Cestě předcházely ještě moje strasti. Měl jsem za úkol v sobotu dopoledne natankovat, zajet za Martinem do Kralup, vyzvednout tam dort, koupit kytku, nezapomenout doma foťák a přijet vyzvednout oslavenkyni. Kytka i foťák si spokojeně hověly v kufru, nádrž byla po okraj plná a já jsem se bez problémů blížil k Martinovi. Silnice do Prahy, která byla poseta stojícími auty mě upozorňovala na to, že zpátky se rozhodně nemůžu vracet tudy.
Martin mě hned při příjezdu spatřil, neboť v garáži spravoval nemocné auto. Chvilku jsme si povídali, pak mi předal výsledek mistra cukráře - Aničky a poprosil, jestli bych ho nemohl hodit kousek do města. Prý má domluveno převzetí dalších součástek na Oplíka. Opásal jsem čokoládovou dobrotu a vyrazili jsme. Po pár desítkách metrů jsme se s Martinem rozloučili a on mi řekl, že nemůžu jet podle navigace. Most vedoucí přes Vltavu byl uzavřen a musel jsem to brát lehkým obloukem. Byl jsem instruován, kterak obelstít navigaci a nabrat správný směr. Jenže ta moje orientace.
Poslední, co jsem si pamatoval byla instrukce, abych z kruháku vyjel třetím výjezdem. Pak už Martinův popis naprosto nekorespondoval s ubíhající scenérií za předním sklem. Zakufroval jsem. Ale uchoval jsem si chladnou hlavu a snažil se následovat ukazatele objížďky a pak poslouchal navigaci. Po několika minutách jsem se ocitl před dočasným zákazem vjezdu, umístěným zde z důvodu neprůjezdného mostu. Zkusil jsem to podruhé, potřetí. Pak už jsem jen bloudil městem a lehce znervózněl.
Zastavil jsem na parkovišti a začal nelidsky nadávat. Nevěděl jsem kudy kam, protože všechny cesty v tu chvíli směřovaly na ten prokletý most. Abych nebyl se svým trápením sám, zavolal jsem Lucce a jakmile zvedla telefon, dal jsem průchod svým emocím na maximum. Ověřil jsem si s ní, že to ještě můžu stihnout a mám prostě jet k nějakému městu ležící na západ ode mě a pak pokračovat podle rad navigace. Položil jsem mobil, nacvakal do tomíka směr Slaný a vyrazil. Navigace odhadla délku cesty na hodinu. Což nebylo moc povzbudivé, ale ne neuskutečnitelné. Když jsem projížděl třetí vesničkou, proklínal jsem všechny svaté, co mi to připravili za trasu. Přenastavil jsem zadání z nejkratšího na nejrychlejší a vida, z hodiny se stalo dvacet minut a já po čtvrt hodině najel u Berouna na dálnici. Sláva.
Popřáli Lucčině mamince, naobědvali se a pomalu se začali připravovat na další cestování. Hlavně doma nenechat ten foťák. Asi sto metrů od baráku dostala Lucka zprávu od majitele koček, že počasí zdáti se být nepříznivé a možná dojde ke změně programu, či jeho úplnému zrušení a termín bude změněn. Vznesl jsem tedy dotaz, jestli pán tuší, že pelášíme 250 kilometrů a že pokud se u branky budem muset otočit a jet zpátky, zřejmě mě budou muset odtáhnout na ARO.
Jiná podobná zpráva už nepřišla, ale zato nám kdosi do cesty přihrál další objížďku. Tentokrát se jednalo o vesnici Rosice (že by rodná víska fotbalisty Tomáše?). S tou jsme se ale bez potíží poprali a neustále snižovali zbývající vzdálenost od cíle. Pak už jen dojet ke skrytému číslu popisnému a třikrát hurá, byli jsme na místě. Lucka kontaktovala krotilele a my čekali v autě. Zatím nás přišla přivítat jen bílá chundelatá a věčně usměvavá samojedka Bonie.
Majitel (pan Richard) dorazil o pár okamžiků později a mile nás přivítal. Oznámil nám, že počasí se sice nevyvíjí dobře, ale zatím nebude v programu žádná změna. Oblékli jsme se (někteří - já - nedostatečně), já popadl foťák a vstoupili jsme za plot. Tam jsme se setkali ještě s jeho manželkou (paní Věra), která působila stejně mile, jako on. Manželé si vyměnili role a výklad převzala paní. Po krátkém úvodu nás bez dalšího prodlení vzala do první klece, kde se nalézala trojice rysů kanadských. Kluk Indy a dvě slečny. Nebudu lhát, neměl jsem dobrý pocit, když jsem stál ničím nechráněn v teritoriu těchto šelem. Přeci jen, v zoo je to méně akčnější. Ale krom chvilkového vrčení od domácích jsme se žádných překvapení nedočkali. Vlastně jde o velmi klidná a trpělivá zvířata, která měla ráda svůj klid a když zjistila, že jsme tam jen na kukačku, uklidnila se a spala.
V domečku druhého výběhu odpočívala babička a dáma v letech, ocelotka Emička. Průvodkyně nás pozvala dál, abychom si posedali na lavičky v dřevěné boudičce dva a půl metru na metr a půl. Já, protože jsem se už do sedacího prostoru nevešel, jsem okupoval dveře. Pruhovanou šelmu jsem měl dva metry od hlavy (což není zrovna moc), zato Lucčina mamka seděla přímo pod ní. Opakoval se stejný scénář. Ocelotka nejdříve vrčela, ale pak se uklidnila, chvilku nás pozorovala a po pár minutách pokračovala v odpočinku. Opět jsme byli obdařeni novými informacemi z úst majitelky.
Postupně jsme takto obešli klece ocelotího ženicha Montiho (což byl junák v nejlepších letech), dvou výrů velkých (Bubíka a Rozárky - prý páru, ale absence potomků po dobu devíti let mluvila o registrovaném partnerství) a s neustále pobíhající Bonie se dostali až k výběhu gepardí dvojice Sáry a Barneyho. Tam se k nám znovu připojil Richard a oznámil nám, že na pořadu dne je procházka. Bude sice trochu zkrácená, protože meteoradar ukazoval blížící se mračna a s nimi i vytrvalý déšť. Zacvakl Sáru na vodítko, brigádnici svěřil foťák a vyrazili jsme do okolních polí a lánů.
Gepardice se tu a tam ohlédla, někdy se zastavila, ale jinak vesele ťapkala po pěšinách. Cestou nám chovatel vyprávěl různé zážitky ze života se šelmami. Já, i když jsem to rozhodně nechtěl, narušil pokojný pochod tím, že jsem dobíhal skupinku. Chrastění fotografické brašny Sáru vyrušilo, hodila po mě dost káravý pohled a já byl instruován, že se mám podobným anomáliím vyhnout. Od té chvíle jsem už bez hlesu následoval průvod. Procházka, trvající zhruba pětačtyřicet minut, byla zakončena ukázkou běhu nejrychlejšího suchozemského živočicha na planetě.
Je pravdou, že vážnost a autoritu gepardice trochu podkopával psík. Jednalo se totiž o velké kamarády a šelma místo návnady radši dováděla se samojedem. Protože se z nebe spouštěly proudy vody, pozval nás Richard do domu, nabídl nám čaj a my se mohli alespoň trochu uschnout. Ke stolu přinesl alba s fotografiemi, na kterých byly zachyceny počátky šelmího dobrodružství. Na oplátku se mohl pokochat fotoknihou, kterou přinesla Lucčina mamka. Povídalo se, vzpomínalo a déšť trochu polevil.
Vylezli jsme tedy znovu ven a zúčastnili se krmení. Velmi pestrou (hlavně barevně, jinak to bylo samé maso) stravu jsme odnesli do všech klecí. Na některých obyvatelích bylo vidět nadšení a radost, někoho to nechalo zcela chladným a někdy byla reakce vycenění zubů. Obdarovali jsme samozřejmě i okřídlence a ti, jak Richard předpověděl, byly zcela zaskočení. Nějak se nesmířili s tím, že každý den po devět let k nim ve stejnou dobu někdo přijde se žrádlem. Výři zamávali křídly, pokusili se hlavou proniknout pletivem a po chvilce se zase umístili na své původní místo.
Z plných plic jsme se opět nasmáli u výběhu Sáry. Do této chvíle se totiž pes ani nedotkl misek s masem a dalo by se říci, že obsahem přímo opovrhoval. Jakmile Richard umístil Sářinu večeři na trávník a ta se do ní pustila, přiběhla bílá chundelatá koule a dala se do luxování, jako kdyby týden nejedla. Gepardici to ovšem nechávalo naprosto chladnou. Zřejmě vyznávala kamarádské heslo, "Co je moje, to je tvoje". No, bylo to neuvěřitelné.
Jako finální atrakci jsme navštívili kočičí pokojíček, který obývalo jedenadvacet čtvernohých stvoření. K vidění bylo snad všechno, co dokázala příroda vykouzlit. Bílá, černá, zrzavá, dvoubarevná, několikabarevná, malá velká, s krátkou i dlouhou srstí, s modrýma, zelenýma i žlutýma očima. Mezi tím vším jsme se pohybovali a hladili, až se z nás kouřilo. Kočičí rodiče nám dokázali, že si pamatují jména všech a představili nám je. Zatímco Lucka a její mamka se rozplývaly nad několika chlupáči, moje srdce si získala Michele alias "mňauvajs". Když jsme se dostatečně pomuchlali, nadešel čas rozloučení a návratu domů.
Nahodil jsem navigaci, zařadil jedničku a vyjeli jsme. Zatímco jsem byl krmen řízky a chlebem, pasažérky si sdělovali pocity (nadšené štěbetání). Cesta ubíhala a krom jediné objížďky u Rosic nebylo na trase nic komplikovaného. Jenže ta objížďka, ta nám dala zabrat. Když jsme potřetí míjeli stejnou hasičskou stanici, bylo nám jasné, že je něco špatně a trochu bloudíme. Vzhledem k tomu, že obě ženy byly vybaveny větším smyslem pro orientaci než já, jen jsem poslouchal a odbočoval podle příkazů. Sice se někdy stalo, že jsme stáli dvě, tři minuty na křižovatce bez potuchy kam pokračovat, ale pozdější večerní hodina vyklidila ze silnic provoz. Jeli jsme doprava, doleva, rovně, vraceli jsme se, ale pokaždé jsme projeli kolem stejných objektů jako před tím. Začal jsem se bát, že coby Pražák budu pochován nedaleko Brna.
Vysvobození ze začarovaného kruhu přišlo až s pomocí od pumpaře. Ten nám prozradil, kudy se pustit na Prahu. Cestou jsme poznali, v čem byl zakopaný pes našeho bloudění. Ukazatel, který nás měl odnavigovat správným směrem, byl jaksi zakrytý hustým keřem. Konečně jsme opustili Rosice, projeli kolem kravína (velmi důležitý orientační bod) a najeli na D1. Nikdy jsem nebyl tak šťastný, že nám pod koly drnčí asfaltová rozpadlina. A to je konec příběhu. Domů jsme dorazili chvilku před půlnocí.
I když kočka není moje zamilované zvíře, musím říct, že celý den byl velmi příjemný a jednalo se o zážitek na dlouhou dobu. Lucčině mamce ještě jednou všechno nejlepší k narozkám :).
