Výroční dovolená

1. díl: Jak jsme se stali znovu pojízdní

Protože jsme si letos již několikrát dovolenou užili, ale na výplatních páskách nebyla kolonka volna nulová, museli jsme vymyslet nějaký finančně nenáročný, čtrnácti denní plán. To se sice lehko řekne, ale hůře se to vymyslí, protože ať děláte, co děláte, pořád se z Vás sypou peníze. To se nám nechtělo, ale na druhou stranu jsme nechtěli dva týdny jen tak proflákat sezením a jedením doma. Nakonec jsme si určili styčné body a milníky a ostatní řešili za pochodu a velmi dynamicky.

neděle 24.08.2014 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDY (období a interval) letní dovolená /

Neděle 24.8

V den, kdy ještě doznívaly Slapy, jsme podnikli s Mírou malou, soukromou akci a po dlouhých, intenzívních a náročných (samozřejmě vtip) vyjednávacích rozhovorech jsem od něj převzal auto. Vměstnat veškeré informace do pár hodin je téměř nemožné, ale Mírovi se to nakonec povedlo a já odjížděl domů v našem novém Fordíku. Řeknu Vám, že projíždět Prahou s autem o půl metru delším a nějaký ten centimetřík širším je celkem dobrodružství. Ale kolemjdoucí, auto i já jsme to přežili bez sebemenší újmy.

Jakmile dorazila Lucka z práce, probírali jsme se stohy papíru, které je potřeba podat, nechat potvrdit a změnit, aby byl převod dle platných předpisů a neodporoval zákonům této republiky. Předvyplnili jsme jednu z verzí tiskopisu (na internetu je tolik rozdílných verzí, jako je internetových stránek tento dokument poskytující) a připravili se na to, že následující den bude mírně hektický.

Pondělí 25. 8.

Vybaveni vším možným a ještě něčím navíc jsme se odebrali do Vysočanských končin a v časných ranních hodinách si za branou registru vozidel přečetli důkladně otevírací hodiny. Neměli jsme sice velký časový náskok, ale plechová cedulka nás informovala, že si počkáme asi hodinku a kousek. Jediné, co nás uspokojilo, bylo poznání, že nejsem jediní, kdo si neumí správně zjistit informace. Před naším příchodem už u zamčených dveří stepoval jeden muž a další dorazil minutku po nás.

Zmateně jsme se snažili najít nějakou logickou spojitost mezi navzájem na sebe odkazujících dveřích a špikách. Když už Lucka vyšetřila, ve kterém vchodě se začíná, zjistili jsme, že něco postrádáme. Byli jsme ujištěni, že pro přepis vozidla z jednoho majitele na druhého potřebujeme s sebou jednu věc, kterou jsme nechali doma. Vlastně na parkovišti. To vozidlo.

Já jsem se tedy otočil na podpatku (nebo jestli jsem měl nějaký botky bez kramflíku, to už si nepamatuji) a udělal jsem si kolečko domů a zpět. Od mého odjezdu se fronta stojících poněkud rozrostla a začínala připomínat čekání na sociální dávky. Moje milá manželka mezitím nezahálela a od kolem postávajících mužů (už vím, čemu se říká růže mezi trním) vyzjistila informace. Jakmile jsem na šestý pokus zaparkoval kolos mezi ostatní auta, vyzradila mi všechna tajemství s místním cirkusem spojená.

Nejdříve musíme zajet do jedněch dveří, aby mohli páni mechanici zkontrolovat, že jsem někde nevybrousil číslíčko a místo toho nenadrápal jiné. Pak musíme uzavřít pojištění a pak se až konečně můžeme postavit do fronty čekající na novou poznávačku. Řeknu Vám, že vydělávat si takovým tempem, jako to dělali dva maníci v dílně, je ze mě ve čtyřiceti milionář. Za osm stováků se jeden podíval do motoru (kapotu jsem mu musel samozřejmě otevřít já) zasvítil do útrob a prohlásil, že tam špatně vidí. Druhý obešel auto (lampu neměl) a tvářil se nepřítomně. Pak na sebe oba kývli a dali mi štempl na papír, na kterém ještě zasychal toner tiskárny. Cink (anebo jak dělá kasička).

Znovu jsem musel zaparkovat (na počtvrté se to povedlo – zřejmě se lepším). Naše kroky směřovaly, kolem čtyřicetihlavé fronty, do místnosti připomínající kantýnu v ČKD. Za jediným stolem seděla mladá pojišťovačka a s úsměvem nám nabídla své služby. Jelikož jsme měli v plánu uzavřít povinné ručení s domácím agentem (Lucčiným), nehodlali jsme tu sjednat roční smlouvu. Volba tedy jasně padla na společnost nabízející nejkratší pojistnou dobu. Z tiskárny se vyhrnuly stohy papírů, některé s nich jsme podepsali, některé z nich slečna sešila a strčila do šuplíku. Cink.

Ani nebudu odhadovat, o kolik minut jsme nestihli otevření dveří vedoucí na registr. Každopádně postávající stádo už se nahrnulo dovnitř. Lucka jen smutně dodala, že si pojistila krásné stříbrné místo dohodou s pánem před a pánem za. Jak je vidět, jak jde o fronty, neznáme bratra. Ukořistili jsme číslici 36 a posadili se s pohledem upřeným na elektronického oznamovatele. Ten měnil k naší velké radosti hodnoty rychleji, než jsme předpokládali. Když se ukázala na displeji šestatřicítka, vyskočili jsme jako čertíci z krabičky a upalovali k okýnku (no, spíš ke škvíře). Pracovnice se na nás usmála, zkontrolovala nám dokumenty, které jsme přinesli, a oznámila nám, že jsme za domácí úkol vyplnili jiné lejstro, než ona potřebuje. Otvůrkem nám prostrčila obdobný a slovně doplnila instrukce, jak postupovat.

Společnými silami (já písemnými, Lucka slovně) jsme obratně propiskou (kterou jsme s dovolením odcizili paní za okýnkem) po papíře plnili políčka a za chvíli jsme měli hotovo. Možná se mi to jen zdálo, ale kolonky a texty našeho původního a nového prohlášení se jakoby shodovala. Jen my jsme přinesli původně dvě A4 a nám byla dána přeložená Á trojka. Nevadí. Stačilo ještě zaplatit manipulační poplatek (cink) a my obdrželi zbrusu nové, igelitem potažené, státní poznávací značky. Stále bylo ještě dopoledne.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

dobrá práce

Lucík hodnotil(a) 23.10.2014 09:21:28

vynikající

Milda hodnotil(a) 15.10.2014 13:19:54

dobrá práce

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 15.10.2014 13:20

Tak konecne mate autiko :-)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme se stali znovu pojízdní

Protože jsme si letos již několikrát dovolenou užili, ale na výplatních páskách nebyla kolonka volna nulová, museli jsme vymyslet nějaký finančně nenáročný, čtrnácti denní plán. To se sice lehko řekne, ale hůře se to vymyslí, protože ať děláte, co děláte, pořád se z Vás sypou peníze. To se nám nechtělo, ale na druhou stranu jsme nechtěli dva týdny jen tak proflákat sezením a jedením doma. Nakonec jsme si určili styčné body a milníky a ostatní řešili za pochodu a velmi dynamicky.

2. díl: Návštěva Kutné Hory

I když já jsem v Kutné Hoře několikrát byl, z památek si pokaždé vybavím pouze gotickou Báru, a když mi někdo připomene Kostnici, duchapřítomně kývám. My jsme vzali poznávání tohoto města s větším detailem, opatřili si plánek historického centra a každý bod, který byl na mapce, jsme se snažili projít. Samozřejmě se nám to povedlo pouze částečně, ale i tak jsme si udělali hezkou procházku.

3. díl: Jak jsme zkrášlovali pokoj

Během úterního dopoledne jsme se snažili nabrat síly, které jsme museli vydat během pondělního maratonu. Neoddávali jsme se tedy ničemu násilnému, jako je uklízení, brutální vyvařování, ale pohodlně jsme se usídlili na gauči a k snídani, přes svačinu a oběd se kochali sledováním filmů. Moje milá žena hodnotila u každého snímku prvních dvacet minut, protože po něm zcela bez výčitek usnula.

4. díl: Jak nám dělali šoupací balkon

Konečně nastal ten kýžený okamžik, kdy si necháme proměnit nehezký panelákový balkon v zasklenou venkovní místnost. Dle sděleného harmonogramu jsme byli přichystáni a z postelí se vydrápali velmi brzy. Místo montérů se nám ale pod okny producírovali jen školáčci jdoucí do lavic. Asi minutu před avízovaným nejzazším termínem se rozezvonil telefon a ze sluchátka mě chlapský hlas informoval o tom, že zácpa (kdo by jí v pondělí a ještě k tomu prvního září čekal) nedává možnost projet Prahu pod plynem a tak se start musí o trochu odložit. Zpoždění nakonec nebylo nikterak velké (asi půl hoďky).