Neděle 24.8
V den, kdy ještě doznívaly Slapy, jsme podnikli s Mírou malou, soukromou akci a po dlouhých, intenzívních a náročných (samozřejmě vtip) vyjednávacích rozhovorech jsem od něj převzal auto. Vměstnat veškeré informace do pár hodin je téměř nemožné, ale Mírovi se to nakonec povedlo a já odjížděl domů v našem novém Fordíku. Řeknu Vám, že projíždět Prahou s autem o půl metru delším a nějaký ten centimetřík širším je celkem dobrodružství. Ale kolemjdoucí, auto i já jsme to přežili bez sebemenší újmy.
Jakmile dorazila Lucka z práce, probírali jsme se stohy papíru, které je potřeba podat, nechat potvrdit a změnit, aby byl převod dle platných předpisů a neodporoval zákonům této republiky. Předvyplnili jsme jednu z verzí tiskopisu (na internetu je tolik rozdílných verzí, jako je internetových stránek tento dokument poskytující) a připravili se na to, že následující den bude mírně hektický.
Pondělí 25. 8.
Vybaveni vším možným a ještě něčím navíc jsme se odebrali do Vysočanských končin a v časných ranních hodinách si za branou registru vozidel přečetli důkladně otevírací hodiny. Neměli jsme sice velký časový náskok, ale plechová cedulka nás informovala, že si počkáme asi hodinku a kousek. Jediné, co nás uspokojilo, bylo poznání, že nejsem jediní, kdo si neumí správně zjistit informace. Před naším příchodem už u zamčených dveří stepoval jeden muž a další dorazil minutku po nás.
Zmateně jsme se snažili najít nějakou logickou spojitost mezi navzájem na sebe odkazujících dveřích a špikách. Když už Lucka vyšetřila, ve kterém vchodě se začíná, zjistili jsme, že něco postrádáme. Byli jsme ujištěni, že pro přepis vozidla z jednoho majitele na druhého potřebujeme s sebou jednu věc, kterou jsme nechali doma. Vlastně na parkovišti. To vozidlo.
Já jsem se tedy otočil na podpatku (nebo jestli jsem měl nějaký botky bez kramflíku, to už si nepamatuji) a udělal jsem si kolečko domů a zpět. Od mého odjezdu se fronta stojících poněkud rozrostla a začínala připomínat čekání na sociální dávky. Moje milá manželka mezitím nezahálela a od kolem postávajících mužů (už vím, čemu se říká růže mezi trním) vyzjistila informace. Jakmile jsem na šestý pokus zaparkoval kolos mezi ostatní auta, vyzradila mi všechna tajemství s místním cirkusem spojená.
Nejdříve musíme zajet do jedněch dveří, aby mohli páni mechanici zkontrolovat, že jsem někde nevybrousil číslíčko a místo toho nenadrápal jiné. Pak musíme uzavřít pojištění a pak se až konečně můžeme postavit do fronty čekající na novou poznávačku. Řeknu Vám, že vydělávat si takovým tempem, jako to dělali dva maníci v dílně, je ze mě ve čtyřiceti milionář. Za osm stováků se jeden podíval do motoru (kapotu jsem mu musel samozřejmě otevřít já) zasvítil do útrob a prohlásil, že tam špatně vidí. Druhý obešel auto (lampu neměl) a tvářil se nepřítomně. Pak na sebe oba kývli a dali mi štempl na papír, na kterém ještě zasychal toner tiskárny. Cink (anebo jak dělá kasička).
Znovu jsem musel zaparkovat (na počtvrté se to povedlo – zřejmě se lepším). Naše kroky směřovaly, kolem čtyřicetihlavé fronty, do místnosti připomínající kantýnu v ČKD. Za jediným stolem seděla mladá pojišťovačka a s úsměvem nám nabídla své služby. Jelikož jsme měli v plánu uzavřít povinné ručení s domácím agentem (Lucčiným), nehodlali jsme tu sjednat roční smlouvu. Volba tedy jasně padla na společnost nabízející nejkratší pojistnou dobu. Z tiskárny se vyhrnuly stohy papírů, některé s nich jsme podepsali, některé z nich slečna sešila a strčila do šuplíku. Cink.
Ani nebudu odhadovat, o kolik minut jsme nestihli otevření dveří vedoucí na registr. Každopádně postávající stádo už se nahrnulo dovnitř. Lucka jen smutně dodala, že si pojistila krásné stříbrné místo dohodou s pánem před a pánem za. Jak je vidět, jak jde o fronty, neznáme bratra. Ukořistili jsme číslici 36 a posadili se s pohledem upřeným na elektronického oznamovatele. Ten měnil k naší velké radosti hodnoty rychleji, než jsme předpokládali. Když se ukázala na displeji šestatřicítka, vyskočili jsme jako čertíci z krabičky a upalovali k okýnku (no, spíš ke škvíře). Pracovnice se na nás usmála, zkontrolovala nám dokumenty, které jsme přinesli, a oznámila nám, že jsme za domácí úkol vyplnili jiné lejstro, než ona potřebuje. Otvůrkem nám prostrčila obdobný a slovně doplnila instrukce, jak postupovat.
Společnými silami (já písemnými, Lucka slovně) jsme obratně propiskou (kterou jsme s dovolením odcizili paní za okýnkem) po papíře plnili políčka a za chvíli jsme měli hotovo. Možná se mi to jen zdálo, ale kolonky a texty našeho původního a nového prohlášení se jakoby shodovala. Jen my jsme přinesli původně dvě A4 a nám byla dána přeložená Á trojka. Nevadí. Stačilo ještě zaplatit manipulační poplatek (cink) a my obdrželi zbrusu nové, igelitem potažené, státní poznávací značky. Stále bylo ještě dopoledne.