Ale rok uběhl jako voda, my jsme se na otázky a doporučené materiály podívali velmi zřídka a letmo a Zdenda mi na konci listopadu oznámil, že nejzazší termín je začátek února. Čas nám totiž zkrátila jeho plánovaná cesta na východ. Během našich sedánků nad otázkami se odhady našich šancí velmi divoce měnily. Od siláckých výkřiků "To zvládneme" (které se ozývaly ne moc často), až po zoufalé a útrpné fňukání k velmi nespisovným popisům situace. Projížděli jsme příručku (která byla navíc psaná anglicky, což je pro mě velmi zajímavý počin), projížděli jsme otázky, ptali jsme se kolegů, zkoušeli jsme si příklady. S časem tráveným učením rozhodně ne adekvátně přibývaly vědomosti. Velkým bubákem pak byl samotný úvod příručky. Autor v ní píše, že průměrný čas na jednu otázku je asi minutu a půl, v mnoha případech je správných odpovědí více, anebo všechny, že si máme dávat pozor na tohle a tamto. No děs.
Poslední víkend před zkouškou jsme se nadvakrát sešli a poctivě procházeli znovu otázky. Na některé jsme odpovídali už automaticky, nad některými jsme museli znovu a znovu přemýšlet a stávalo se i to, že jsme začali chybovat u otázek, které nám dříve nečinily sebemenších potíží (to hlavně já). Byl tu sice pokus o sledování časomíry, ale rozhodně jsme se nedostali na takovou normu, kterou bychom potřebovali.
Soudný den pro nás nastal devátého února, v devět hodin ráno. Setkali jsme se patnáct minut před devátou u vchodu jedné Pankrácké firmy a s velkými obavami vstoupili. Pán u recepce (takže recepční) nás ohlásil telefonem a mezitím, co vypisoval naše iniciály do lejster, obrali jsme stůl o dvě propisky. Budou se totiž určitě hodit. Na výzvu jsme se vzdálili od pultu a vyčkali dalších pokynů. Po minutě jsem osaměl, protože Zdenda byl poslán do prvního patra a vpravo (tak zněla přesná definice). Popřáli jsme si štěstí a já jsem si začal pohrávat s myšlenkou zbabělého prchnutí. Mé dlouhé rozvahy však přerušila slova pana komorníka. Byl jsem pozván dál.
Vystoupal jsem tedy jedno patro, dal se doprava a za skleněnými dveřmi nalezl čekající dámu, která mi věnovala úsměv a pozvala mě dál. Jakmile zaklapl zámek, změnila se v dozorkyni káznice, vytrhla mi propisku (kterou jsem žmoulal v ruce) se slovy "tohle nám vraťte, to nebudete potřebovat" a zastavila mě u skříně. Nařídila mi dost striktně, že si mám všechno z kapes, stejně jako bundu, mobil a batoh narvat do skříňky, tu uzamknout a po zbytek zkoušky do ní nebudu mít přístup. Když jsem pokládal telefon, hodila po mě dost káravý pohled a optala se, jestli nebude zvonit, vrčet, vibrovat anebo se jinak neprojevovat. Když jsem pro jistotu přístroj vypnul, spokojeně odfrkla a znovu si mě prohlížela. Na důkaz, že nemám nikde taháky jsem z kapsy vytáhl jen dosti použitý kapesník. Přikývla a nařídila mi sundat si kapsičku na mobil. Bez mrknutí oka jsem poslechl.
Pak porovnala fotku z dvou mých průkazů totožnosti s mým obličejem a spokojeně přikývla. Vyfotila mě a posadila ke stolu, kde leželo anglicky psané lejstro obsahující základní poučení o nadcházející zhýralosti. Sice jsem si měl dokument velmi pečlivě projít a podpisem stvrdit souhlas, ale s dozorkyní za zády v kombinaci s cizím jazykem to nějak nešlo. Hodil jsem pod blok textu signaturu a radši nic nedělal.
Jako ovci na porážku mě uvedla do místnosti připomínající laboratoř (žádné zvuky, žádné okna, jen boxy a v nich počítače) a posadila mě před monitor. Dvakrát klikla, něco naťukala a tadááá, byl tam test. Začal jsem.
Všechno co jsme se naučili jsem se snažil zužitkovat, ale tréma dělala své. I kdyby tam byla otázka na mé křestní jméno, oba rodiče, anebo dnešní datum, nad vším bych přemýšlel. Cvakal jsem, přemýšlel, tu a tam něco nakreslil (na schválenou a zapůjčenou pomůcku) a po hodině a půl ukončil test. Marně jsem očekával, že snad mi někdo řekne, jak jsem dopadl. Bachařka se rozloučila, já nabral obsah skříňky a octl se zase v suterénu, kde jsem našel Zdendu. O pocitech, otázkách a odpovědích jsme se raději nebavili.
Za půl hodiny jsme obdrželi mailem výsledky. Zatímco Zdenda si své skére přečetl ihned, jakmile to bylo možné, já jsem si na ortel posečkal nějakou tu hodinku. Oba nám ale spadl kámen ze srdce. Oba jsme úspěšně zkoušku složili. Zdenda s 83%, já jsem dosáhl na metu o tři procenta nižší.
Naše lopotění tedy nepřišlo nazmar. Pro jistotu jsme si hned nastavili laťku vyšší a to další stupeň. Teď je otázkou času, kdy se k tomu dohrabeme. Zdendo, gratuluju nám.
