Šli jsme se podívat do koupelny, na záchod i kuchyně. Všude sucho, po jediné kapce nebylo známek. Pak prošmatal stoupačky. Nic. Oba jsme se shodli na tom, že chyba nebude zřejmě na tomto patře a Roman seběhl jedno podlaží, aby nájemníkům popřál dobré ráno stejně jako mě. Nebudu lhát, měl jsem radost, že to není u nás a nebudeme muset nic řešit. Ale zvonek u dveří zazněl znovu. Roman už šel na jisto. Je to u mě, protože i druhý soused má mokrý strop. Prohmatání stoupaček proběhlo znovu. Poslouchali jsme syčení, do útrob malé zazděné místnůstky jsme svítili jako diví. Nic. To už v naší předsíni stála paní bytná a řešila, jak nejrychleji neveselou situaci pořešit. Lucku ten ranní tyátr vzbudil taky, takže ta stála hned vedle. Roman uvedl celý dům do bezvodního stavu, když vypnul hlavní přívod.
Bylo rozhodnuto o povolání nejpovolanějších, totiž havarijní služby. Já, lehce meškajíc odjezd do práce, jsem popadl batoh a vyrazil. S černými myšlenkami jsem cestoval na druhý konec Prahy, zasedl ke stolu a napsal domů zprávu, jak to tam probíhá. Zatím byl klid na bojišti, anebo lépe klid před bouří. V hlavě mi to šrotovalo a já nakonec dospěl (po malé nápovědě) k rozhodnutí, že bude lepší, když si vezmu volno a půjdu překážet na místo činu. Veselou příhodu jsem převykládal svému nadřízenému, kolegům a kolemjdoucím a ponořil se do tmavého MHD.
Přišel jsem ještě před příchodem pracantů. Kuchyňskou linku jsem našel mírně rozebranou a Lucka mi řekla, že s Romanem objevili zdroj vody. Z kuchyně byla vytvořena náročná překážková dráha. Příborník překážel před dřezem, trouba si hověla pod oknem. Z latěk, koupených před několika lety a doposud nevyužitých, jsem vytvořil provizorní nožičky k lince a právě ve chvíli, kdy jsem svůj výrobek montoval, zadrnčel zvonek. Dneska se dveře prostě netrhnou. Do bytu napochodovali tři do montérek oblečení paňáci. Jeden z nich (mistr - předák - šéf) byl nepřehlédnutelný, ale velmi příjemný. Kluci se rozeběhli všemi směry a dali se do práce.
Jeden, asi nejvýkonnější, zalehl pod linku a vyřízl do sádroše díru, aby se dostal k děravé stoupačce. Po chvilce pátrání vyřkl ortel. Stoupačka byla na místě, kde se dotýkala železné konstrukce, prodřená (včetně izolace). Znamená to buď nasadit cípant (neboli objímku), což by byla levnější, méně náročnější a hlavně pro nás přívětivější varianta, anebo rozkopat půl kuchyně. Asi nemusím psát, za co jsme se s Luckou modlili. Instalatér prováděl opravy a odpovídal na moje nesčetné a hloubavé dotazy. Aby to nebylo jednoduché, musel si upravit operační prostor uříznutím železné konstrukce. Objímka byla nasazena, voda puštěna a my s napětím čekali na soud.
Ani po několika minutách provozu se na stoupačce neukázala kapka vody. Když nám šéf oznámil, že považuje celou akci za ukončenou, ozvala se obrovská rána. To nám oběma s Luckou spadl kámen ze srdce. Předák vypil studené kafe, trochu nám povykládal historky svého života a tu a tam telefonicky popohnal ostatní dva pracovníky. Sdělil nám také další příznivou zprávu. Že bude zásah hrazen z finančních rezerv bytového družstva. To nám ušetřilo asi dva tisíce. Pak se všichni tři rozloučili a šli krotit vodu do jiných koutů hlavního města. My jsme se pustili do úklidu. Vzali jsme to hodně poctivě také proto, že na běžný úklid nebylo nějaký ten den čas.
Odpoledne jsme odjeli na nákup, protože limita obsahu lednice i spíže se blížila nule. Krom nákupu poživatin jsme si udělali radost i novým potahem na gauč a skly na nábytek. Spokojení, že to tak všechno hezky dopadlo jsme jeli domů a nákup vysadili.
A proč dvojitý zásah? Když jsme večer vyhazovali odpadky a vraceli se domů, na chodbě jsme potkali paní bytnou s předákem. Lehce vystrašení jsme si poslechli oznámení, že ta voda teče znovu. Už jsem viděl byt nohama vzhůru a ty kvanta prachu a nepořádku, když připlul ještě dodatek. Havárie nastala na stejném podlaží, ale jiném bytu. Důvodem byl tentýž problém. Prodřená stoupačka.
