Sobota
Zatímco u velkého stolu do L sedělo způsobně několik dospělých a naplno se oddávalo prvnímu jídlu dne, v nepravidelných kruzích je obíhal děcka, ukusujíc tu a tam něco z talíře. Usadil jsem své tělo na židli a pustil se do igelitovaných potravin. Mezi zpracováváním jídla jsem si vyposlechl program dnešního dne. Cílem prvního motorizovaného přesunu bude hrad Landštejn a jeho prohlídka. V rámci úsporných opatření (počet míst k sezení ve vozidlech kolony by se měl plus mínus rovnat počtu pasažérů) jsem se dobrovolně a velmi rád přihlásil k Lukášovi. Všem bylo od té chvíle jasné, že jakékoliv cestování nebude normální. Jakmile se od mlýna vyštosovalo pět aut a daly se do pohybu, bylo dosažení cílové destinace otázkou třiceti minut.
Dorazili jsme před vstupní bránu hradu a při prvním pohledu rozhodně nebudil dojem, že se jedná o rozsáhlou stavbu. Až poté, co jsme paní v okénku podšoupli nějakou tu kačku a přemístili se na nádvoří, jsem zjistil, že prolézt všechny dostupné prostory a prohlédnout si hrad ze všech úhlů dá celkem zabrat. Na rozdíl od ostatní, kteří svůj postup zvolili smysluplně (krom dětí – ty postupovaly stejně jako já a navíc na sebe pokřikovaly do vysílaček), jsem já zmateně pobíhal sem – tam a mačkal spoušť foťáku. Až poté, co jsem zjistil, že jsem gotické okno umístěné v neexistujícím prvním patře naexponoval již potřetí, jsem se přidal k jedné ze skupin a následoval je. Navštívit několik sálů, vyšplhat se na věž a kochat se vyhlídkou, prozkoumat všechny spojovací chodby a prohlédnout si obnažené zdi nám zabralo skoro celé dopoledne. Živí a zdraví jsme se znovu setkali na hlavním nádvoří, spočítali se, prozkoumali ještě vnější okruh hradu a pak se nasoukali do aut, abychom mohli pokračovat.
Mezizastávkou těsně před obědem (hlavně proto, abychom u objednaného stolu neseděli o hodinu dříve) se stala návštěva pohraničního opevnění. I když ani jeden ze dvou řopíků nebyl veřejnosti přístupný, dětem, ani některým dospělým to nikterak nevadilo. Ke spokojenosti někdy stačí šťourat klacíkem do mříží. Já jsem se o historii těchto pevnůstek dozvěděl, z úst ostatních, spoustu zajímavého (to jen aby nedošlo k mýlce, že s tím klackem jsem to byl já). Nakonec stejně základní lidská potřeba (hlad) zvítězila nad sílou historie a my jsme se odebrali na bizoní farmu, kde na nás čekala prostřená tabule.
Na některých tvářích se dal přečíst strach, jakmile do velkého sálu restaurace napochodovalo šest maskáčovaných mužů v doprovodu další kopy lidí. Jedna paní u okna se dokonce urychleně rozhodla zaplatit, když si jeden ze členů sundal blůzu a na minutku odhalil to malé kovové cosi, nosící u pasu. U personálu měl náš příchod přesně opačný následek. Nevšiml si nás nikdo a to dobrých deset minut. Probírali jsme se tedy jídelními lístky a já porovnával velmi slibně znějící pokrmy proti ceně.
Když se nakonec servírka objevila u našeho stolu a přijímala objednávky na pitivo, jako jeden z mála jsem si dal Žatecké pivko. Na seznamu bylo mraky džusíků, limonád, čajů dalších nealkoholických nápojů. Jakby taky ne, když chlapi většinou řídili a děcka (i když by někdy velmi rády) nemůžou. K jídlu, to jsem sděloval stejné slečně jako pití, jsem si vybral bizoní polévku a bizoní jalapeňo hamburger s hranolky. Na můj dotaz, jak moc maso pálí, jsem dostal trochu zmatenou odpověď. Podle slečny moc ne, vlastně trochu ano, ale ona ho prý spořádá také (to zmatení určitě způsobily ty pětadevítky). Kývl jsem a čekal.
Polévku, protože už jsem měl pořádný hlad, jsem spořádal rychle. Na rozdíl od ostatních, kteří chuť netradičního masa cítili a vychutnávali, jsem já obsah misky do sebe naládoval a v mysli mi vyvstal jen hovězí vývar z Pekařky. Protože kuchaři muselo zákonitě trvat nějakou dobu, než pro nás jídlo připravil, započala bujará diskuze a děcka začaly prozkoumávat okolí. Několik dětí se (dobrovolně) umístilo v ohrádce. Myslím tím v ohrádce dětského koutku, ne budoucích obědů. Dospělí chodili dovnitř a ven, zřejmě podle nálady. I když jsem se bál, že se toho okamžiku nedočkám, nebyla to nakonec pravda. Nade mnou se postavil číšník držící talíř připomínající podnos a oznámil, že třímá hamburger. S nadšením jsem se přihlásil a se slinami tvořícími se mi v puse pozoroval výsledek. Vypadalo to nádherně. Na rozdíl od tekutého bizona jsem u hlavního jídla rozdílnou a nevšední chuť masa rozeznal. Stůl na dvacet minut oněměl.
Porce mi dala zabrat, ale stála za to. Pochutnal jsem si a podle sdělení ostatních nejen já. Po chvilce, to když už byla možnost znovu zapnout knoflík na kalhotách, jsme zaplatili a odebrali se ven, abychom neblokovali stůl (zabírající půl sálu) ostatním příchozím. Hned za restaurací byla velká ohrada, ve které byli umístěni (v různých polohách a různých velikostech) bizoni. Padlo sice pár návrhů prožít si soukromé rodeo, ale při pohledu na malou skupinku taťků, kteří byli na rozdíl od ostatních umístěni mezi kovovými profily, a jeden z nich vážil totéž, jako my všichni dohromady, jsme návrh zase opustili. Rozdělili jsme se po autech a odjeli na prohlídku další oblasti pokrytou opevněním.
Na rozdíl od dopoledního individuálního programu byla prohlídka opevnění pojata jako naučná stezka. Sice i tady nebyla betonová obydlí přístupná, ale u každého z nich postávala informační tabule, nehledě na daleko lepší výzdobu (jestli se dá takhle vznešeně ostnatému drátu říkat). Procházka po pevnostním areálu Slavonice měla (pro mě) dvě velké výhody. Dozvěděl jsem se něco nového (něco starého, co jsem stihl zapomenout) a hlavně jsem trochu vytrávil. Okruh jsme nakonec o pár exponátů ošidili, protože se nikomu moc nechtělo juchat až na body 8 a 9. Navíc jsme tušili, že tam neuvidíme nic nového. Jen beton mezi stromy obehnaný ostnatými dráty. Další atrakce, ať již přírodní, statické, anebo placené jsme nenavštívili. Začínalo se stmívat, byla nám celkem zima a na večeři jsme měli objednané grilované maso. Tak kdo by se netěšil dom?
Čekání na tepelně upravenou kýtu pro většinu osazenstva probíhalo ve společenské místnosti. Ti schopnější se věnovali masu a Ti ostatní vedli diskuse ve výčepu. My s Lukášem jsme se, obklopeni nejčastěji dětmi, pokoušeli vést fotbálkový zápas. Počet hráčů u stolu se měnil velmi často, nejlépe uprostřed utkání, ne-li přímo hraní. Nebylo podstatné, kolik lidí drží jednu tyč, jestli drží svou, anebo soupeřovu a jestli je součet hráčů sudý. To vše bylo v rámci pravidel dětí. Jednotlivé mače tak pomalu slábly na napětí, ale rozhodně se u nich člověk pobavil. Manželky, matky, babičky a švagrové (prostě ženy) si u stolu povídaly o strastech a problémech (pro rodiče) dospívající mládeže u nás. Mezi jednotlivými vhody míčku na stůl, vítěznými pokřiky a údery pák jsem zaslechl, probíraná témata. Lukáš, jakožto otec dvou dětí, to raději neposlouchal.
Jednou za čas se otevřely dveře místnosti, do nich vešel Roman, Vojta anebo Martin a na talíři přinesl část večeře. Dva páry rukou za každé přítomné (dospělé) tělo se na přinesenou potravu okamžitě sneslo a chvilku po této události se cimrou rozhostilo ticho. To ale netrvalo dlouho, protože dítka si do vynikajících plátků dvakrát kousla a položila to zpět na talíř s tím, že už jsou najedené. Když se klika a panty ozvaly pošesté, radostné zavýsknutí se změnilo na nemohoucí odfrknutí. To prase bylo nekonečné. A tak se jedlo a pilo a povídalo až hluboko do večera a do té doby, než se šlo spát.
