Cíl mise se od minulého mírně změnil. Tentokrát se nejednalo o soukromý výstup k památníku generála Šnejdárka, ale o organizovaný a veřejný pochod. Vzhledem k tomu, že marš začínal v ranních hodinách (aby se upomínkový akt mohl odehrát v čase oběda), museli jsme se přes noc dopravit vlakmo do cílové oblasti. Sestavu Roman, Hanička, Pepa, Milan, Vojta a Jirka rozšířil k mému velkému a milému překvapení také Lukáš. Hned mi bylo jasné, že o srandu nebude nouze.
Díky Romanově zásluze jsme si posedali do rezervovaného kupéčka, i když osm lidí s bágly v jednom kupé není zrovna synonymum k pohodlí. My jsme ale na bojové situace zvyklí (jsme přeci odkojeni vůní střelného prachu a vírem bitev) a tak jsme se tam vměstnali a každých deset minut provedli výměnu dolních údů. Vlak pádil tmou, my jsme si nejdřív povídali, pak někteří klimbali a nakonec se odebrali k lehkému spánku. Při přestupu v Českém Těšíně (díky Romane za korekturu) jsme vyplašili prodavačku v právě otevírané pekárně. Nemohla uvěřit tomu, že postavy v maskáčích, dobývající se s bagáží na zádech do jejího malého krámku, chtějí pouze koblihu. Také až zde se naše výprava stala kompletní, když se k nám připojila Natálka. Při cestování panťákem do Návsí u Jablunkova (další díky Romanovi) jsme se s Lukášem pokoušeli navázat rádiový kontakt na mé nové vysílačce takovým způsobem, že jsme ostatní přiváděli do křečových stavů (způsobené smíchem). Vše se ale povedlo a já od teď můžu volat do éteru „tady Jenda“ (tedy do té doby, než si kluci změní frekvence).
Na počátek pochodu jsme si museli nějakou dobu (krásnou hodinku a něco) počkat v útrobách železniční stanice. Na jedné straně tam bylo teplo a světlo, takže si nebylo nač stěžovat, na druhou stranu na obří obrazovce (která byla vidět i slyšet odkudkoliv) nad pokladním okénkem byl promítán lehce infantilní program, který nám po deseti minutách způsoboval lehké maniodepresivní nálady.
Když se konečně halou mihnul poručík prvorepublikového četnictva chvátající ven, pochopili jsme, že nastal čas chystat své nohy na výstup. V teplotě klesající pod mínus deset stupňů Celsiových jsme si ještě chvilku pobyli na chodníku a čekali na příchod kohosi. Naštěstí jen dvakrát se stalo, že když očekávaná osoba dorazila, vznesla požadavek na další čekání, protože pár minut za ním vyrážel další člen pochodu. Jen díky stříšce chránící komunikaci před přírodními živly jsme nevypadali jako sněhuláci. Ruce však hmatací funkce zvládali velmi obtížně.
Jakmile jsme se dali do pohybu, moje prádélko zafungovalo (asi proto je označováno za funkční) a po pokrytých částí se rozlilo teplo. Pochodovali jsme sice svižně, ale ne dostatečně, takže po několika kilometrech jsme se ocitli na ocase pelotonu (neopomněli jsme se kochat krásami zasněžené krajiny). Trasa dlouhá přibližně 13 kilometrů nám utíkala samozřejmě v duchu dobré nálady a povídání.
K samotnému památníku jsme dorazili včas, ale po ceremoniálu. Nikdo zřejmě nebral v potaz fakt, že se z jihu blíží jednotka speciálních sil a bylo by záhodno na ní počkat. Místo toho jsme pár set metrů od cíle začali potkávat protijdoucí turisty, pronášející k nám, že jdeme pozdě. Kruté, leč (a to jsme zjistili po dosažení kóty) pravdivé. Na místě nepostávaly davy válečných hrdinů, ale k vidění bylo jen čmoudící ohniště a pár civilních osob opouštějící prostor.
Shromáždili jsme se kolem skomírajícího ohně, který Jirka okamžitě přivedl k životu. Sbírající teplo (nahoře byla fakt hrozná kosa) do všech částí těla tím, že jsme se točili jako kachny na rybníce a mezi cizími a námi se rozproudila konverzace. Znovu jsme tak měli možnost se dozvědět o přátelském jednání našich nejmenovaných severních sousedů, způsobenou z velké většiny historickými událostmi z dob působení generála Šnejdárka. Když se zúžil počet místních na pouhé dva, začali jsme pomalu kompletovat svou výstroj a hodlali se odebrat k nedalekému lesu s úmyslem vybudovat si tam obydlí. Bylo něco kolem druhé hodiny odpolední a v hlavách většiny z nás se usazovala myšlenka, že se bude jednat o hodně krutou noc.
V té chvíli však přišel zvrat, který nikdo nečekal. Nastala totiž ta nejnepravděpodobnější situace. Jeden z mužů nám nabídl, abychom se s nimi společně vydali do místní hospůdky, trochu se zahřáli a pokračovali v konverzaci. To jsme samozřejmě odmítli s tím, že bychom se již nevydrápali a náš hrdinský čin by nebyl uskutečněn. Pán se tedy vytáhl s daleko větším kalibrem. Nabídl nám degustaci vín z jeho vinotéky s možností přespání u něj doma. Sice chvilku padaly odmítavé věty s tím, že nebudeme obtěžovat a podobně, ale v každém se zakořenilo semínko pochybnosti. Po pár minutách se rozhodl Roman provést demokratické (naše jednotka nikdy nebyla moc na rozkazování) hlasování. Apeloval na nás, aby všichni Ti, kteří zde chtějí přenocovat, vztyčili své ruce. Počet dlaní vyskytující se nad hlavami byl roven čisté nule.
Nevím, jak ostatním, ale mě spadl velký kámen ze srdce a trochu mě i polilo teplo. Neumrznu. Nechali jsme se několikrát zvěčnit u stožáru se státními vlajkami a pomníku, naložili jsme na sebe věci (během vteřiny) a začali sestup do údolí. Během něj jsem si s každým ověřil, že se nejedná o prohru slabocha, ale alternativní výhru inteligenta.
Asi nemusím dodávat, že pochod do údolí nám utíkal rychleji a na tvářích všech byl vidět úsměv a v očích radost. Asi za dvacet minut jsme prošli vstupními vrátky velkého domu a byli uvedeni do sklepních prostor, který byl očividně uzpůsoben pro degustaci vína. Nanosili jsme ke krbu dřevo, pan domácí ho za chvilku uvedl do chodu a my mohli odkládat oděvy. Pak přinesl první lahev vína, rozdal skleničky a začal večer, v který nikdo nedoufal.
Na stole se postupně objevila a byla uvedena jména jako Pálava, Ryzlink, Muškát, André, Chardonnay, Rulandské, Tramín, Sauvignon, Müller a další (omluvte prosím mé mixování červených a bílých, jsem barbar). I Roman, skalní příznivec červených vín se rozplýval při ochutnání skvostů, které jsme dostávali. Ostatní jen slastně přikyvovali. Během tohoto ceremoniálu se na stole objevilo také pohoštění a bujaře se probíralo všechno možné.
Protože jsme nebyli nikterak traumatizováni smrákající se oblohou (nebyla kudy vidět), stalo se, že jsme se takto propovídali a proochutnávali až do večerních hodin. To už bylo jasné, že návrat na kopec nepřichází v úvahu a s velkou pravděpodobností využijeme nabídky střechy nad hlavou přes noc. Trochu ospalou náladu se rozhodl pan domácí vylepšit nápadem, že bychom mohli podniknout bowlingový turnaj v místní herně. Zprvu nebyl přijat všemi, ale po chvilce argumentování jsme se před domem ocitli všichni. Prodrali jsme se džunglí ulic a za chvilku stáli před vchodem do prostorné restaurace nabízející i bowlingové dráhy. Opět jsme vylekali personál, když jsme se v zelených mundůrech objevili ve dveřích. Toto zděšení však netrvalo dlouho (možná by přetrvalo, kdyby kluci ukázali na světlo lokálu to, co schovávali po svetry :D) a za okamžik jsme již vrhali děrované koule po parketách (někdy i mimo ně).
Nálada stoupala víc a víc, já (jakožto neznalý dobytek) jsem vyměnil vinný mok za pivo a my jsme se proházeli do pozdních večerních hodin. Když byli vítězové známi, odebrali jsme se zase zpět. Byli jsme uloženi do různých částí přízemí a já, chvilku poté, co jsem si vlezl do spacáku (samozřejmě hned vedle Lukáše), usnul.
Ráno nepřineslo nic překvapivého, snad jen Milana, drkotajícího zimou v chodbě (jediný totiž zachoval svou vojenskou čest a přenocoval alespoň na zápraží), který mě vyděsil. Moje ospalost ale pokořila obavu z návštěvy sériového vraha a já zase usnul. Doopravdy mě vzbudil až pískot mobilu. V tichosti jsme se sbalili, rozloučili se s panem majitelem a vypochodovali do nedělního (krásného) rána, směrem k železniční stanici Bystřice. Cestou jsme se ještě setkali s obyvatelem Bystřice, který je aktivním bojovníkem proti polské, trochu opatrně řeknu, neochotě. Dostali jsme knížku, ve které jsou konflikty popsány, postáli jedné skupinovce a dorazili na nádraží.
Před ním jsme se rozloučili s Natálkou, nastoupili do vlaku a přes Bohumín vyrazili ku Praze. Cesta bezkupéčkovým vagonem utíkala celkem rychle, bezproblémově a samozřejmě zábavně. S Lukášem jsme si sice nevyměňovali rádiovou korespondenci, ale myslím si, že ostuda byla dostatečná. Na Hlavním nádraží jsme se rozloučili a vydali se každý svým směrem.
Děkuji všem zúčastněním za parádní akci, děkuji obyvateli Bystřice za tu neuvěřitelnou dávku pohostinnosti a doufám, že se v létě na stejném místě potkáme zase znovu.
PS: Moc děkuji Romanovi za uvedení detailů celé operace.