Sobota
Bohužel moje nadšení netrvalo dlouho. Radost z mé tváře začala pomalu mizet v té chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že vzhledem k velkému počtu nově příchozích budou stávající čety upraveny a vznikne nová, třetí. Velitel družstva Petr (stříbrohřbetý) nám cestou autobusem oznámil, že hledá dva dobrovolníky, kteří chtějí opustit řady nejlepší jednotky a cvičení absolvovat pod jiným uskupením. Samozřejmě se dobrovolník nenašel a tak nechal tuhle řezničinu na nadřízených. Kladivo osudu dopadlo na svobodníka Petra a mně. Nejen, že se mi chmury a škarohlídství opět vrátilo, ale několikanásobně překonalo původní hladinu. Z úmyslu uprchnout ze cvičení a radši chodit do práce mě odklonil jen dopravní prostředek (ve kterém jsem se nalézal), řítící se po komunikaci devadesátkou.
Se svou novou jednotkou jsem se poprvé potkal na nástupu při čtení denního rozkazu. Našemu prvnímu oddílu, do kterého jsem byl zařazen, velel Petr. Dalšími členy mě známými byli Honza a Jindra (ten) a nový kulomeťák Petr. Zbývající dvě družstva byla až na několik výjimek pro mě velkou neznámou. Říkal jsem si, že vyskočit z fofrujícího busu by bylo přeci jen lepší. Bohužel tím míra mého zklamání ani náhodou nekončila.
Hned po zavelení rozchodu někdo rozhodl, že umístění mužstva do pokojů bude podle družstev. To znamenalo, že ani ve večerních dobách nebudu moci být se svou starou smečkou. Utíkal jsem si pobrečet na ramena bývalého domácího družstva, ale pláč a naříkání netrvaly dlouho. Jakožto nejspolehlivější, nejsilnější, nejlepší a hlavně nejnepotřebnější jsem byl určen jako člen skupiny se zvláštním úkolem. Tím bylo nafasování materiálu ve vojenských skladech na Radošově. Vzhledem k tomu, že jsem v této lokaci již několikrát byl, vím, že se nejedná o fyzicky, ale psychicky náročnou činnost. Sklad má na starosti přepečlivý člověk věnující se každé činnosti (časově) na 350%.
Nasedli jsme do Tatrovky a nechali se odvézt k branám areálu. První přebírka - zbraně. Umístil jsem zadek na kamenné schodiště, vedoucí do zdi. Čekání začalo. Po půl hodině přinesli kluci první bednu s deseti samopaly. Vzhledem k tomu, že se na cvičení dostavilo kolem šedesáti lidí, čekalo nás příjemné dopoledne i odpoledne. S kluky jsme se všemožně snažili dobu zpříjemnit povídáním, pospáváním nebo jinými soukromými aktivitami. Ze začátku to pomáhalo, pak už nikoliv. Po zbraních přišel na řadu dlouhý seznam požadovaného materiálu a s tím nastalo peklo. Každičká věc (židlička, stůl, lopata i hřebík) se musela překontrolovat, zaevidovat a přebrat. A vzhledem k tomu, že si někdo přál na cvičení i čtyři sady osvětlení a elektrocentrálu, lopotili jsme se s přebírkou pět a půl hodiny (ano, čtete správně). Zcela vyčerpaní (čekáním, ne silově) jsme se konečně dočkali posledního podpisu, naskákali jsme na korbu nově propůjčeného vozidla a jeli zpět na kasárna.
Zatímco ostatní polehávali na bidlech, začal jsem si umisťovat obsah batohu do skříňky a zabydlovat se. S ostatními lidmi na světnici jsem komunikoval spíše zdvořilostně (poslední dobou se u mě projevuje jakýsi sociální stud vůči velké skupině neznámých lidí).
S mírným zpožděním oproti plánu (jen hodina a půl) jsme nafasovali večeři (na rozdíl od obědu), poté zbraně a já šel bez hlesu spát. Bude to dlouhý a depresivní týden.
Neděle
Žádné polehávání, žádné zevlení, žádné točení bidlohodin. Od osmé hodiny ranní byl v přehledu aktivit načmárán zrychlený přesun se zátěží. Hmotnost nesené výstroje byla stanovena na 10 kg, s tím, že organická zbraň (hroznej název) do součtu patří taky. Stačilo mi tedy se vybavit batůžkem, do kterého jsem instaloval tři dvoulitrové PETiny a požadavek jsem splnil. Stejný nápad mělo asi 80% vojáků a proto náhle z chodby zmizela skoro veškerá balená voda určená celé rotě po čas cvičení. V minutových intervalech jsme byly vypouštěni na trasu s cílem nechat si označit průchod kolem velitele stojícího na téčkové křižovatce. Tam byla cesta z kopce, zpět překvapivě do kopce. Nic víc, nic míň.
Po prvních krocích jsem samozřejmě vzpomínal na Lukáše, který mi při každém pochodování dělá společnost. Bohužel tady nebyl, tak jsem pozoroval Doupovské hory, děkoval za sluníčko nad hlavou a šlapal bez hlesu. Ne však sám. Zanedlouho mě dopochodoval Honza. Tu a tam jsme někoho předešli, někdo předešel nás a kilometry nám utíkaly pod nohama. Po čase se Honza oddělil, protože já nebyl moc hovorný a míjel nás člověk, s kterým měl něco rozjednáno. Došel jsem k obratníku, ke jménu dostal puntík a vydal se zase zpět. Návrat byl příjemnější, neboť jsem měl možnost se zdravit s první četou pochodující proti mě. Za hoďku a pětačtyřicet minut jsem prošel cílem a odebral se na pokoj, zkontrolovat nožky, na kterých jsem cítil puchýře. Odkryl jsem tajemství nově nafasovaných kanad (goráčů) a potvrdil si svoje tušení. Na obou patách se skvěly puchýře velikosti mexického dolaru. Sám sebe jsem podrobil základnímu lékařskému ošetření (propíchnout a zalepit) a na nohy nazul fusky a boty.
Vzhledem k tomu, že jsem po jednom z návratů do pokoje na svém lůžku našel radiostanici, stal se ze mě z minuty na minutu spojař družstva. Až později jsem se dozvěděl, že to nebylo rozhodnutí velitele ale vzešlo samovolně z mysli jednoho ze členů družstva. Svůj úkol jsem i tak přijal nadšeně. Upovídané sluchátko pohupující se na rameni radisty je totiž jednou z mála povolených rozptýlení vojáka.
Obsluhu přístroje pro bezdrátovou komunikaci jsem si mohl vyzkoušet pár minut nato. Dopoledním zaměstnáním bylo školení RF-13 (tím označením se několikakilogramový přístroj honosil) následované zkoušením navazování spojení na svahu za barákem. Už si nepamatuji, kdo volací znak "Holub jedna" vymyslel, ale celkem rychle se zažil. Až do oběda jsme navazovali spojení s ostatními holuby, sedící deset metrů od nás. I přes to, že relace by dle pravidel měla být krátká a výstižná, odproštěná od nespisovných a vulgárních slov, všechny tyto zásady se nám po deseti minutách porušili. Ale mačkání čudlíku mi šlo a slovo "přepínám" jsem pronášel jako zkušený spojař.
Zdlábli jsme oběd a znovu se vydali na louku. Tentokrát s cílem osvěžit si činnost při hodu granátem. Pro ty, kteří nebyli na vojně a nikdy se něčeho podobného nezúčastnili podám malé vysvětlení. Nejedná se o nic podobného, jako je vidět v americkém filmu, kdy hrdina ukousne pojistku a mrskne granátem po nepříteli. V armádě je tomu jinak. Každý krok je předem naplánovaný a mezi házejícím a řídícím probíhá několikavětná slovní přestřelka, přičemž celý akt připomíná spíše cirkusové představení.
Protože jsme měli na tohle divadlo dvě a půl hodiny, střídali jsme se v rolích publika, házejícího, řídícího i výdejce. Některým z nás dělal problém odhodit půl kila vážící vajíčko, někdo si nemohl vzpomenout na to, jak zahlásit připravenost k hodu, někdo byl zmaten od začátku až do konce. Dobrou náladu a smích v nás potlačil dorazivší kapitán, který vyzkoušel jedno vojáka. Následovala šou, při které vojín pobíhal s granátem v ruce sem a tam a při odhozu se zeptal nadřízeného, jestli granát odjistit, či nikoliv. Šajba nasadila zhrozený výraz a s křikem pronesla, že to snad musí dotyčný vědět sám. Dotyčný nevěděl a granát jeho dlaň opustil s oběma pojistkami. Následoval řev a my byli označeni nejrůznějšími přídomky.
Naštěstí kárání netrvalo dlouho, protože na učebně na nás čekalo školení o funkci vojáka na kontrolně propouštěcím místě (KPM). Poseděli jsme si u několika videíček, kdy obsazení a rekvizity byly pořád stejné, jen scénář se mírně lišil. Jednou se dvě civilní osoby, z nichž jedna měla přes obličej šátek, pokoušeli projet střeženým objektem s tím, že vstupní doklady byly v pořádku, jednou převáželi zbraň, jednou se cosi stalo, už ani nevím co. Každou situaci doprovázal odborný výklad školících. Dozvěděl jsem se, že odstavit auto na pár hodin v době míru je v podstatě normální.
Pak přišla večeře a po ní čtené pojednání o zbraních hromadného ničení (plyn, atomovka, napalm). Pan poručík nám převeselou formou popisoval změny na lidském organismu po zásahu Fosgenu, anebo Sarinu. No, po jídle mňamka. Napsali jsme si testík (já obdržel osm z osmi bodů) a tím skončilo nedělní zaměstnání. Usínání bylo prokládáno několika větami, protože jsme se během dne začali vzájemně oťukávat.