V pátek jsme se chtěli vymotat z práce (a hlavně z Prahy) po třetí hodině. To se nám sice podařilo (čtvrtá je po třetí), ale průběh odjezdu byl více než komediální. Z původního záměru, že pojedeme Zdendovým autem, sešlo hned poté, co se Mírův kombík postavil vedle. Přeci jen, dva metry čtvereční úložného prostoru k dobru, jsou silným argumentem. Přeházeli jsme tedy některé věci a Zdenda odjel domů, nabrat Míšu. My s Mírou jsme si udělali cvičný okruh kolem Pankráckého parku (ve všem tom spěchu jsme zapomněli balík vody v kanclíku). Promotali jsme Prahou a zaparkovali na jedné, nejmenované Žižkovské ulici.

Rychlé nalodění jsme sice nepředvedli, ale díky tomu jsme mohli spatřit luxusní auto, kterému někdo změnil zpětná zrcátka na včelí úl (opravdu zajímavý úkaz). Já si koupil povinný rohlík a cestovní pití (bez toho žrádýlka prostě nemůžu být). Nakonec jsme se přeci jen dočkali chvíle odjezdu a vyrazili vstříc Českému Ráji. I když se mi oči klížily a přicházelo na mě klasická ospalost, díky osádce auta jsem raději zůstal ve stavu bdělosti. Ono mít po levé ruce Míru, za zády Zdendu a nevnímat – to není dobrá konstelace. Lehce se totiž může stát, že se proberete s marmeládou na čele, s prstem v uchu, anebo s něčím jiným někde jinde.

Bez jediné pochybnosti nebo nutnosti konzultace s mapou nás Míra dovedl přesně. Přivítal nás sice poloprázdný, zato ale ne teplem obohacený, kemp. Zdenda objednávkou našeho pobytu zamotal hlavu hned dvěma slečnám. Konverzace nesená přes pult by nechala tesat do kamene. Sice některé větné spojení nedávalo úplně smysl a návaznost bychom v nich hledali marně, ale o zábavu nebyla rozhodně nouze.

Protože louka „Romantika“ byla provozována až od července, ubytovali jsme se na povoleném prostranství, kousek od sociálních zařízení (nemyslím tím 2 metry od sprch). Jakožto vzdělaní a dospělí lidé jsme nevyndali stan, abychom si zařídili obydlí (což by asi každý čekal), ale první vyplula z přeplněného kufru mičuda. Začali jsme zevlit. Po chvilce jsem se přeci jen pustil do stavitelských prací a zhotovil plátěné přístřeší na čtyři.

Po převlečení jsme se odebrali na lavičky restaurace a jali se oddávat jedinému cíli – lejt (Mírův originální název). Objednali jsme si jídlo a pití a pokračovali v konverzaci. Tu nám zpříjemňoval se svou hudební produkcí starý známý („Ahoj, rád tě vidím, jak je…“). Po jedné čočce s klobásou a dvou pivkách k našemu překvapení dorazila Maruška. Přesunuli jsme se k většímu stolu, abychom vyhověli podmínkám minimálního životního prostoru a pokračovali ve všem, co jsme dělali před tím. Nevědomky nám Marie předvedla trik s telefonem a vyčarovala si na displeji pavučinku. Zatímco z její tváře úsměv zmizel, na Zdendově a Mírově se zdvojnásobil. Ach ta škodolibost.

Jako poslední se k naší partě přidal Honza. V této sestavě jsme dočkali hlubokého večera a v nejlepší náladě, aby měli i ostatní kam složit hlavu, šli stavět stany. Konstrukce proběhla rychle, lež byla doprovázena velmi hlasitými projevy, za které jsme byli později velmi plísněni roztouženým hlídačem. Obyvatelé všech tří stanů nakonec usnuli a dočkali se rána.

Hned, jakmile jsem se zvukově projevil a popřál všem dobrého rána, jsem byl upozorněn, že míra chrápání linoucí se z mých útrob neměla lidské rozměry. Evidentně jsem pokazil celému širému okolí celý den. Navíc jsme ráno objevili pozdrav od pana hlídače v podobě oznámení o neoznačeném stanu – stali jsme se černými návštěvníky. Zatímco Maruška, která jen na chvilku vystrčila hlavu z přístřešku a oznámila nám, že už jedla, neopustila tábor, my jsme se odšourali nejdříve na hygienu a pak na snídani. Díky Míšině diplomacii jsme dostali míchaná vajíčka. Zatímco někteří otevřeli nový den pivkem, já jsem jako hodný chlapec požil kávu a limonádu.

Jasným plánem na sobotní den byla procházka po krásách Českého ráje. Vzhledem k tomu, že minulý rok jsme už ťapkali po Troskách, rozhodli jsme se dorazit na Valdštejn. Místa jinak vzdáleného pár kilometrů jsme dosáhli po několika hodinách. Spíše než výletníky jsme představovali hromadnou křížovou cestu. O tempu dvou kilometrů za hodinu musím pomlčet před Lukášem, protože by mě nikdy nevzal na žádný pochod. Ploužení mimo kemp prodloužilo i několiko zastávek, jednak stravovacích, jednak kešingových. Zámku jsme nakonec dosáhli, pořídili zde skupinovku a mezi kapkami deště (a po krátkém odpočinku) nabrali směr zpět.

Když jsme znovu spatřili světla kempu, Maruška a později i Honza se od naší skupiny odpoutali. Oba měli svoje jiné povinnosti. My vyrovnali všechny finanční resty vůči kempu a jakmile jsme zpozorovali, že je ohniště prázdné, se odebrali opékat buřtíky, samozřejmě v doprovodu nízkoalkoholického, zlatavého moku. Zábavnou kulisu nám k výrobě uhlí (některé chleby se jinak ani nazvat nedaly) poskytla místní škola v přírodě (nebo co to bylo). Pozorovat kohouta, čepýřícího se mezi slepicemi, nemělo chybu. Zvláště, když některé ze slepic mezi sebou soutěžily o nadýmajícího se (anebo nadmutého) modela. Všechny buřtíky jsme opekli a snědli, pivka vypili adekvátní míru a lehce znaveni šli spát. Znovu mi bylo připomenuto, že se nemám dopouštět trýznivého chrápání. S touto myšlenkou jsem usnul.

V neděli, když jsem se probudil asi deset centimetrů od Mírovy hlavy (můj stan není pro dlouhány navržen), jsem se obával, že jsem slib nedodržel. Chrápání bylo prý slyšet, ale ne v takové hlukové intenzitě, jako první večer, takže ranní ledová sprcha se nekonala. Velmi jemně, abychom nerušili Míšino učení se (spíš jsme připomínali divochy při tanci), jsme sbalili stany a ostatní vybavení. Všechno pěkně naložili (trvalo nám to asi dvě hodiny) a odjeli do Prahy.

Mnohokrát děkuji za příjemný víkend všem zúčastněným, omlouvám se za rušení nočního klidu a doufám, že se ještě někdy takhle sejdeme a někam se vydáme.