My s Lukášem jsme se odebrali na místo už v pátek a dorazili k osvětlenému betonovému obydlí kolem deváté hodiny. Z útrob se řinul smích a vyzařovala dobrá nálada. Přivítali jsme se s Pepou a Haničkou, kteří se zhostili rolí nejdůležitějších – připravovali pro nás dlabanec, Romanem, Matinem a dalšími členy roty. Proměnlivé, spíše ošklivé počasí v nás vzbudilo otázku, zda se jako praví bojovníci probudit ráno mokří, anebo maličko povolit ze svých pevných zásad a spát s hlavou ukrytou. Jasně vyhrála pevná zásada – a to nebýt za hlupáka. Stanové obydlí jsme si pro jistotu vybudovali v odlehlé místnosti bunkru (bez kolíků – ty jaksi nešly zatlouct).

I když jsem se všemožně nabízel, že nabídnu své schopnosti a pomůžu, byl jsem na všech frontách (zřejmě z toho důvodu, že všichni jsou již znalí mých manuálních schopností) odmítnut. Abych se i nadále nepletl, dostal jsem do ruky misku s gulášovou polívkou, lžíci. Nabral jsem si tedy chléb, dřepl ke stolu a nafutroval se. I když jsem doma ještě stačil povečeřet, gulášovka byla tak výtečná, že jsem si přidal. Ze sudu jsem si načepoval pivko (původ jsem již zapomněl, ale nejednalo se o výrobek jednoho z velkovýrobců) a přimísil se k diskusní skupině, která se zaobírala tématem, kterému jsem rozuměl. Abychom předakci nikterak nepřehnali, šli jsme spát akorát.

Vědomí toho, že na nás déšť a vítr nemůže (na návštěvu divoké věře nebo úchyla jsem nepomyslel), nám poskytl dostatečný prostor k vydatnému odpočinku. Dokonce tak hlubokému, že jsme se probudili až po snídani (kterou jsem stejně nakonec ulovil). Počasí ani v sobotu neukázalo dobrou vůli a pokračovalo v zamračené obloze. Velkou ranní atrakcí byla jízda na Honzově splašené krávě (čtyřkolce). Seznamování s velmi živým strojem začalo jízdou ve dvou a končilo single projížďkou zakončenou všemožnými jízdními kreacemi.

Zatímco jsme připravovali interiér na promítání a slavnostní okamžiky, postupně se začali sjíždět další záložáci. Naše jednotka má aktuálně asi 90 členů. Z tohoto počtu potvrdilo svou účast asi 35 vojáků a vojaček. No, skutečnost byla bohužel trochu odlišná a celkem se na setkání ukázalo 25 lidí (plus mínus). Na druhou stranu se dostavila i naše vedoucí (zvláštní, když jsme vojáci, že máme vedoucího, co?) a bývalý pan ředitel.

Celé to začalo proslovem Ládi – velitele roty. Zatímco vzpomínal na historii deseti let, na plátně za ním byly promítány fotografie z prvního cvičení. Protože jsem v té době o zálohách ještě neměl ani páru, s údivem jsem pozoroval, jak někteří spolubojovníci změnili svou visáž (chtěně i nechtěně). Shlédli jsme video z přebírání praporu, znovu se pobavili nad podobami, a když Pepa zavolal, odebrali jsme se ke stolu a zdlábli guláš.

Znovu se pokračovalo a nepromítnutých fotografií ubývalo. Nakonec nezbyla žádná. Bývalý ředitel se zhostil na konci několika slov, rozloučil se a ukončil oficiální část. Od té doby začaly auta z parkoviště zase ubývat. Já jsem se pohyboval mezi vojáky a prohazoval slova, s kým se naskytla příležitost. K večeři se podávalo grilované masíko , jinak si z toho moc nepamatuju :D. Spát jsme šli prý docela brzo.

V neděli ráno to však byl horor. I když mi Lukáš prozradil, že jsem toho zase nějak moc ukrutně nevypil, strašně mě bolela hlava a rozpoložení žaludku bylo kruté. Vzhledem k tomu, že jsem se od silně alkoholových tekutin distancoval, nevím, čím jsem si to zasloužil. S vypětím všech sil jsem se sbalil, naprosto nijak nepřiložil ruku k dílu při úklidu a rozloučil se. Trochu jsem se obával, že cesta domů nebude jednoduchá. Nemýlil jsem se.

Kvůli mé potřebě odčerpání tíživých věcí jsme museli zastavit zhruba po deseti metrech. Bohužel neúspěšně. Stejně jako v dalších třech případech cestou domů. Když mě Lukáš jak malého klučinu dovedl až ke dveřím, jediné mé pomyšlení bylo na zaujmutí horizontální polohy a spánek. Neděle se tedy nesla v duchu ležení, čučení na bednu a pravidelného odbíhání. Až večer se mi žaludek celkem zklidnil a mě se podařilo v sobě udržet půl pytlíku piškotů.

I přes nízkou účast se jednalo o povedenou akci. Jsem rád, že jsem se mohl setkat s bojovníky, které jinak moc nevídám. Lukášovi díky za opatrování a společnost. Všem ostatním za pěkné zavzpomínání na uplynulých 10 let. Vám, záložky, přeji ještě další léta při vší síle (obsazenosti). Třikrát hurá.