Pátek
Něco málo kolem půl třetí jsem s sebou začal zmítat na židli a užuž bych jel pryč. Z této roztěkané nálady mě nemilou informací vysvobodil kolega, který mi ukázal na displeji svého tabletu dopravní situaci na samotném počátku D1. Červené linie, které se táhly na mapě, značily (auto na střeše), že průjezd tímto místem (pro mě jediným) je bez nároku zařadit trojku. Čas zobrazující zpoždění oproti standardní situaci (čistá hodina) mi radosti také nepřidal. Zase jsem si tedy sundal bundu, na stůl umístil hrníček a začal klovat do klávesnice.
Lidí v openspace ubývalo, rafičky svírali tupý úhel mezi dvanáctkou a čtyřkou (velká na dvanáctce, nebyl jsem v práci až do půlnoci) a na Gůglích mapách nic červeného nekřičelo. Já znovu opakoval svůj pokus o odchod. Abych nepřijel do mlýna s prázdným žaludkem a bez jakýchkoliv potravin, stavil jsem se ještě v nákupáči. Ověšen igelitkou, v níž spočívala má budoucnost, jsem odpochodoval k autu. Zhruba po půl páté jsem opouštěl Pankrácké parkoviště a vydal se vstříc nástrahám dálnice.
K mému velkému překvapení se na spojnici Praha – Brno nestalo nic, co by mě nějak pohoršilo. Krom již známých zúžení do obousměrného provozu na úsecích, kde probíhá technologická přestávka, jsem v koloně nikde nestál a cestou se téměř kochal. První můj malý omyl přišel ve chvíli, kdy jsem měl sjíždět na 112 kilometru na Jihlavu. Zhruba kilometr před sjezdem jsem drandil v pravém pruhu za cisternou. Když kolem mě prosvištěla cedule oznamující blížící se odbočku, řekl jsem si, že manévr, kterým bych se dostal před nákladní vozidlo, již provádět nebudu. To mi ale dlouho nevydrželo a po deseti vteřinách jsem svůj názor změnil.
I když auto uhánělo jako o závod a předjíždění bylo otázkou chvilky, můžete hádat, co jsem minul. Ano, byla to skutečně již zmíněná Jihlavská odbočka. Interiérem auta prolétlo pár nadávek (jsem rád, že jsem jel sám) a já nevesele pokračoval do Brna. Osud (spíše cestáři) mi ale brzo poskytl možnost svůj omyl napravit a k dálnici postavil další sjezd. Ten už jsem neminul.
Rafika tachometru spadla z nadstovkové rychlosti na krásnou padesátku a já se ploužil nějakou vesnicí. I když jsem se chtěl vyhnout automatické navigaci (měl jsem vytištěnou mapu s velmi podrobným popisem cesty), přišla na řadu. Jen díky ženskému hlasu vycházejícího z malého repráčku jsem se znovu napojil na původní kurz a pokračoval na jih.
Z původního předpokladu příjezdu pomalu sešlo. Bylo totiž po šesté a mě čekal ještě kus cesty. Navíc můj slabý orientační smysl dále oslabila tma, která se rozprostřela krajinou a zhoršila tak možnost rekognoskace. Projel jsem Jihlavou, Telčí a Dačicemi. Mezi vesnicemi nacházející se na trase jsem měl možnost ozkoušet si pocity závodníka rallye, protože cesta byla všechno, hlavně ne rovná. Ve Starém Hobzí, kde mi navigace oznámila, že jsem dorazil, jsem byl zase v koncích. Zavolal jsem tedy přítele v nouzi – Lukáše a čekal na slitování.
Po krátkém rozhovoru, výměně dojmů a předání Martinovi jsem zjistil, že jsem cílové místo vesele přejel, že ubytování se nachází ve vesnici, kterou jsem před chvílí projel. S povznesenou náladou, že jsem alespoň trochu správně, jsem se otočil a dojel až na parkoviště před mlýnem. Tam už mě vyhlížel Martin s Aničkou. Rozsvícená okna budovy mlýna vrhala na tmou pokrytou krajinu trochu světla. Přivítat mě, než jsem stačil vyndat z auta všechna zavazadla, přišel i Lukáš, Káťa a Domísek s Davídkem.
Poslední dva zmínění mě doprovodili, za neustálého brebendění, do velkého pokoje, vybaveného třemi dvojlůžky. Byla mi označena postel, na kterou tuto a následující noci ulehnu. Mezitím, co mě Lukáš sděloval základní informace o ubytování a následujícím programu, rozhodil jsem předměty denního použití kolem postele, vytvořil tak jistý druh nepořádku a tím potvrdil svou přítomnost. S mezizastávkami v kuchyni, kde jsem do lednice vměstnal potraviny citlivé na teplo a společenskou místnost (kde byl fotbálek) jsme se přemístili do výčepu.
V malé místnůstce, obsahující jen pár stolů, jsem se přivítal s již přítomnými. Milanem, jeho manželkou a malým synátorem, Vojtou a jeho ženou a celou Martinovou rodinou (a jedním půjčeným dítětem). Posadil jsem se, objednal si kozlíkovo pivko a začal přemýšlet, jestli si dám i něco k jídlu. Lukáš, sedící naproti mně, již čekal na smaženou klasiku (sýr) a i když mě hodně svou volbou nalákal, nakonec jsem si neobjednal. Poslouchal jsem zážitky a dojmy ostatních a rozkoukával se. Po chvilce se ve dveřích objevili Roman s rodinou, Láďa s manželkou a dvěma syny a nakonec i Pepa s Haničkou a vnučkou. V chatě se tak nalézalo 25 dospělých a dětí (různého věku) a jeden pes. Místnůstka začala připomínat autobusovou zastávku při dešti a hodinovém zpoždění spoje. Můj hlad dosáhl kritického bodu a já se musel odebrat na pokoj naplnit si bříško. K párkům a sýrovým bulkám mi přátelsky přišli udělat společnost i Káťa s Lukášem.
Přemístili jsme znovu k pípě. Zmožen pracovním týdnem a dvěma pivky jsem prodlužoval intervaly mezi otevřenými a zavřenými víčky. Když jsem nepřehlédnutelně čelem ťuknul do zdi, raději jsem se rozloučil a odebral se do pelechu.