Kamarád do deště, aneb šlapej dál

3. díl: Já už prostě nemůžu

I když druhé kontrolní místo se taktéž nalézalo na městském úřadu města Husinec, netrávili jsme odpočívací čas pod střechou na židlích, ale na pódiu hned vedle vchodu do úřadu. Nebyli jsme vyhnáni, zvolili jsme toto místo dobrovolně, protože vevnitř velmi intenzivně vládla odérová kombinace vlhkých hadrů a potu (jinak řečeno smrad jak ve vopičárně). Naštěstí kolem osmé ranní (tedy půl hodiny před naším příchodem) se konečně nebe umoudřilo a přestalo z něj pršet. Nafasovali jsme znovu čaj a energii, uvelebili se na prknech a spojili snídani s odpočinkem. Já vzal doplnění živin trochu jako likvidaci zásob a tak co se dalo sníst, jsem snědl. Kalorií jsem do sebe nasoukal jako bych měl přeplavat Atlantik. Přeskládali jsme výbavu, upravili výstroj (hlavně shrnuté fusekle) a po pětačtyřiceti minutách se vydali na poslední pouť. Teď už stačilo dojít jen po silnici do Vimperku.

sobota 02.05.2015 06.05.2015 13:54:37 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) kultura /

Zřejmě to bylo tím, že jsem do sebe dostal všechnu tu podpůrnou chemii, ale připadal jsem si jako neporazitelný a sil jsem měl na rozdávání. Naproti tomu vedle mě Lukáš malinko pokulhával. Tak jsem se zeptal, jestli mu něco není. Mávl rukou, řekl, že je to v pohodě, jen že to musí rozhodit. Až po deseti minutách se přiznal, že ho od třicátého kilometru zlobí křeč v třísle, píchá ho v koleni, pálí ho chodidla a má bolesti v kyčlích a nártu. Jinak je všechno dobrý. Jakékoli moje nabídky na zpomalení, pomoc, odpočinek, anebo změnu odmítal. Mě zatím bolela jen stehna, ale můj čas měl přijít.

Lukáš mě mezi klapotem kanad seznamoval s trasou. Půjdeme nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, pak uvidíme Vimperk a pak už tam budem. Byl jsem radostí bez sebe a říkal si, že tohle už je brnkačka. Že to prostě dám. Ostatně co je 18 kilasů proti tomu, co už jsme nachodili. Nabrali jsme naše typické tempo a kochali se krajinou. Po levé ruce na nás z velké dálky a mraků vyčuhoval Boubín, tu a tam (každých deset vteřin) nás minulo auto. Lukáš navíc hrdě ukořistil státní vlajku, která se povalovala v pangejtu (hanba fanouškům) a já našel deklík na auto. Všechno bylo fajn. Uskutečnili jsme první nahoru-dolů, pak další a ocitli se v Kosmo.

Tím to pro mě skončilo. Lukáš, krom toho, že bojoval s fyzickou zátěží, se zhostil (nedobrovolně) role motivátora a psychologa. Já jsem od této chvíle nevypouštěl z pusy nic jiného, než remcání, nadávky a poraženecký věty. Přiznám se, došly mi síly a nemohl jsem. Když se na to zpětně podívám, byl jsem jako malé dítě před výlohou hračkárny. Lukáš mě slovně i ručně postrkával, povzbuzoval a neustále tlačil před sebou. Tímhle způsobem mě dokormidloval až na začátek Vimperku. Tam jsem se zhroutil a musel si sednout. Přesvědčit svoje tělo o faktu, že když člověk nemůže, má ještě 70% sil (to nám tvrdil na vojně velitel), mi nešlo. Už jsem ani neremcal. Jen jsem seděl a mlčel. Lukáš mě tak chvilku nechal, ale pak znovu zavelel k chůzi a já jako nemyslící zvířátko šel (prostě ovečkin).

Abych neměl čas přemýšlet nad tím že nemůžu, pustil se Lukáš do dialogu na různá témata, většinou s hlubokým smyslem. Mé odpovědi se zdrcly na citoslovce - výjimkou byly nadávky a konstatování nenávisti vůči Vimperku. V tomto režimu jsme prošli Vimperkem (potkali jsme hospodu, kde ani neví, jak se věší státní vlajka), vystoupali k autokempu a v jednu hodinu odpoledne prošli branou až k cíli (stanu). Dokázali jsem to. Od pořadatelů jsme obdrželi gratulace, diplomy a bohužel jen já i tolik chtěný metál. Samozřejmě Lukáš nebude o vyznamenání ošizen, jen ho dostane poštou (výrobce to kapánek ojebal). Chvilku jsme se kolébali po areálu, koupili si kafe, limonádu a klobásu a vlezli si s tím do auta. Nasoukání do vnitřku muselo vypadat v mém podání komicky, protože vtažení nohy přes práh byl pro mě obrovský problém. Najedli jsme se a asi hodinu odpočívali.

I přes to, že jsem Lukáše ujistil o své nepotřebě spát a slíbil mu, že budu celou cestu domů vzhůru, jakmile sešlápl pedál plynu, sesunuly se mi víčka a já okamžitě usnul. Probral jsem se pár kilometrů před Lukášovým domovem. Lukáš mě uvítal mezi bdělé (on je prostě stroj) a oznámil mi, že to, co jsme teď jeli hodinu jsme předtím šlapali celou noc a půl dne. Já díky pohostinnosti nemusel juchat hned na autobus, ale nechali si mě tam až do neděle.

Délka trasy:68,10 km
Čas pochodu:13 hodin 44 minut
Průměrná rychlost:4,95 km/h
Spotřeba energie:4069 kCal
Nejrychlejší úsek:10. kilometr, 1:52 hod
Nejpomalejší úsek:40. kilometr, 2:10 hod
Nejnižší bod trasy:481 m n.m.
Nejvyšší bod trasy:1258 m n.m.
Újmy Lukáš:třísla, koleno, chodidla, kyčle
Újmy já:stehna, nárty, chodidla, koleno a hlavně mozek

Na závěr musím moc poděkovat Lukášovi za to, že nade mnou nezlomil hůl a i přes moje věčné nadávání a brblání (trvající už od samého začátku) mě v tom nenechal a dotáhl mě až do cíle. Nebýt jeho, nedošel bych to. Pak musím také přiznat, že tohle bylo pro mě pořádné sousto a vymyká se mým silám a schopnostem a napodruhé to už nechci absolvovat (klobouk dolů před Lukášem, který do toho šel podruhé a před všemi, kteří to absolvovali). Každopádně to beru jako malý osobní úspěch a jsem rád, že jsem to zvládl.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 25.05.2015 08:49:42

vynikající

Lucík hodnotil(a) 07.05.2015 13:23:20

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: První třicítka

Veden vlastním nerozumem, vidinou získání doposud nedržené medaile a touze po dokázání si něčeho sám sobě jsem potvrdil účast na druhém ročníku pochodu "Military death march" (cílem pochodu bylo uctění památky obětem pochodu smrti na konci války) v kategorii Extreme. Samozřejmě že nemohl chybět parťák Lukáš, který tuto strastiplnou cestu již jednou absolvoval a z jeho vyprávění mi nebylo dvakrát příjemně (celkem šel 75 kilometrů). Jak se start blížil, víc a víc mě naplňoval strach z vlastního selhání.

2. díl: Vzpomínání na mistra Jana

Náš příchod a absolvování prvního úseku bylo zaznamenáno v sále místního národního výboru. Na chvilku jsme se odstrojili z promočených věcí, nafasovali si teplý čaj, sušenky a pomeranč a posadili se. Nohy, ani jiné části těla mě zatím nebolely, ale ušli jsme zatím vzdálenost, kterou chodíme s Lukášem normálně. Lukáš zkoumal další trasu, já boty, které i přes mojí několikadenní snahu o opravu, vykazovali jisté opotřebení (šklebila se podrážka). Zatímco já jsem s obuví nic nesvedl a smutně koukal na šklebící se gumu s kusy chemoprénu, Lukáš oznámil, že má hotovo. Zhruba po dvaceti minutách jsme se oblékli a vyrazili do zapršené tmy.

3. díl: Já už prostě nemůžu

I když druhé kontrolní místo se taktéž nalézalo na městském úřadu města Husinec, netrávili jsme odpočívací čas pod střechou na židlích, ale na pódiu hned vedle vchodu do úřadu. Nebyli jsme vyhnáni, zvolili jsme toto místo dobrovolně, protože vevnitř velmi intenzivně vládla odérová kombinace vlhkých hadrů a potu (jinak řečeno smrad jak ve vopičárně). Naštěstí kolem osmé ranní (tedy půl hodiny před naším příchodem) se konečně nebe umoudřilo a přestalo z něj pršet. Nafasovali jsme znovu čaj a energii, uvelebili se na prknech a spojili snídani s odpočinkem. Já vzal doplnění živin trochu jako likvidaci zásob a tak co se dalo sníst, jsem snědl. Kalorií jsem do sebe nasoukal jako bych měl přeplavat Atlantik. Přeskládali jsme výbavu, upravili výstroj (hlavně shrnuté fusekle) a po pětačtyřiceti minutách se vydali na poslední pouť. Teď už stačilo dojít jen po silnici do Vimperku.