Oblékl jsem se stejně neprofesionálně, jako na sjezdovku, jen místo kulicha jsem si na palici narval kšilt, na nohy oblékl džíny a přes záda přehodil brašnu s foťákem (na panoramata). Co Vám budu vyprávět. Hotovej východoněmeckej turista na lyžích. Vyrazili jsme opět k vleku, kde se nacházela i půjčovna a začátek běžecké trasy. Vstoupil jsem do útrob velké místnosti plné lyžařského náčiní a vznesl prosbu o zapůjčení běžeckých lyží, bot a hůlek. Prodavač se na mě podíval (hlavně na mou ústroj) a trochu se s pousmáním v hlase zeptal, jestli na mě. Musel jsem s pravdou ven. Vyfasoval jsem parádní Rossignolky a boty, ve kterých bych mohl i na procházku. Poděkoval jsem, zaplatil a juchal jsem ven. Obsluha mi ještě sdělila, že si můžu nechat převoskovat lyže v servisu. Toho jsem se ale bál využít, protože bych se musel před dalším odborníkem předvést ve své výbavě a to jsem opravdu nechtěl. Stačili lyžaři, kteří se po mě otáčeli.
Na třetí pokus jsem nasadil běžky a zařadil se za Káťu. Minule můj pobyt na tomto typu lyží skončil zlomeninou (obou lyží), tak jsem zvědav, jak to dopadne dnes. Vyrazili jsme směrem, kterým jsme tušili zelenou stezku. Hned po prvním přísunu levé nohy k prvé jsem málem skončil v pangejtu, protože to nějak divně klouzalo a udržet rovnováhu byl pro mě um. Ujeli jsme deset metrů a vydrápali se na malý sjezd. Přišel první otazník, kudy pokračovat dál. Vzali jsme to instinktivně a po pár set metrech jízdy lesem se nám otevřel nádherný výhled na zasněženou krajinu ve slunečním oparu. Kochali jsme se a po dvou minutách nám požitek zkazil štěrk a pláty asfaltu, bránícího nám v dalším postupu. Protože louku, nacházející se po naší pravé ruce, opouštělo pár běžkařů s číslem na prsou, pustili jsme se právě tamtudy. Nádherná stopa, krásný terén, ale bohužel se jednalo o okruh. Tak tudy zelená určitě nevede.
Vrátili jsme se před asfalt a přemýšleli, kudy dál. Šťastná víla nám seslala spřízněnou duši v podobě ženy. Optal jsem se, jestli náhodou neví, kudy tudy po zelené. Neměl jsem to dělat. Cesta nám ukázána nebyla, zato jsme vyposlechli její životní příběh a velmi detailně události posledních tří dní. Když paní odhopskala, Káťa zvolila trochu divoký, nicméně správný směr. Přelezli jsme plůtek, několikrát se vyráchali v hlubokém sněhu a připojili se na další pěknou stopu. Konečně to vypadalo, že budeme běžkovat. Zapomněl jsem dodat, že jsem pro uchování našeho snažení zapnul na telefonu Endomondo a zaznamenával tak trasu a další parametry.
Jak jsme si tak šlapali, objevil se nad námi záchranný vzdušný dopravní prostředek (vrtulník) a přistál kousek od nás. Po chvilce pozorování jsme usoudili, že jsme se ocitli na louce, kde právě probíhá nácvik, protože pán mávající ze stromu tam nebyl jen pro ozdobu. Měli jsme sice strach, že budeme vyhnáni za rušení operace, ale na druhé straně, chováme se pokojně a přicházíme v míru. Zrada přišla v té chvíli, kdy se běžecká stopa začala stáčet k partě vrtulníku. Provedli jsme obrat o 180 stupňů (já s pádem) a prchali zpět. Po zelené nebylo ani potuchy a tak jsme se souhrou náhod dostali znovu před informační tabuli (ano, tam kde jsme začínali) a ujasňovali jsme si postup. Když nám bylo vše jasné, vyrazili jsme vpřed malým a nenáročným (ironie) stoupákem. Trasa se shodovala s minulou, jen jsme se nacházeli o pár metrů výš ve svahu. Výsledek byl stejný. Asfalt, přesun přes plot, cesta kolem vrtulníku (teď pro změnu pána na strom vysazovali), obrat (s upadnutím) a informační cedule.
Po dvou hodinách a pěti kilometrech (prosím zadržte smích) jsme to vzdali. Vzhledem k tomu, že minutu před tím, než jsem chytl za kliku, nastala v půjčovně obědová pauza, nesl jsem si běžky domů. Lukáše jsme potkali s klukama na bobování. Protože Domískovi začínala za chvilku školička, vytvořili jsme doma malou rošádu. Mě byl svěřen do péče Davídek a mamka s taťkou šli sledovat staršího syna, jak si počíná. Započala moje první dlouhodobější a samostatná péče o dítě předškolního věku.
Nechtěl jsem znovu pustit chvilku mlčícího spidermana, takže jsem si zasednul jsem s Davídkem ke stavebnici a jali jsme se tvořit mišmaš (odborný to výraz Davídka). Celé to spočívalo v tom, že jsem podával kostky a když jsem náhodou někde něco spojil, bylo to strašně špatně, protože takhle to přece nemůže být. S lehkou závistí jsem sledoval dětskou fantazii a pokoušel se vzpomenout, jak se hraje. Nešlo to. Z depresí mě vyvedli vrátivší se rodiče (bez Domíska), kteří nás posbírali a vyrazili jsme zpátky na sjezdovku. Já znovu pořizoval snímky budoucí lyžařské legendy i útrapy malého Davídka. Zatímco Domísek už mrskal obloučky jedna báseň a zastavení mu nečinilo nejmenších potíží, Davídek pochopil účel trochu jinak a spíše se snažil napadat a povalovat tučňáky.
Slíbená večeře v pizzerii začala procházkou městečkem. Tu a tam jsme se zastavili kvůli obdivu (rolba, sklápěčka se sněhem), někdy pro slzy (nepotáhneme s sebou sněhovou kouli velikosti kopačáku) jednou kvůli bolavým nožičkám (to bylo hned na začátku). Do restaurace jsme dorazili, když se pomalu na ulice začala snášet tma. To znamená že právě v tu správnou dobu. Usadili jsme se u stolu a do rukou uchopili lístky. Lukáš projel očima nabídku a s klapnutím desek prohlásil, že si dá klasiku, smažák. Jeho rozhodnutí mu ovšem trochu narušila servírka, která shrnula nabízená jídla na jedno slovo. Pizza. Nakonec si tedy vybral trojkombinaci těsto-salám-sýr. Čekání na pokrm nám zpestřoval rozložitý muž stolující vedle, který zřejmě držel bobříka vtipnosti a vyzařoval (hlavně hlasitě) moudra na všechny strany. Čekání se zdálo býti nekonečné, ale bavič stačil ukončit pobyt, než jsme po něm něco hodili.
Slečna přinesla těstovinovou placku a my se dali do dlabání. Musím říci, že jsem si moc pochutnal. Pozorování blízkého okolí a nás zmohlo Davídka tak moc, že usnul. Domísek zaujal tabletí pozici a likvidoval panáčky. S nacpaným břichem jsem se odvalil domů a po zbytek večera se oddávali hrám.
