůžku) a dorazil na nástup. Když jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že jsou všichni oblečeni v taktikách a na zádech mají padesátilitrové krosny, začal jsem se trochu bát, jestli jsem něco neopomněl. Ale už bylo pozdě. Sajtna zaklapla, obří kola osmsetdesítky se dala do pohybu a my vyrazili na válečnou výpravu. Abych nehýřil jen kritikou, musím uznat, že cesta začala připomínat dopravu lidí. Pan řidič se po krátkém sprdunku od velitele druhé čety polepšil.
Od našeho odjezdu se několik věcí na objektu změnilo (k lepšímu) a my tak mohli užívat ODOS se vším komfortem. Vyškováci nám ještě jednou rychle osvěžili základní pravidla strážení, byli jsme provedeni po stanovištích a ještě jednou seznámeni s úkoly, které jsou na nás kladeny. V krátkosti byla situace taková, že v posledních 24 hodinách došlo v oblasti k několika teroristickým útokům organizovaných skupin a lze předpokládat, že sklad pohonných hmot bude také napaden. Tyto aktivity si vyžádali změnit stav pohotovosti z alfy na bravo. Což znamená zvýšenou kontrolu osob vpouštěných do objektu. Každého bez platné propustky okamžitě vykázat a v případě kladení odporu zadržet. Osobám s povoleným vstupem prohledat vozidlo a případně i velká zavazadla. A jak by řekl nadrotmistr, that's all.
Celá rota byla rozdělena na tři směny, rotující po dvou hodinách. Každá směna se pak skládala ze tří družstev, které se na jednotlivých stanovištích v rámci směny střídali. Zní to asi dost komplikovaně, ale jednalo se o to, aby si každý voják vyzkoušel všechno. V poledne byl odpískán ostrý provoz a od té doby se hrálo podle všech pravidel. My jsme paradoxně začínali coby spící směna, takže jsme se uvelebili na lehátkách a marně se pokoušeli zavřít očka. Tu a tam se ve vysílačce ozval hlas oznamující příjezd vozidla, spatření podezřelých osob, anebo položil chytrý dotaz. Zřejmě se teroristi nechtěli trmácet k objektu v tom největším vedru a tak vládl klid.
Po dvou hodinách jsme se posunuli o stan vedle (to byla strážnice) a drželi pohotovost jakožto směna bdící. Jelikož naším úkolem bylo krom posílení strážných v případě poplachu i samostudium, ohýbali jsme se nad dokumenty a mapou. Rozebírali jsme scénáře, které mohou nastat, rozdělili si pro nadcházející strážení pozice (dostal jsem trojku) a sledovali ruch na strážnici. Radista měl celkem napilno, protože 10 hlídek se mu mělo každých 15 minut hlásit, takže sluchátko měl v podstatě neustále u ucha. Do toho přicházeli ještě oficiální hlášení o mimořádných událostech. Poplach ale zatím nepřišel.
Konečně nadešly moje dvě hodiny slávy. Převzal jsem stanoviště, byl jsem poučen o skrytém pohybu osob v maskáčích. Jinak prý klid a pohoda. Střídající voják mi popsal oblast, kterou mám na starosti, sdělil úskalí (díru v zemi), popřál hodně štěstí a zařadil se k odcházející řadě vojáků. Linie, kterou jsem dostal na starost byla asi pětadvacet metrů dlouhá, na jedné straně mírně do kopce. Od žhnoucího slunce mě na několika místech chránily stromy, takže jsem na rozdíl od ostatních neprožíval krásy pouště. Chodil jsem v nepravidelných cyklech, chvilku zíral po okolí, když byl čas, tak se zahlásil. Nikde nikdo. První půlhodinu jsem poctivě pozoroval, pak má pozornost tu a tam otupěla a po hodině jsem chodil jako panák a v hlavě se mi honily myšlenky naprosto nesouvisející s vojenskou povinností (tohle bych asi říkat neměl).
Po uplynutí strážní směny jsme si šli zase lehnout a trojfázový cyklus se tak dostal znovu na start. Co bylo ale zajímavé, že krom lidí začaly kolovat i zbraně. Kuloměťáci byli na stráž postaveni také, ale definovanou zbraní stráže byl samopal (já vím, nesamopal). Nezbývalo tedy nic jiného, než nějakého chudáka, který právě ležel ve stanu o jeho zbraň okrást. Ale ti dva dotyční se už po konci směny nesetkali, takže již vypůjčenou zbraň putovala do rukou někoho třetího. Což o to, každému bylo jedno, jestli má Frantovu nebo Milanovu, ale co bylo důležitější, aby z ní nikdo nestřílel. Vidina čištění sapru, z kterého čtyři lidi vystříleli po zásobníku, každého děsila víc než terorista lezoucí přes plot. Bohužel se ale také stalo, že voják vyzbrojený padesátosmou, který šel na hlídat do kulometného hnízda, měl u sebe obě zbraně. A když je někde něco navíc, musí logicky někde něco chybět. A to se samozřejmě také stalo. Když nám v podvečer pískli poplach a my jsme zaujali bojové pozice bez jediné možnosti vést palbu, procházející instruktoři nechápavě vrtěli hlavami. Velmi pohotový spolubojovník si alespoň do jedné ruky vzal nůž a do druhé umístil kámen.
Další celkem zajímavá situace nastala s UAZem vezoucí večeři. Zatímco řidič vozidla i samotné vozidlo platné papíry mělo, kuchař, který měl jídlo vydat, nikoliv. Kontrola na bráně zareagovala naprosto bezchybně a podle pravidel. Tak se stalo, že večeře (řízek s chlebem v igelitovém pytlíku) stála na sluníčku a kuchař ležel spoutaný opodál. Mezi námi tak vznikaly myšlenky, že vozidlo vezmeme útokem a večeři si naservírujeme sami. Naštěstí se tak nestalo, protože kuchařovi někdo mimořádně propustku vydal. Povečeřeli jsme.
Pátek
Od té doby až do čtvrté hodiny ranní proběhlo několik útoků, několikrát (samozřejmě většinou v době odpočinku) jsme běželi zabezpečovat strážnici nebo posilovat hlídky. Na obloze se objevily světlice (naštěstí se nikdy nejednalo o plynový útok), střílelo se jako o život a událostí na bráně přibývalo. Ve čtyři jsme nastoupili na bránu my a těšili se, že si konečně taky vyzkoušíme všechno, co jsme se naučili. Sluníčko se pomalu ale jistě probouzelo a auto ani pocestný nikde. Asi hodinu před koncem směny jsme dostali od velitele stráže informaci, že brzo dorazí vojenské vozidlo a máme ho pustit. Pokud bude splňovat všechny náležitosti. A jak bylo řečeno, tak se stalo. K bráně přifrčel UAZ a v něm seděl Zdenda s maskou na hlavě a na kontrolujícího Petra odsekl, že ho máme pustit. Vzhledem k tomu, že jsme na tyhle triky byly přichystaní, samozřejmě jsme mu vstříc nevyšli a vyzvali ho k předložení vstupní karty pro něj a vozidlo. Odpovědí byla věta s ještě silnějším důrazem: "doprdele votevři". Začalo to v nás trochu šrotovat.
Zavolali jsme na strážnici, že tam máme pošuka a velitel odpověděl, že to vyšetří a dá vědět. Zdenda v autě zuřil a někam telefonoval. Po chvilce se k nám nedostavil velitel stráže, ale velitel roty. Výraz jeho obličeje nevěstil nic dobrého. Hromadně nás všechny podrobil sprdunku a nebral to ani podle hodností. Stále jsme netušili, jestli se jedná o habaďůru v rámci výcviku, anebo hra skončila. Já jsem do chumlu ještě přidal informaci, že velitel není vybaven označením neviditelné osoby (která se nekontroluje, ale naopak přehlíží) a měli bychom ho tedy zadržet. Červená na velitelově obličeji přešla v rudou a nařídil nám, abychom okamžitě pustili vozidlo. To už jsme nevydrželi a závora šla nahoru. Zdenda kolem nás se vztyčeným prostředníkem projel. Nejednalo se o podraz, opravdu měl projet hned. Jel totiž pro kuchaře, aby je odvezl k nafasování snídaně. Velitel se po chvilce uklidnil, vyslechl si informace, které jsme obdrželi a pochválil nás, že jsme v tom případě postupovali naprosto správně. Inu, někde se něco vytratilo.
Protože někteří (my) měli ještě bambule v zásobnících, byli jsme zcela překvapivě nastřeleni a všech slepých se zbavili. Chvilku poté přišel rozkaz k ukončení střežení. Objekt jsme uchránili beze ztrát. Nastalo bourání a uklízení. Zatímco staří veteráni okamžitě přiložili ruce k dílu a tahali několikakilogramový materiál, k vidění bylo i pár nováčku, kteří poťapkávali s cigárem v ruce po place a ptali se, co mají dělat. I přes jejich ustavičnou snahu překážet se podařilo všechno složit a naskládat na Tatrovky. S menšími problémy a dvojnásobným návratem pro pytle s pískem jsme odjeli na ubikace.
Po obědě nadešlo nejhorší zaměstnání. Čištění zbraní. Dvě hodiny (a někdy i déle) trvající tryzna, kdy suchým klůckem rejdíte po nejzazších zákoutích zraně. Jakmile se na hadříku objeví černá skvrnka, je to špatně. Zkoušejícím u okýnka dozorčího byl Radošovský přízrak, který nám před týdnem zbraně vydával. Také proto trvalo předání jednoho samopalu asi dvacet minut. Já jsem kupodivu obstál hned na první pokus a mohl se tak tíživého břemene jednou pro vždy zbavit. I když bylo ještě odpoledne, neměl jsem chuť se pustit do balení věcí jako ostatní. Ulehl jsem na bidlo a trochu ubral ze spánkového deficitu.
Od sedmi hodin probíhalo u ohniště sdružení a pivkem, občerstvením a kytarou. Všichni si vyměňovali zážitky, sdělovali dojmy, zpívalo se, popíjelo a hodovalo. Já jsem si začal uvědomovat, že ten týden vlastně nebyl zase tak zlý a stálo to za to sem jet. Zlatým hřebem večera bylo slavnostní předání pamětního nože končícímu výkonnému praporčíkovi, skvělému člověku, Pepovi. I když svým elánem a silou předčí mnohé mladší, armáda hledí na papíry. Se stejným údělem u ohně seděl i Jirka, ale ten s námi hodlal oslavit svůj odchod jinde a jindy. Naštěstí jsme se později dozvěděli, že oběma byla schválena výjimka na příští cvičení a tohle tedy nebylo jejich poslední. Program pokračoval a jak řekl Martin, s proudícím alkoholem ubývalo kytarové umění a nastupovala hlasitost. Já jsem vypil svou PETinu a kousek Gambáče a šel spát.
Sobota
Sobotní ráno už nepřineslo nic překvapivého, spíše naopak. Vše se odehrávalo podle starého scénáře. Sbalit (se), uklidit (všechno), předat (ubytovnu), nastoupit (do autobusu), vrátit (materiál na Radošov - jen hodina a půl), oběhat (v Praze potvrzení), rozlučit (se s ostatními) a opustit (Dejvická kasárna). Díky Lubošovi a jeho manželce jsem se nemusel trmácet eMHáDéčkem, ale byl jsem vyklopen hned před barákem. Tím vojenské cvičení skončilo.
I přes všechny ty útrapy jsem rád, že jsem mohl jet a děkuji všem klukům (ať už starým, anebo novým) za těch osm dní, které jsem s nimi mohl prožít.
