Přerov nad Labem a jeho skanzen

I když byla na předním skle přicvaknutá navigace, Lucka se zhostila role vyšší instance a trasu kontrolovala a upravovala. Informace podávané živým hlasem byly tak přesné, že mě samotného překvapilo, že jsme za chvilku stáli před cedulí s velkou šipkou směřující ke vchodu do skanzenu. Zakoupili jsme si lupeny. Plánek ani průvodce jsme sice nedostali (u vchodu byl velikánský QR kód pro stažení mobilního komentátora, ale chodit s plackou u ucha nám připadalo maličko úchylný), ale ztratit se nedalo. Dokonce i já jsem pochopil, že pokud se budeme pohybovat po vydupaných pěšinkách, neskončím hledán policií.

Chodili jsme tedy od chalupy k chalupě (samozřejmě že i dovnitř) a obdivovali jsme život chasníků. Vzhledem k nedávným svátkům jara byla většina příbytků zdobena do velikonočního stylu. Stejně tak umělí paňáci byly uzpůsobeni, aby jejich zmražené pohyby naznačovaly velikonoční zvyky. Fotit zakázáno nebylo, takže jsem cvakal a pořizoval snímky krojů, kraslic, hospodářských strojů i stavení. Zkrátka všeho.

V našem chození a obdivování nás tu a tam pobavily skutečnosti, které s historií neměly pranic společného. Samozřejmě se se setkali se skupinkami návštěvníků, kteří na sebe svým chováním více než upozorňovali. Několikahlavá famílie, která zásadně započne kontrolovat své počty ve vchodových dveřích střídala čtyřlístek osob, kteří se museli fotograficky zvěčňovat u každého metru areálu. Korunu tomu pak nasadil pán, který si chtěl z okna chalupy vyfotit zahrádku a hlasitě se rozčiloval, že mu neustále někdo leze do pozadí záběru. Musím ozřejmit, že to nebylo naschvál, ale důvodem byla hlavní cesta vedoucí za plotem záhonku. Prostě bylo co obdivovat i se čím bavit.

Poté, co jsme se znovu objevili na plácku u vstupu a konstatovali, že není dalších míst, které bychom zde ještě nenavštívili, rozhodli jsme se skanzen opustit. Veliká cedule poukazující na sto metrů vzdálenou restauraci poskytující českou kuchyni, rozhodla o našem dalším putování. Poobědváme. Po několika minutách volné chůze jsme se skutečně ocitli před stylově provedenou restaurací, kde i obsazená zahrádka nechala tušit velkému zájmu hladovců. My zamířili dovnitř, kde jeden stůl zel prázdnotou a obsadili ho. Výběr jídel byl vskutku český. Bohužel na mě ceny byly trochu jinde, než jsem si představoval (plněné knedlíky uzeným masem za 140,-) a tak jsme si objednali smažák, jeden vývar a jednu točenou červenou. Když jsem viděl porci knedlíků, chápal jsem, že cena byla více než přiměřená, ale to už bylo pozdě.

Bylo vidět, že nával vnesl mezi obsluhu trochu zmatku (jedna paní přinesla lístek, jedna pití a jiná příbory), ale to se dalo pochopit a nejednalo se o nic zarážejícího. Polévka i sýr byly výborné a nadmíru jsme se nacpali. Po zaplacení jsme zkoumali co dál. Bylo chvilku po půl jedné. Tento čas nám rozhodně nepřipadal jako doba, kdy bychom se museli vrátit domů a tak jsme začali plánovat, kam dál nasměřujeme kola. Lucka v mapě objevila u Lysé nad Labem ikonku zámku. Bylo rozhodnuto. Jeli jsme do Lysé.

zámek Lysá nad Labem

Auto jsme nechali na náměstí (do aktuálně nehlídaného a neplaceného parkoviště jsem vjel v protisměru) a pěšo pokračovali vzhůru k zámku. Trochu nám těšení z možné prohlídky pokazily dvě cedule na stromě, umístěné hned pod sebou. Jedna z nich směřovala k zámku, druhá (ve stejném směru) k domově důchodců. Z toho jsme usoudili, že objekt je využíván k jiným, než návštěvním účelům. Ale i tak, když už jsme tu, proč se tam nepodívat. Rozhodně to stálo za to. Zámek je opraven (i když jen čelně) a v jeho sousedství je rozlehlý park plný soch, které nám posloužily jako fotografické modely. Z vnitřku jsme viděli jen část kavárny, když jsme si odskočili.

Tím prohlídka zámku skončila. Chtěli jsme se ještě vnutit na návštěvu k Petrovi, ale několikrát navazovaný telefonický rozhovor náš úmysl stornoval. Petr s Míšou nebyli doma. Vrátili jsme se nazpět (pochopitelně jinou cestou, abychom si Lysou pořádně užili) a v sedadlech auta znovu hledali, jestli se v blízkém okolí nenachází nějaká pamětihodnost. A hle, našli jsme zámek města Benátky nad Jizerou. Cesta byla jednoduchá, na kruháči jednou vpravo a pak pořád po hlavní.

Benátky nad Jizerou

I zde jsme se nesetkali s žádnou prohlídkovou trasou (jen Lucka objevila seriálovou výkladní skříň). Dle informací, která nám podala paní v pokladně muzea hraček se v prostorách zámku nalézá pouze oblastní muzeum a městský úřad. Pozvánka na prohlídku hraček zněla ale velmi lákavě a tak jsme si zakoupili vstup. Jak jsme se tak pohybovali mezi vitrínkami, objevili jsme několik skvostů, které zkrášlovaly i naše mládí. Co jsem naopak viděl poprvé byly hračky japonské, kde výbavičkou dvaceticentimetrového samuraje byla krom kimona i sada katan. Lucka pro to samozřejmě neměla pochopení.

U čeho jsme se hodně dlouho zdrželi byla modelová železnice. Majitel všech vystavovaných exponátů byl podle všeho hodně zručný v práci se dřevem a vytvořil nádhernou krajinu propletenou kolejištěm, propracovanou do nejmenších detailů. Stejně detailně byl vytvořen i model náměstí, kde se pohybovaly figurky. Bez debat klobouk dolů před takovýmto uměním.

Stejné nadšení, jako jsme pociťovali my, rozhodně nesdílel cyklista, kterého jsme potkali při odchodu z budovy. Domáhal se velmi arogantním způsobem vstupu, respektive chtěl vidět kolejiště ještě dříve, než zaplatí vstup. Podle jeho slov neměl totiž o hračky zájem a nehodlal platit plné vstupné, když si chce prohlédnout jen železnici. Paní, která se snažila všemocně udržet příjemný tón (za což jsme jí hluboce obdivovali), návštěvníka odmítla. Pohledy, které jsme si vyměnili s paní pokladní nepotřebovaly slov. Lidská blbost a nulová vychovanost je k dispozici nadmíru všude. Protože muzeum nemělo vlastní magnetky a my jsme si chtěli pořídit nějakou hmotnou vzpomínku, zakoupili jsme si na balkon domeček s panenkou a panáčkem ukazující počasí.

A touto návštěvou náš celodenní výlet skončil. Byli jsme spokojení, kulturně načerpaní a příjemně unavení.