Celé vylepšení balkonu započalo tím, že jsme si přivezli od Lucčiného strýce mříž na uložení truhlíků, květníku, podkvětníků a nadkvětníků. Já tak budu moci konečně obdivovat rostoucí bylinky (vždycky se mi líbilo, jak ve vařících pořadech mají šnitlík po ruce). Kovové těleso, jehož hmotnost důrazně upozorňovala na nutnost použít větší průřez šroubu, se trochu přimontování bránilo. První dírku (desítku ďuznu) mi trvalo vyvrtat pár minut, ale u té druhé jsem se mírně zapotil, trochu si osvojil nadávky a zničil si dva vrtáky. Ze tří pokusů se mi podařilo třikrát se trefit do kovového profilu, který vytvořil na vidiáku velmi moderní a kreativní prvky, neslučitelné ovšem s vrtáním.
Protože nástroje začínaly pomalu docházet a nechtělo se mi vyrážet na nákup (myšlenku ručního sekání jsem vymýtil), poprosil jsem Lucku o zabodnutí tužky do stěny a označení tak místa, kde mám vrtat. Jasně se ukázalo, kdo má u nás doma šťastnější ruku. Vrták projel panelem jako nůž (zmrzlým) máslem a druhá díra byla na světě. Aplikoval jsem hmoždinky, do nich šrouby a nasadil mříž. Bublinka vodováhy sice nebyla stoprocentně v chlívku, ale bylo to jen o fous. Hotovo.
Pak se Lucka posadila k počítači a začala hledat skříňku, do které bychom mohli umístit truhlíky, hrabičky, lopatičku, plechovku s bílou barvou, ředidlo na barvu a toluen (ten je důležitý). Procházela jeden velký řetězec nabízející nábytek za druhým a z hledaných výrazů prošla skříň, skříňka, komoda, regál (na moji radu), skříňka na tohle, skříňka na tamto. Nic ale nevyhovovalo. Buď jedním z rozměrů, anebo cenou. No, uznejte, že dávat si na balkon úschovnu hlíny za tři a půl tisíce je trochu přepych a že květináč o průměru třicet pět centimetrů prostě do skříňky s hloubkou dvaatřicet cenťáků narvat nejde. Začali jsme trochu ztrácet naději, když se nad našimi hlavami vyskytly pomyslné žárovky a my se rozhodli, že se pojedeme podívat do Černomostské Ikea. I přes internetový neúspěch.
Samozřejmě jsme tam nejeli jen kvůli tomu. Na našem dlouhodobém nákupním seznamu bylo pár poznámek. S očima na šťopkách jsme se loudali krámem a kroutili hlavami zleva doprava, abychom něco nepřehlédli. Jak se dalo očekávat, v kuchyni, ani ložnici jsme nic upotřebitelného nenašli. Když tu najednou... popis výrobky nesl slovo botník, což jsme sice nehledali, ale dokonale to splňovalo naše požadavky. Rozměry super, barva super (už doma jsem si říkal, že mahagon by nebyl to pravé) a cena skvostná. Za osm stovek lavice a pod ní obrovité šuple na kolečkách, které lze zcela vysunout. Začali jsme laborovat a prostor kolem nábytku zabrali jen pro sebe.
Měření střídalo počítání, počítání konzultace až bylo nakonec jasno. Bereme. Z dvou lavic a jednoho šuplete vytvoříme přesně to, co bylo naším snem. Lucka opsala regály, k tomu jsme přidali ještě pár plastových bedniček a cestou k pokladně nabrali položky domovního seznamu. Profrčeli jsme kasou (bohužel ke karetní transakci došlo) a s vozík přistavili u auta. Konečně jsme neměli jediný problém naskládat bedny do kufru. Samozřejmě i Renaultík vždycky pojal a odvezl, co jsme mu vnutili, ale chtělo to více kumštu a času.
Doma nebylo nic prioritnějšího, než se okamžitě pustit se vší vervou do skládání nábytku. Lucka se zhostila role plánovače a projekťáka, já jsem kroutil šroubovákem a poslouchal pokyny. Za chvilku jsme měli postaveno a chystali se umístit novinku na šerem již zalitý balkon. Při vybydlovávání původní skříňky Lucka umístila flašku (v již necelistvém tvaru) toluenu (říkal jsem, že je to důležitá věc) na kachličky a pokusila se vytvořit soukromé feťácké doupátko. Nezdařilo se, přívod vzduchu byl silnější a odér odvál napospas sídlišti.
S napětím všech smyslů jsme komponovali obsah do šuplete. Z balkonového tetrisu se stal po chvilce hlavolam pátého stupně náročnosti, ale zvládli jsme to a mohli se tak kochat. V ten večer a druhého dne se odehrálo ještě pár přesunů a úprav. Výsledkem byl zisk pár centimetrů čtverečních místa, ale hlavně dobrého pocitu.
