Na rozdíl od minulého setkání jsme se znovu vrátili k původnímu plánu strávit u vody celý víkend. A na rozdíl od minula jsme nepořizovali mraky alkoholu a jídla (což se ukazovalo jako dobrý nápad). Každý jel na své triko a svou šrajtofli. V první várce, jakožto předvoj, jeli Zdenda, Mirďák, Jiřík, Míra, Martin, Lukáš a já. Zdenda vměstnal do svého auta Mirďáka a mne, kluci jeli každý svým.
V pátek po práci jsme se rozloučili se zaměstnáním (někteří nadvakrát, protože zapomněli stan – jako třeba já) a bez navigačních pomůcek a znalosti trasy až na místo jsme vyrazili kempovat. Pražským zácpovým nástrahám jsme se vyhnuli, popojíždění na dvojku přišlo v Davli, ale to jsme přečkali také. Za Štěchovickým krpálem jsme se potkali s Jiříkem a Mírou a vytvořili tak velmi skromnou kolonu. Ne zrovna přímou spojnicí jsme nakonec dorazili k bráně kempu Nová Živohošť.
Poučeni z minulého ročníku, postavili jsme si nejdříve obydlí. Zatímco Zdenda a já klepali kolíky do země a Míra upravoval sedadla svého Knight rideru do horizontální polohy, Jiřík vytvářel v zavazadlovém prostoru svého vozu doslova luxusní ubytování. Nafukovací matrace povlečená dekou slibovala velmi příjemný nocleh. Navlékli jsme se do domácího a odebrali se na první kelímek pivka. Vymetená obloha slibovala sucho.
První pivko jsme prožili na stojáka, u druhého umístili svá pozadí na židle a rozhovorem si krátili čekání na další ohlášené členy. S několikavteřinovým rozestupem dorazil nejprve Martin a hned za ním Lukáš. Stejně jako my nenechali stavbu noclehu na pokročilou hodinu a vytvořili si přechodný domov hned. Během stavby jsem se od Martina dozvěděl, že dorazí ještě druhý Martin. Komorní partička se začala měnit v dosti silnou bandu.
Sešli jsme se znovu u stolu a pokračovali v povídání. Rozhovor měnil velmi často téma a shromáždění se jich účastnili podle chtění. Když jsme s Lukášem naplnili své žaludky smažákem a dorazil i druhý Martin, vyhnala nás zima a chuť po změně zase před stany. Přioblékli jsme se a v naprosto skvělém čase deseti hodin večer odcestovali na místní diskotéku. I když jsme si dali krátké mezipřistání u přístavní restaurace (kde jsme byli jemně a velmi zdvořile upozorněni jedním členem personálu, že všechno, co tak vypadá, není pult). S dobrou náladou a hodnotou spokojenosti a zábavy na nejvyšších hodnotách jsme vstoupili na taneční parket.
K našemu velkému překvapení jsme se tam ocitli skoro sami. Sice se tu a tam po podlaze (zatím ještě nelepivé) pohybovalo nějaké individuum, ale jinak se bez nadsázky jednalo o poloprázdný lokál. Usídlili jsme se u baru a spustili se zevlit. Lidí přibývalo. Bylo celkem zajímavé a hlavně zábavné pozorovat chování různých zjevů, podléhajících nástrahám alkoholu. Jak ručičky na hodinách opisovaly kružnice, sál se začal plnit. Občas do našeho společenství zavítala nějaká zmatená slečna, tu a tam si borci dokazovali, kdo je větší kohout a my jsme si to všechno královsky užívali. Postupně jsme v chumlu zůstali jen my tři – Mirďák, Zdenda a já. Ani nevím, jak se to stalo, ale vydrželi jsme až do zavírací hodiny, kterou ohlásilo náhlé utichnutí hudby a rozsvícení světel. Asi nemusím říkat, co to udělalo s okolním osazenstvem (ano, správně, chovali se i nadále jako hovádka). I přes to, že ranní hodina by nás spíše měla lákat do pelechu, nějak se nám nechtělo spát. S velkou radostí jsem si kompenzoval loňské faux pas a na kutě šel až ve čtyři.
Dopolední probuzení nebylo nikterak drastické. Nasnídali jsme se a koumali, co s načatým dnem. Míra a Jiřík, stejně jako Martin číslo dvě se odporoučeli s tím, že každý jede plnit jisté povinnosti. V pětičlenné sestavě jsme jednohlasně zamítli koupání, protože nebylo sice ošklivě, ale teplo se ze Slapské krajiny nějak vytratilo. Nakonec vyhrála jako celodenní zábava výprava na nedalekou (dle jistých informací) zříceninu (Ostromeč). Vybavili jsme se pitím (čistě bezalkoholickým) a vyrazili.
Poté, co jsme se prošli asi po půl hektaru soukromých pozemků, jsme se ocitli znovu v bodě nula – tedy výchozím. Proběhlo krátké plánování a znovu jsme nabrali směr. Směr udával Lukáš, tempo Martin. My jsme za dvojicí vláli coby karikatury turistů amatérů. Mezi lesními cestami, mlázím a nějakou tou asfaltkou přišlo po několika kilometrech velké překvapení v podobě kláštera (Trapistický klášter Naší Paní nad Vltavou), který nám někdo (možná sám svatý), postavil do cesty. Usedlost, za kterou by se nemusela stydět ani rodina Ewingů, jsme obcházeli asi půl hodiny s lehkými obavami z volně puštěných psů anebo střelby. Proběhla další orientace v mapě (která nebyla aktualizována patrně od minulého století) a byl stanoven nový cíl. Nyní jsme chtěli doputovat na zříceninu hradu Kozí hřbet.
Skrz poklidnou civilizaci, zřejmě jedinou oblasti kde se pěstují záclonovníky (viz fotografie), jsme se dostali až na jakýsi vrchol skály, kde jsme měli podle domorodkyně nalézt kalich. I když jsme zuřivě hledali a pátrali, nenašli jsme nic, co by ani vzdáleně připomínalo tuto nádobu na víno. Nesmím opomenout kamarádské gesto, které Martin udělal. Vzhledem k tomu že mě síly již nadobro opouštěly z jediného důvodu – hladu, podělil se se mnou o svačinu. Jinými slovy, moje kecy se nedaly poslouchat a on pochopil, že jediným způsobem je nacpat mi něco k jídlu do chřtánu. Znovu jsme se protáhli krom obědvajících (i přes Martinův šarm jsme nebyli pozváni k tabuli) pěstitelů cizokrajné rostliny, velmi rozmrzelého psa a u nicneříkajícího rozcestníku odbočili vlevo. Stezka nás lesem protáhla k vysoko položené vesnici, jejíž jméno jsem stačil zapomenout. Její jméno nebylo však to důležité. Víska poskytovala to, po čem jsem notnou dobu toužil. Jídlo.
Usídlili jsme na zahrádce místní restaurace, objednali si všechno možné a pozorovali probíhající přípravy na oslavu. Od pana vrchního jsme se dozvěděli, že se ten den bude slavit krásné a kulaté výročí vzniku vesnice. Obci bylo 1003 let (což navíc nebyla tak úplně pravda). Nacpali jsme se, popili, a i přes návrh toho, že bychom mohli setrvat až do oslav, jsme se odebrali k našemu stanovému plácku. Tam jsme nakonec doputovali. Sice se z malého, maximálně tříhodinového výletíku vyklubal celodenní puťák, ale musím říci, že jsem byl spokojený. Člověk nemůže pořád jen chlastat, že?
Povečeřeli jsme, pozevlili a vydali se za kulturou. Tentokrát ne s takovým pivním nasazením jako první večer. U přístavního mola hrála jakási hudební skupina, ze které byla mladá generace sdílející s námi stůl úplně odvařená. Po jednom pivku a jedné klobáse jsme se dostavili ještě k dydžině. Odvahu jít dovnitř už jsme ale neměli (zejména ne já). Znovu jsme pozorovali komedianti (já vím, že tvrdé), kteří se kolem nás motali a z plných plic se bavili. Když za námi přišla jakási holčina (16-18), značně poznamenaná alkoholem a hromadně nás zvala na pivko, nevydržel jsem a prchl. Zbabělým činem jsem tak posléze od zábavy odlákal i Lukáše a Zdendu. Šli jsme spát. Co dělali Martin s Mírou nevím, ale dle sdělení se vrátili s mírným zpožděním za námi.
V neděli už nebylo co vymýšlet. Sbalili jsme stany, uklidili plácek a stavili se na polívku. Pokrm nám zpříjemnil výstup místních nelegálních štamgastů, na které se přišla podívat hlídka policie. I když s velkou dávkou ironie a pošklebků nakonec uposlechli všichni. Zajímavé bylo poslouchat důvody, proč se nemůžou někteří občané legitimovat. Zatímco jeden si nechal občanku doma proto, aby jí neztratil, druhému jí sežral nedávno pes.
S úsměvem na rtech jsme opustili lokál, rozloučili se s nedávno plnoletými recepčními a odcestovali do Prahy.
Mnohokrát díky všem zúčastněným za víkend, který jsem mohl prožít a který jsem si nad očekávání užil. Jestli to bude jen trochu možné, určitě očekávejte příští rok v podobnou dobu pozvánku. Díky Vám všem. Tobě Míro přeji na Tvých cestách hodně štěstí, pořádně si to užij a hlavně se v pořádku vrať mezi nás.
