Úkolem zúčastněných bylo opsat pomyslný trojúhelník Vimperk - Volary - Husinec do čtyřiadvaceti hodin. Trasa nebyla daná a každý si jí mohl zvolit podle svého. Odměnou byl dobrý pocit z vlastního úspěchu a hlavně stužka (taky proto to děláme, ne?). Start byl stanoven na páteční večer. Jak prosté.
V pátek, na který vycházelo volno, jsme se s Lukášem sešli u nás. Vypili jsme kafe, já si dobalil potřebné věci a s mezizastávkou u Lukáše (kafe, Akta X) odjeli do Vimperského autokempu Vodník. Vyřídili prezenčku a na následující dvě hodiny si sedli do auta a poslouchali Miroslava Donutila. Za okny přítomný chlad, déšť a šedá obloha nám náladu nezvedaly, ale zatím nebylo na co si stěžovat.
Patnáct minut před 22tou hodinou jsme vylezli z teplem naplněného auta a šli se postavit k administrativnímu stanu. U něj se už nakupila většina pochodujících v celkem dobré náladě. Slovo si vzal pořadatel a v pár větách nás oznámil s organizací. Na každém z kontrolních bodů dostaneme něco na posilnění a napít. Poděkoval za účast, popřál nám hodně štěstí a předal řečnické žezlo paní starostce Vimperka. Ta zavzpomínala na doby minulé a připomněla, proč se druhý ročník pochodu koná. Smutnou atmosféru sice trochu narušilo zařvání nedalekých fanoušků hokeje, ale asi to nešlo jinak. Pak promluvil ještě jeden člověk, ale bohužel si nevybavím, kdo to byl, protože míra mojí nervozity nabírala na intenzitě. Když se znovu ozvalo přání hodně štěstí, skupina lidí se pomalu pohnula a dala se na pochod. První metry z pochodu smrti se začaly odečítat.
Průchod Vimperkem spíše připomínal emigraci trempů, ale po několika stech metrech se skupina začala trhat a tu a tam se pár lidí oddělilo a zamířilo svými kroky jinam. Lukáš, bezchybně seznámen s trasou, která byla navíc neustále kontrolována navigací, nás protáhl tmavou ulicí kolem průmyslového stavení a my se tak ocitli úplně sami.
Putování v nočních hodinách má svoje výhody. Za prvé nevidíte, jak strmý a jak dlouhý je stoupák, na kterém se právě nalézáte a čas letí nějak rychleji. Na druhou stranu to má samozřejmě i zápory, hlavně tu, že nevidíte. Na silnicích to nebylo tak strašné, protože nebe a nedávný úplněk poskytoval na cestu dostatek světla, ale pohybovat se po lesních stezkách vytyčených značkami byla někdy výzva. Navíc déšť a mlha nám podmínky ještě zhoršovaly. Nejednou se stalo, že jsme marně pátrali po značce a stačilo popojít o půl metru a ona se vyloupla na svět.
Na spojnici Vimperk - Volary se nacházelo několik vyvýšených bodů. Jedním z nich byl Boubín. Je z něj sice hezký výhled na okolí, ale tuto skutečnost jsme ve dvě ráno moc neocenili. V nás zanechal dojmy spíše opačné. Než lesními cestami jsme stoupali tankodromem vylepšeným spadlými větvemi a šutry. To Lukáš velmi působivě komentoval. Zatímco se bořil do bahna a zakopával o stopy pneumatik a pařezy, já jsem se za ním potácel smíchy, čímž jsem jeho zlost patrně umocňoval. Ale nedalo se jinak.
Boubínské stoupání se neobešlo bez malého tápání ve tmě. To nastalo hned poté, co jsem převzal od Lukáše funkci světlušky a svítil na cestu. Po chvilce jsme ztratili červenou a vyzkoušeli si, jak se zorientovat v lese. No, moc to nejde. Já dostal možnost vyzkoušet kompas v mobilu (prosím, nesmějte se), který kupodivu ukázal sever správným směrem. Po několika desítek metrů kamzíkování jsme se znovu dostavili na turistickou trasu.
Vzhledem k tomu, že se v této oblasti nacházelo několik desítek jedinců pohybujících se stejným směrem, ale jinou cestou, spatřili jsme několikrát zmatené světýlka mžourající všemi směry. Bylo to celkem uklidňující. Byl to totiž důkaz toho, že v pusté a potemnělé krajině nejsme jediní vzhůru. Přešli jsme Boubín a stejné upraveným terénem jsme šli dolů. Protože sestup se projevil obtížnější, než stoupání, Lukáš vynesl nad Šumavou jasný rozsudek. Vykácet a vybetonovat. Když jsem mluvil o bodech, které se nacházely ve vyšší nadmořské hladině než ostatní terén, musím vzpomenout ještě Bobíka (bohužel ne tu roztomilou postavičku od Fifi). I jeho pár vrstevnic jsme museli překonat. Za ním nás však čekal první kontrolní (a odpočívací) bod. Bylo něco málo po třetí hodině ranní, nachozeno jsme měli asi 27 kilometrů a dorazili jsme do Volar.
