Neděle
Dodrobeno, oblečeno, sbaleno. Ve stejném vozidlovém složení se jelo do Dačic. Když auta zaparkovala před světle modrým zámkem, trochu jsem se obával, co budu mít z prohlídky interiérů, kterou jsem s Luckou před několika lety absolvoval. Chtěl jsem si vzpomenout, alespoň na jeden detail z vyprávění, anebo si osvojit jednu místnost zámku. Čistá nula. Byl jsem tedy ticho a dával ostatním najevo, že před budovou stojím poprvé a naprosto nic o ní nevím (což byla vlastně pravda). Můj předpoklad byl ale mylný a vedoucí výpravy u paní pokladní projevil zájem o návštěvu muzea cukru, který se v zámku nalézá. Starší paní měla radost, že prodá na konci sezony stejný počet lístků, jako přes prázdniny, pouze do té doby, než se z chumlu vyloudila věta, že se zajímáme o cukr pouze z vojenských a strategických důvodů a zámek hodláme v případě ozbrojeného konfliktu obsadit. S trochu studeným úsměvem, ale stejným nadšením nás uvedla do velkého sálu věnovaného sladidlu.
Zatímco nám průvodkyně povídala příběh, kterak a proč se zrodil kostkový cukr, prohlíželi jsme si historii i současnost v exponátech. Každý návštěvník měl možnost vyzkoušet si obtížnost sekání homole cukru a model běžného, malého, soukromého cukrovaru z předminulého století. Druhá část výstavy, věnovaná dětské tvorbě, byla sice hezká, nicméně nebyla pro nás nikterak poučná. Dětský pohled na svět je ještě nezkažený, plný srdíček, sluníček a radosti. Tedy nic pro nás :D.
Po ukončení prohlídky jsme se na nějakou dobu ocitli u zadního vchodu zámku, u zámeckého parku. Už si nepamatuji, z jakého důvodu jsme tam čekali (možná na některé obdivovatele dětské tvorby), ale my s Lukášem jsme tento čas využili, jak jinak, k blbnutí. Z původní hry na babu s Domískem a Davídkem se stalo hromadné odhazování dětí na trávu, jejich roztáčení (místy připomínající spíše mrzačení) a celé naše působení vyvrcholilo hrou „Kolo kolo mlýnské“. Bohužel se u některých dospělých v rukách objevil nejen fotoaparát, ale i kamera. Pevně doufám, že se tento citlivý materiál nikdy nedostane do nepovolaných rukou (takže komukoliv).
S naším velkým uskupením se rozloučil Láďa s rodinou a oslabil naše počty o 4 lidi a kolonu o jedno auto. My jsme dále pokračovali v našem programu. Tedy, s malou přestávkou, když si musel Roman rozmontovat a zase smontovat auto, aby mohl nastartovat (dle něj se to prý někdy stává). Odjeli jsme do Slavonic, tam jsme měli v úmyslu prodrat se (a to doslova) místním sklepením. Jenže všechno bylo tak nějak jinak, než jsme zamýšleli.
Jak jsme tak postupovali po dlažbě náměstí, zahlédli jsme holčinu s houslemi pod bradou. Zastavili jsme se a pozorovali. Ona hozenou rukavici okamžitě pozvedla a na nástroj zahrála (byla to nějaká písnička s vojenskou tématikou). Samozřejmě od nás za to sklidila potlesk a slova chvály. Pak se v okně objevila další holčina, obdařená krásným hlasem a za ně se postavil mladík s kytarou. To už na náměstí zpomalovali lidi a své pohledy taktéž směřovali do otevřeného okna, z něhož se linula krásná hudba. Abychom neobdarovávali mladé umělce jen slovem, rozhodli jsme je obdařit i tvrdou, českou měnou. Vybraný obnos pak měli, příhodně v čepici, odnést holky (dcery). A osud tomu chtěl, ony nenašly otevřené dveře a tak se stalo, že celý sbor, i s hudebními nástroji, se přemístil na náměstí. Kolem Slavonických domů se tak na pár minut rozléhal nádherný zpěv v doprovodu houslí, kytary a perkusního nástroje. Nádhera.
Pokračovali jsme a u vstupních dveří podzemního labyrintu na nás čekala cedulka s informací, že mimo sezónu (která už v říjnu není) lze navštívit sklepení pouze v předem dohodnutém termínu. Po telefonickém rozhovoru mezi nás pronikly dvě zprávy. Jedna dobrá a jedna horší. Tou dobrou bylo, že se dnes můžeme pod náměstí podívat. Ale budeme muset asi hodinu a něco počkat (to byla ta druhá zpráva). Vedoucí výpravy a ostatní daly hlavy dohromady a našli náhradní plán, jak si čekání ukrátit.
Vzhledem k tomu, že se ve Slavonicích nachází dílna nabízející možnost výroby vlastní keramiky nebo textilie, byla většina dětí i s maminkami umístěny právě tam.
Chvilku se do toho velkého chumlu motali i chlapi, ale když jsme pochopili, že obchod není konstruován na autobusový zájezd, odebrali jsme se zase ven. Manželky vzkázaly svým manželům, že potřeba budou až za nějakou půl hodinu. Na zaplacení. Vyrazili jsme tedy za pořádnou chlapskou a vojenskou podívanou. Následovali jsme šipky, směřující k původním hradbám ze 13. století.
První pohled na historický skvost nás doslova šokoval. Čekali jsme všelicos, ale že se octneme na dvorku, kde se na sušáku bude pohupovat prádlo a v pozadí scenérie bude kamenná zídka připomínající spíše dílo neschopného stavitele. To ne. Abychom však nedostali od nějakého místního po zubech, chodili jsme dokola, jak trestanci na vycházce, a obdivně a nápadně jsme kývali hlavami, aby to bylo vidět i z dálky. Při cestě zpět (což bylo asi sto metrů) jsme obdivovali původní domy a jejich malovanou výzdobu. Ty si obdiv rozhodně zaslouží.
Když jsme se znovu objevili v keramické dílně, děcka své výtvory dokončovala. Odevzdaly své misky a hrníčky paní mistrové, maminka nadiktovala adresu, kam se má vypálená (v peci, ne na CD) keramika zaslat a tatínek nechal u kasy všimné. Znovu jsme se tak spojili v jeden velký organický spolek a odebrali jsme se (ne všichni, někteří s díky odmítli) nahnat si do žil nějaký ten adrenalinek.
To co přišlo, byla pro mě noční můra. Nejsem člověk, který by se bál tmy (pokud nepraskne žárovka, to panikařím), ani nevím o tom, že bych trpěl klaustrofobií. V několika podzemích jsem už také byl, ale tam stačilo pouze pokrčit hlavu. Tohle bylo něco unikátního. Když jsme se vměstnali, ještě s několika dalšími civilisty do předsálí, pronesla k nám průvodce (vážící asi 30 kilo) pár slov. Je to tam prý trochu těsné, místy je dvacet čísel vody a prohlídku nedoporučuje fyzicky slabším, psychicky labilním (snad se neprojevím) a vrhačům koulí. Máme si rozhodně nasadit ochranné pláštěnky a nohavice (jednalo se o atombordel z první války), protože chodby jsou vlhké, spíše mokré, na stěnách ulpívá špína a vyhnout se kontaktu s ní je prakticky nemožné. Jakékoliv teplo kumulující vrstvy máme odložit, bude nám horko. Jestli chceme vidět, jak vypadá průměrný profil chodeb, je k dispozici u vchodu.
Já jsem igelitovou směšnost na začátku odmítl a šel hledat ten profil. Když jsem už potřetí prošel kolem 160ti centimetrové fošny s dírou a model jsem nenašel, dospěl jsem k tomu názoru, že to bude ono. Otvor mi sahal do prsou a v nejširším místě bylo zhruba půl metru. To je nějakej fór, ne? Chvilku jsem postával a kolemjdoucím ukazoval, že dobrovolně lezem sem. Ostatní se jen usmívali, přikyvovali a až pan průvodce ke mně promluvil, že se jedná o průměr. Tedy některé chodby mohou být ještě užší (a nelhal). To mě samozřejmě moc uklidnilo, takže jsem pro sebe rychle ukořistil pytel na tělo, abych když tak zemřel dle návodu. Helmy prý nepotřebujeme, zbytečně ubírají místo nad hlavou a osobní osvětlení také ne. Vyrazili jsme.
Trasa začínala sestupem o šest schodů a pak se zúžila do sedmdesáti čísel. Několikrát jsem se otřel rukávem o stěnu a děkoval, že na nás pan průvodce tak apeloval, abychom se přikryli. Tučňáčí chůzí jsem se dobelhal až k místu, kde se snížil stroj a já skončil (stejně jako Roman) v pokleku. Nyní jsme spíše než jihopólské pány připomínali malé kachňata. Co bylo pozitivní, neopouštěl nás humor. Po pár metrech jsme měli možnost znovu se narovnat a oddechnout si. Psí hrdina Scooby nejevil žádnou únavu, spíše byl jeho čumák výrazem znuděnosti. Průvodce počkal, až budeme všichni a v několika větách nám popsal historii a původ chodeb, ve kterých jsme se ocitli. Pak nám oznámil, že následující úsek bude trochu náročnější a užší (nebyl jsem schopen poprat, že to ještě lze).
Znovu jsem se umístil do podřepu a soukal se chodbou. Tu a tam jsem se, stejně jako ostatní, hlavou otřel o nerovný strop (mít helmu, tak se plazím). Došmudlil jsem se někam, kde jsem rozhodně být nechtěl. Přede mnou byla průrva široká na moje rameno, mírně zatočená doleva a směřující navíc vzhůru. Začal jsem hledat v mysli způsob, jak těm za sebou řeknu, že se vracím, anebo že mě mají obejít. Když nad tím teď vzpomínám, je mi do smíchu, ale tam mi opravdu moc dobře nebylo. Zkoušel jsem to jedním bokem, druhým bokem, levou nohou napřed, pravou napřed a pořád nic. Tu a tam jsem se zasekl a začal mírně panikařit. Jediné, na co jsem myslel, bylo, jak se tu mohl protáhnout Vojta, který má skoro dva metry. Kousl jsem se, nebral ohled na oděv a odřeniny a protáhl se. Slibuji, že si už nikdy nebudu dělat legraci z lidí trpící nějakou fóbií.
Mírně klepající jsem se znovu shledal se zbytkem skupiny a vyslechl si od jeskyňáře dvě zprávy. Dobrá byla, že tohle byl nejhorší úsek. Ta špatná, že prohlídka není okruh a tudíž se budeme stejným místem vracet nazpět. Být tam signál, napsal bych domů, ať mě nečekají. Další postup byl ve stejném rytmu. Jednou to šlo, jindy hůře. Zdolávali jsme překážky, na které jsme byli dříve nebo později upozorněni a poslouchali jsme zlostné i zoufalé výkřiky ostatních. Jediné dítě, kterému se na tvář vyronily slzy, byl Davídek. Nebylo to ale kvůli tomu, že by měl strach (je to přece syn vojáka), ale proto, že se bál nekompromisního ortelu Lukáše. Ten pronesl, že jestli se tu zaseknu, nechá mě tam (to bylo už na cestě zpět, protože jinak by na tom byl stejně).
I když se mi to zdálo zhola nemožné, jak já, tak všichni členové, jsme živí a zdraví prohlídku přežili. V hlavní místnosti jsem ze sebe strhal zbytky pláštěnky, popadl své věci a prchal na denní světlo. Na Slavonickém náměstí jsme se tak znovu sešli, vyměnili si zážitky a odebrali se na oběd – protože nikdo nechtěl jít do úzkých chodeb nacpaný jídlem.
V nedaleké restauraci jsme obsadili všechny stoly a pustili se do jídla. Já jsem poprvé na vlastní oči uviděl dítě upadající do tvrdého spánku (spíš to byla hypnóza). Davídek, zmožen vším tím běháním a zlobením, usnul a nereagoval ani na to, že na něj mamka s taťkou mluvili z deseti centimetrů, tahali ho za ručky a klepali mu na čelo. Nic. Prostě regulérní hadrák. Z čeho jsem měl ale opravdu radost (krom nasycení mého břicha), byl náznak naděje, že by Lukáš s rodinou nemusel odjíždět tento večer, ale až následující den.
Opustili jsme stravovnu (v našem případě to spíše připomínalo únos dítěte pod omamnými látkami) a před odjezdem do mlýna se rozloučili s Milanem a jeho rodinou. I ten se rozhodl, že naše uskupení opustí. Proběhla nějaká ta očista, chvilka odpočinku a načerpání sil, nějaké ty blbinky s klukama a pak hurá do společenské místnosti. Pepa s Haničkou, protože se nedávno vrátili ze severního pobřeží Francie – Normandie, kde trávili objevovací dovolenou, nám slíbili promítání fotek. Do toho mi Lukáš oznámil, že odsunutí odjezdu se povedlo a dnešní večer budou ještě přítomni. To byl, pane, večer plný radosti a spokojenosti. Jako zlatý hřeb kluci pouštěli fotky z prvních akcí záloh. Vidět známé tváře v mladším podání bylo k popukání. Někde chybělo a někde přebývalo pár kilo, většinu chlapských hlav zdobila bujará kštice a nynější pubescenti byli zachyceni coby mláďata. Excelentní byla ovšem Lukášova taneční kreace, zachycená na několik let starém videu.