Na rozdíl od minulého pokusu při akci „Muzejní noc“ – kdy se od nástupiště tramvaje odvíjel lidský řetěz ke vstupu, jsme nenašli jedinou oběť, se kterou bychom se museli přetlačovat, anebo od které bychom byli předběhnuti. I když jsme si otevírací dobu několikrát ověřili na vévévé, stejně v nás liduprázdný areál vzbudil jisté pochybnosti. Ty ovšem rozptýlila usměvavá pokladní umístěná v malém okýnku. Prodala nám lístky, přidala tištěného průvodce a přání příjemné prohlídky. Zbytek už je na nás. Ještě jsme si v druhém okýnku (ty paní v podstatě seděly na té samé židli) obstarali magnetickou připomínku dnešního dne a odebrali se do haly.

Hned na samém začátku nás uvítaly dva plyšové (vycpané) koně, táhnoucí za sebou předchůdce tramvaje. Za koňkou začínaly panely, které mapovaly historii prvních kolejí, přes dobu trolejbusů, první vzestup a pád autobusů, druhý vzestup autobusů, až po dobové fotografie rozestavěné Prahy při budování metra (takzvané podzemní tramvaje). U třetího panelu, jsme tempo zrychlili a tudíž se ani v tomto případě nestali odborníky (těch informací je skutečně mnoho). Prohlídli si modely vozů, ve skleněných vitrínách uniformy štíplístků a shlédli krátkometrážní video (obraz je přece více, než tisíce slov). Pak přišly na řadu exponáty.

Obdivovali jsme autobusy, které známe, o kterých nám vyprávěli rodiče i kterých jsme neměli nejmenší tušení. Stejné to bylo i s tramvajemi. Obdivovali jsme, jak může být interiér, i přes jasné nepohodlí, velmi pěkně udělaný a jak měli dříve smysl pro estetično. Když jsme prošli všechny kouty vozovny a shodli jsme se na tom, že nic neobjeveného nespatříme, rozloučili jsme se a království naleštěných krasavic opustili.

S ohledem na brzké odpoledne jsme se rozhodli, že se ještě domů nevydáme, ale půjdeme se projít na ubytování hlavy našeho státu. Dojeli jsme na Malostranskou a vystoupali podél hradeb až k Pražskému Hradu. Hned na samém začátku výstupu jsem obdivoval smysl pro motání se a překážení některých protijdoucích. Potkávali jsme obyvatele dálného východu, pořizující fotografie dominanty Prahy pomocí tabletů, vyhýbali jsme se Evropanům zmateně a náhodně se pohybujícím a máchajících kolem sebe deštníkem, jen tak tak jsme se stačili zastavit před příslušníkem neidentifikovatelného národa, co se z ničeho nic zastaví a během vteřiny rozloží mapu. Do toho všeho znělo z nábřeží bučení a pískot znamenající národní postoj k současnému prezidentovi. Naštěstí měla Lucka tu sílu mě pořád uklidňovat a konejšit, abych z toho nezešílel.

Dorazili jsme na nádvoří (pořadové číslo si nepamatuji), prohlídli a vyfotili si svatého Víta, kterého jsme i navštívili. Nádherná výzdoba z výšky hleděla na s bleskem fotografujícího maníka, postávajícího hned vedle cedule zakazující pořizování fotografií s bleskem. Intenzita hovoru některých návštěvníků (cizinců) rozhodně nebyla adekvátní tomu, že se nachází v chrámu páně, ale spíše si objednávají další pivo na veselce. Při cestě zpět nás napadlo, že bychom se mohli (k posílení romantického zážitku) projít Zlatou uličkou. Doslova s vytřeštěnýma očima jsme pozorovali turnikety umístěné mezi námi a prastarou historickou lokací. Je mi jasné, že jsem pro velkou většinu z Vás za neinformovaného neandrtálce, protože vstup je zpoplatněný už dlouho, ale nás to prostě překvapilo. Sešli jsme tedy po stejné trase, po které jsme se vydrápali tam. Lucka v tichosti, já samozřejmě remcající.

Vltavu jsme překročili přes Mánesův most a prošli přes Staroměstské náměstí až na náměstí Václavské. Odtamtud podzemnicí domů. Procházka byla hezká, počasí nám přálo a my jsme si dál rozšířili své kulturní obzory.