V sobotu jsme se na Nelahozevském zámku zúčastnili adventního jarmarku. Z domova jsme vyrazili podle plánu, cestou ani jedenkrát neodbočili někam, kam jsme neměli a naložili Aničku s Alenkou. S oběma ženami (matka s dcerou) jsem se předvedl v nejlepším světle a ukázal své řidičské schopnosti. Protože mě Anička vedla neznámými ulicemi, řídil jsem auto na povely vlevo, rovně a vpravo. Co ale nikdo netušil, bylo, (i mě to překvapilo), že na příkaz vlevo budu otáčet volantem doprava a jaksi se tak ocitneme mimo trasu. Naštěstí příjezdová cesta k domovu důchodců mi dala možnost chybu napravit. Profrčel jsem kolem několika starších lidí, kteří se těšili na nové kamarády a znovu se tak napojil na původní a správnou trasu.
Další omyly nebyly, což ani není překvapivé, protože parkovací místa se nalézala hned za příští zatáčkou. Nebyla to ale místa prázdná. Naše vozítko se mi nepovedlo umístit ani k chodníku, ani na nejbližší parkoviště. Z něho se mi málem nepovedlo ani odjet, protože nějaký řidič zaparkoval do manipulační cesty. Nakonec jsme našli (podle cedulí s velkým P) opuštěnou louku, kterou majitel uvolil používat (samozřejmě za poplateček) jako parkoviště. Nabalili jsme se a vyrazili na zámek.
Co nás zarazilo hned na začátku cesty končící u zámecké brány, byla fronta lidí, táhnoucí se po její délce po obou stranách. Zřejmě se rodinky celých středních Čech rozhodly trávit tento krásný sobotní den (bylo kolem nuly, tu a tam z nebes něco spadlo a po sluníčku nebylo ani památky) právě tady. Když jsme se posunuli až k dřevěné boudičce ukrývající paní pokladní a já jsem zkřehlou rukou (nebudu nosit rukavice) zamával před slečnou tisícovkou, byli jsme velmi mile a velmi rychle odmítnuti. "Jako já vám prostě nevrátim. Další…" Tím náš pobyt u kasy skončil. Postavili jsme se tedy na dohled a čekali na smilování v podobě drobnějších bankovek. Podařilo se a my byli vpuštěni.
Prošli jsme si stánky na nádvoří, nasáli atmosféru Vánoc i vůni pečených, vařených i smažených dobrot a prohlédli si některé umělecké kreace. Protože vstup na trhy zahrnuje (krom jiných možností) i prohlídku zámku, zarezervovali jsme si termín a znovu si prošli volně přístupné prostory. Prolezli jsme sklep, vnitřek i vnějšek, prostě všechno, co se dalo. Lucka si udělala radost andělíčkovskou ozdobou na stromek, já jsem si zlepšil náladu trdelníkem.
V interiérech zámku jsem se dozvěděl spousta nového. Ne snad proto, že by se text od minula nějak změnil, ale z toho důvodu, že jsem si nepamatoval vůbec nic. Prohlídka byla sice trochu zrychlená a jednou jsme se v místnosti setkali s dalšími dvěma skupinami (předchozí a následující), ale ze zajímavosti neztrácela nic. Po rozloučení s průvodcem jsme se znovu setkali s Aničkou a Alenkou (holky si šly motat košíky) a na mou prosbu jsme se přesunuli do rodného domu Antonína Dvořáka. Přiznám se s ostychem, netušil jsem, že toto Nelahozeves je rodiště našeho hudebníka. V několika místnostech byly umístěny Toníkovi fotky, popisy, ale i předměty.
Opustili jsme svět hudebního génia a odebrali se k autu. Protože to Anička s Alenkou měly nějaký ten metřík daleko domů, odvezli jsme je až před trávník, rozloučili se a frčeli domů. V teple rodinného krbu proběhlo obědvání a příprava na další společenskou akci. Zatímco já jsem si cvakal u počítače, Lucka načerpávala nových sil se zavřenýma očkama. Večer nás čekalo promítání fotek a povídání z Mírovi cesty po Japonsku. Protože se mělo jednat o setkání více lidí, vybavili jsme se vínem, brambůrkami a nealkem.
K našemu velkému překvapení se žádné velké setkání nekonalo a Míra se věnoval jen nám. Pochopitelně to na kvalitě nic neubralo, spíše naopak. Poslouchat o tajích země vycházejícího slunce bylo zajímavé. Návdavkem přidal zážitky z Azorských ostrovů (o jejichž skutečnosti jsem neměl nejmenší potuchy). Domů jsme se vrátili až večer. Naplněni zážitky jsme padli do postele a někteří z nás okamžitě usnuli.
