Asi nemusím popisovat, jak je vstávání chvilku po čtvrté náročné. Když začal budík jančit, dlouho jsem chtěl uvěřit tomu, že je to jen zlý sen anebo špatný vtip. Bohužel tomu tak nebylo. Jestliže černočerná tma za okny poukazovala na hlubokou noc, moje chuť k vstávání a těžko rozlepitelné oči toho byly jasným důkazem. Jako v mdlobách jsem se přinutil vstát a začít fungovat. Podle podrobného návodu, bez kterého bych se pohyboval jen ve zmatených kruzích, jsem vměstnal do batohu zbytek, některým spotřebičům odňal přístup k elektrice a stihl se krátce nasnídat. S kufrem, batohem a stativem jsme vyrazili.
Emhádéčko nevykazovalo žádné anomálie a přeprava se odehrávala přesně podle internetem uvedeného popisu. Čtvrt hodinky před odjezdem jsme se vyklubali na Nových Butovicích a v kolemjdoucích postavičkách odhadovali společníky pro několik příštích dní. Nebylo to zase tak těžké, protože potkat v brzkých ranních hodinách trojčlennou rodinu s dvěma kufry je spíše raritou. Uzívaný a ospalý autobus pro svůj obsah musel cestovat ještě do Berouna, Zbirohu a Plzně. Až v městě piva se zájezd zkompletoval a my poprvé zaslechli průvodcův (průvodčího) hlas. Ze začátku jsem nesl velmi špatně, že nás bude ulicemi metropole provázet muž, ale zpětně se ukázala tato skutečnost jako naprosto chtěná.
Ještě než jsme si začali soukromě otypovávat účastníky zájezdu, projevila se zcela samovolně a naplno jedna obgenerační rodinka (prarodiče s vnučkou a její sestřenicí). Protože užívali místa vedle nás, dostávali jsme dávky skvostů hned z první ruky. A jak se projevovali? Babička neopomněla žádné podstatné jméno upravit na zdrobnělinu. Z jejich úst tak vycházely věty podobné těmto: „Natuško, vezmi si ponožtičky, sedíš u okýnka a trochu tam pofukuje větřík“. Natálie (vnučka, mladší z dívek, cca 7 let) byla reklamou na rozmazlenost a mezi její hlavní schopnosti patřilo umění se nudit a vylučovat každou hodinu. Když se půl hodiny před Plzní šel optat děda (ten se zatím ještě nestihl projevit) na klíč od záchodu s tím, že Naty byla v Berouně na benzině, bylo nám to trochu divné. Když pak začala budku navštěvovat se stejnou frekvencí i nadále, po třech hodinách jízdy oznámil průvodčí do mikrofonu, že sociální zařízení je spíše pro případ nouze a rozhodně není bezedné. Ostatní spolucestující na pauzách nevykazovali žádné defekty ani úchylky. S některými z nich jsme dokonce prohodily pár vět.
Čtvrtek se nesl pouze ve znamení kilometrů a dálnice (z Prahy do Norimberka jsme jeli přes Via Carolina). Ono to přece jen není z naší matičky do Anglie coby kamenem dohodil. Pan průvodčí (Pavel) nám ale cestování a otlačené zadnice zpříjemnil povídáním o historii a tematickými filmy. Promítány nám tak byly filmy „Zamilovaný Shakespeare“, „Králova řeč“ a dokument o Winstonovi Churchillovi. Všechno, co jsem se stačil dozvědět o minulosti království, jsem úspěšně opomněl. Celý den se opakovaly činnosti spánek – vrtění – sledování filmu – protahování na sedadle – protahování na odpočívadle – placení sedmdesát centů za kabinku. Hranice jsme přejížděly v tomto pořadí a čase (ty informační SMS jsou přece jen k něčemu dobré): Česká republika – Spolková republika Německo (8:53), Německo – Belgie (16:00), Belgie – Francie (18:57). Cesta se zdála býti nekonečnou, ale po osmé hodině večerní jsme doputovaly do Dunquerque, kde se nacházelo místo našeho odpočinku (prvního, ne posledního). V malém, ale vybaveném pokojíku jsme natáhli svá useděná těla a připravili se (hlavně duševně) za doprovodu francouzských Simpsoňáků (parádní zážitek) na další cestu.
Ráno se nám chtělo vstávat s daleko větší vervou, než ve čtvrtek (ironie). Ale představa, že dnes už vstoupíme na kýženou půdu, nás hnala kupředu. Zatím ještě vpravo jsme se přibližovali ke kanálu. Náš a dalších dvacet autobusů se shromáždilo na plácku přístaviště v Calais. Stále stojící kolona (zřejmě celá Evropa se rozhodla, že navštíví království), neúprosně ubíhající čas a důkladní pracovníci celního úřadu rozhodli, že se nedostaneme přes kanál v plánovaném čase. Byli jsme sice podrobeni prohlídce (nedala se nazvat právě důkladnou, prodleva mezi Hello a Good bye byla pár sekund), ale z původního plánu jsme ztratili pouze hodinu. Doprava přes kanál je svými intervaly podobná emhádéčku.
I když průvodce vzýval, abychom si cestu trajektem užívali v restauracích, obchůdcích a jiných prostorách podpalubí, my s Luckou jsme i přes značné větrné běsnění prožívali většinu cesty mimo uzavřené lokace. Pobíhali jsme radostně ze strany na stranu a v mysli mávali na rozloučenou Evropskému kontinentu. Toužebně pak vyhlíželi Doverské útesy. Díky krásnému počasí a velké viditelnosti jsme se jich dočkali po chvilce. Protože překonat vodní plochu trvá asi hodinku a půl, neriskovali jsme celý ten čas vystaveni větrnému počasí, ale z přídě pozorovali blížící se Anglii. Výhledy, které se nám nabízely, nebyly takové, na jaké jsme zvyklí z televize. Byly krásnější.
Z lodi jsme na Doverskou půdu vyjeli již podle místních dopravních předpisů. Obdivovali jsme umění řidičů, že byli schopni se tak rychle přeučit. Nás, ještě několik hodin poté, děsilo auto míjející náš autobus zprava (není to jen změna směru jízdy, ale i cedule v mílích a další). Podél bílých skal jsme se propletli přístavem a nabrali směr na první historický skvost - Canterbury.
U samotného vstupu pro nás měl pan průvodčí jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Tou nemilou bylo oznámení o zákazu vstupu do prostor katedrály pro turisty. Důvodem byly probíhající velikonoční bohoslužby a jak trefně podotkl náš průvodce, "ať se Vám to zdá anebo ne, jako věřící opravdu nevypadáme". Na druhou stranu byl tento zákaz vyvážen nulovým poplatkem za vstup. A protože jsme Češi, výhoda jasně převýšila nedostatek. Vstoupili jsme do areálu katedrály. S otevřenou pusou a odkrytým objektivem jsem pobíhal po prostorách, pořizujíc fotky ze všech úhlů a pozic.
Poté, co jsme se znovu shromáždili na určeném místě (za zvukového doprovodu Boba Marleyho - pěvec mu byl hlavně podobný), jsme si vyslechli několik informací o místě a prošli se uličkami dýchající historií. Viděli jsme například středověkou krčmu poskytující i služby pro muže (nejednalo se o holičství) a místo oddechu pro nucené poutníky. To byli tací lidé, kteří zlobili, a byl jim nařízen život poutníkův. Jednalo se často o velmi vyčerpávající a fyzicky náročnou cestu. Poté jsme se odebrali znovu k autobusu. Ten nás přiblížil ke známé observatoři v Greenwichi.
Nejprve nám řidič předvedl mistrovské dílo v podobě parkování. Aby nás nevyhodil uprostřed dopravní situace, rozhodl se, že autobus vměstná na plochu o trochu větší, než je obsah autobusu. Na ukázku uložení s přesahem (strojaři budou vědět) potřeboval jen pár minut. Zatímco my jsme nevěřícně kroutili hlavami a obdivovali jsme řízení několikatunového monstra, místní obyvatelé přecházeli tuto show zcela bez zájmu. Zřejmě na to byli zvyklí.
Vypustili jsme se z autobusu a shromáždili se u brány velkého parku. Na začátku velkého areálu nás pan průvodce upozornil na první důležitou atrakci, kterou bychom mohli navštívit. Toalety zdarma. Samozřejmě jsme se vystřídali všichni a poté se sešli se spokojeností na obličejích. Když jsme doputovali až k observatoři, nabídl se nám nádherný pohled na Londýn. Vizuální stránka nám byla doplněna i o audio a my jsme byli seznámeni s městem, na které se právě díváme. Při rozchodu jsme se šli podívat na místo, kde člověka jeden krok posune ze západu na východ. Toto místo, jak se dalo čekat (nultý poledník), je více než fyzikální úkaz turistickou atrakcí. Než jsme se dostali k výjimečné čáře na zdi, museli jsme si vystát frontu. Při čekání se nám s Luckou dokonce podařilo navázat komunikační relaci, a teď pozor, s Českými studenty. Ano, 1254 km od hlavního města jsme dostali možnost si pokecat s krajany.
Na kraj Londýna jsme se dostali pěším sestupem. Prošli jsme kolem Cutty Sark, což byla loď dovážející čaj z krajů bezvětří (už vím, proč je ta loď tak slavná), splnili si první z povinností a vyfotili se u budky a schránky a došli až k Temži a na mole počkali na loď. Ta s námi měla plout až k samotnému srdci Londýna. I když venkovní počasí nebylo zrovna komfortní (byla zima a foukalo), nevydržel jsem sedět v teple kryté paluby a ze střechy lodi fotil krásny vodní cesty.
Pak, jako se kouzelník zjeví na pódiu, se před námi zobrazil Tower Bridge. Přiznám se, že mě tato památka uchvátila se stejnou intenzitou, jako před několika lety Eiffelova věž. U Toweru naše plavba skončila a my jsme se ocitli v dávném sídle králů a vládců. I před branami pevnosti proběhlo krátké poučení o minulosti a následný rozchod. Pokud to jen trochu půjde, máme svými kroky zamířit do křídla, kde jsou vystaveny korunovační klenoty (originály). Zážitek je neopakovatelný a nepopsatelný. Když jsme hned za vstupní branou míjeli jakousi frontu, vůbec jsme jí nevěnovali pozornost. Až poté, co jsme doputovali na druhou stranu Toweru a našli vchod k expozici koruny, našli jsme její druhý konec. Shodli jsme se na tom, že z Londýna budeme odjíždět jako barbaři.
Místo čekání jsme si prohlédli vnitřky věží, komnat a sálů a procourali nádvoří. Na vlastní oči (hlavně uši) jsem měl možnost vidět královninu stráž (voják s chundelatou čepicí), jak si provolává volnou cestu. Cvakal jsem červenokabátníka v boudičce, když začal pochodovat na místě. Vida, pomyslel jsem si, asi bude nějaké představení. On se ale vydal mým směrem a zastavil zhruba půl druhého metru přede mnou. Za mými zády se nějak protáhl Beefeater (ne, nešlo o pána s ginem, ale o královského strážce) a uvolnil zábradlí pro hraďáka. Ten napochodoval až ke konci hrazení a z plných plic (a ještě jiných rezerv) zařval na celé kolo „Make way for the Queen's guard“. Zhrozil jsem se a prchl hodně daleko ve strachu, že jsem něco provedl. Až doma jsem si přečetl, že to má v popisu práce.
Se zbylým časem, kterého nám trochu zůstalo po projití Toweru, jsme učinili to nejlepší, co se dalo. Znovu jsme se pokusili uchovat si společnou vzpomínku na panorama Temže do fotografického aparátu. Vzhledem k tomu, že předcházelo několik pokusů o foto, včetně nabídnuté pomoci od spolucestovatelky (strašný snímek), nenechali jsme nic náhodě, sestavili stativ, který Lucka nosila obětavě na zádech (celou dovolenou) a cvakli se.
Přešli jsme most (žádná loď nejela, takže zvednutí se nekonalo) a ocitli se na druhé straně řeky. I ta má samozřejmě spousta míst, které stojí za to vidět. Mé bojechtivé srdce zaplesalo, když jsme zastavili u křižníku Belfast. I když u našich nábřeží sem tam něco kotví (funkci to má pokaždé jinou), rozhodně nic z toho nemá dva páry dělových věží opatřené třemi kanony.
Tento den mi rozbil dlouholetou iluzi, že dvě slavné stavy – totiž Towerský most a Big Ben – stojí vedle sebe. Místo toho tam najdete jiné hezké věci. My jsme shlédli Drakeovu laň (plachetnice, na rozdíl od předchozí lodi obchodující výlučně s olovem) a kolem Londýnského mostu (právě na něm vznikla touha jezdit vlevo) přešli po mostu Milénia zpět na původní břeh. Před námi se majestátně tyčil svatý Pavel. To jest bratr Římského Petra (stavěl ho stejný člověk). Před ním jsme si vyslechli několik zajímavostí (vdávala se tu lady Diana) a informací, ale dovnitř jsme se nedostali ze stejného důvodu, jako do jiných církevních objektů – velikonoce.
Poslední plánovanou zastávkou dnešního dne byla budova vrchního soudu. Vnitru se sice asi odehrávají nepěkné věci, ale zvenku jsme ji museli obdivovat. Na autobus jsme počkali neplánovaně naproti Londýnskému oku. Jeden z malých turistíků bohužel dostal křeč do nohou a nebyl schopen chůze. Pan průvodčí ale kontaktoval řidiče a ti se probili městem až k nám. Nastoupili jsme a odjeli k místu našeho ubytování.
Večeři rozdělil průvodce na tři etapy, abychom se nenacpali k pultu všichni. Bohužel někteří spolucestovatelé nechápali nutnost dodržet časový harmonogram (hádejte, kdo by to tak mohl být? Ano, babička a její rodinka) a tak se celý stravovací obřad trochu posunul. K večeři jsme si dali kuře. S nacpanými břichy jsme se rozloučili s ostatními stolovníky, na pokoji si připravili batůžek na další den, provedli hygienu a padli do postelí. Já jsem se propadl do světa snů po několika minutách.
