Zřejmě to bylo tím, že jsem do sebe dostal všechnu tu podpůrnou chemii, ale připadal jsem si jako neporazitelný a sil jsem měl na rozdávání. Naproti tomu vedle mě Lukáš malinko pokulhával. Tak jsem se zeptal, jestli mu něco není. Mávl rukou, řekl, že je to v pohodě, jen že to musí rozhodit. Až po deseti minutách se přiznal, že ho od třicátého kilometru zlobí křeč v třísle, píchá ho v koleni, pálí ho chodidla a má bolesti v kyčlích a nártu. Jinak je všechno dobrý. Jakékoli moje nabídky na zpomalení, pomoc, odpočinek, anebo změnu odmítal. Mě zatím bolela jen stehna, ale můj čas měl přijít.
Lukáš mě mezi klapotem kanad seznamoval s trasou. Půjdeme nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, pak uvidíme Vimperk a pak už tam budem. Byl jsem radostí bez sebe a říkal si, že tohle už je brnkačka. Že to prostě dám. Ostatně co je 18 kilasů proti tomu, co už jsme nachodili. Nabrali jsme naše typické tempo a kochali se krajinou. Po levé ruce na nás z velké dálky a mraků vyčuhoval Boubín, tu a tam (každých deset vteřin) nás minulo auto. Lukáš navíc hrdě ukořistil státní vlajku, která se povalovala v pangejtu (hanba fanouškům) a já našel deklík na auto. Všechno bylo fajn. Uskutečnili jsme první nahoru-dolů, pak další a ocitli se v Kosmo.
Tím to pro mě skončilo. Lukáš, krom toho, že bojoval s fyzickou zátěží, se zhostil (nedobrovolně) role motivátora a psychologa. Já jsem od této chvíle nevypouštěl z pusy nic jiného, než remcání, nadávky a poraženecký věty. Přiznám se, došly mi síly a nemohl jsem. Když se na to zpětně podívám, byl jsem jako malé dítě před výlohou hračkárny. Lukáš mě slovně i ručně postrkával, povzbuzoval a neustále tlačil před sebou. Tímhle způsobem mě dokormidloval až na začátek Vimperku. Tam jsem se zhroutil a musel si sednout. Přesvědčit svoje tělo o faktu, že když člověk nemůže, má ještě 70% sil (to nám tvrdil na vojně velitel), mi nešlo. Už jsem ani neremcal. Jen jsem seděl a mlčel. Lukáš mě tak chvilku nechal, ale pak znovu zavelel k chůzi a já jako nemyslící zvířátko šel (prostě ovečkin).
Abych neměl čas přemýšlet nad tím že nemůžu, pustil se Lukáš do dialogu na různá témata, většinou s hlubokým smyslem. Mé odpovědi se zdrcly na citoslovce - výjimkou byly nadávky a konstatování nenávisti vůči Vimperku. V tomto režimu jsme prošli Vimperkem (potkali jsme hospodu, kde ani neví, jak se věší státní vlajka), vystoupali k autokempu a v jednu hodinu odpoledne prošli branou až k cíli (stanu). Dokázali jsem to. Od pořadatelů jsme obdrželi gratulace, diplomy a bohužel jen já i tolik chtěný metál. Samozřejmě Lukáš nebude o vyznamenání ošizen, jen ho dostane poštou (výrobce to kapánek ojebal). Chvilku jsme se kolébali po areálu, koupili si kafe, limonádu a klobásu a vlezli si s tím do auta. Nasoukání do vnitřku muselo vypadat v mém podání komicky, protože vtažení nohy přes práh byl pro mě obrovský problém. Najedli jsme se a asi hodinu odpočívali.
I přes to, že jsem Lukáše ujistil o své nepotřebě spát a slíbil mu, že budu celou cestu domů vzhůru, jakmile sešlápl pedál plynu, sesunuly se mi víčka a já okamžitě usnul. Probral jsem se pár kilometrů před Lukášovým domovem. Lukáš mě uvítal mezi bdělé (on je prostě stroj) a oznámil mi, že to, co jsme teď jeli hodinu jsme předtím šlapali celou noc a půl dne. Já díky pohostinnosti nemusel juchat hned na autobus, ale nechali si mě tam až do neděle.
Délka trasy: | 68,10 km |
Čas pochodu: | 13 hodin 44 minut |
Průměrná rychlost: | 4,95 km/h |
Spotřeba energie: | 4069 kCal |
Nejrychlejší úsek: | 10. kilometr, 1:52 hod |
Nejpomalejší úsek: | 40. kilometr, 2:10 hod |
Nejnižší bod trasy: | 481 m n.m. |
Nejvyšší bod trasy: | 1258 m n.m. |
Újmy Lukáš: | třísla, koleno, chodidla, kyčle |
Újmy já: | stehna, nárty, chodidla, koleno a hlavně mozek |
Na závěr musím moc poděkovat Lukášovi za to, že nade mnou nezlomil hůl a i přes moje věčné nadávání a brblání (trvající už od samého začátku) mě v tom nenechal a dotáhl mě až do cíle. Nebýt jeho, nedošel bych to. Pak musím také přiznat, že tohle bylo pro mě pořádné sousto a vymyká se mým silám a schopnostem a napodruhé to už nechci absolvovat (klobouk dolů před Lukášem, který do toho šel podruhé a před všemi, kteří to absolvovali). Každopádně to beru jako malý osobní úspěch a jsem rád, že jsem to zvládl.