Protože Frýdecko-Místecký zámek není zrovna kousek za Prahou, rozhodli jsme se odjet hluboko na Moravu už v pátek odpoledne. Objednali jsme si pokoj v jednom hotelu (ubytovně), abychom nemuseli ráno vstávat ve čtyři a měli dostatek času se připravit na Jiříkův slavnou chvilku a trochu si prohlédnout město. Neslo to sice s sebou jisté riziko, že se dostaneme do potíží (čekacích), protože opouštět Prahu v pátek ve tři je víceméně sebeodsouzení k zácpovému trápení. Navíc jsem zhruba hodinu před odjezdem dostal od kolegů pár pozitivních informací ohledně dopravní situace („To si užijte“, „Držím vám palce“ a podobně).

Původní třetí hodina se změnila na půl čtvrtou, protože jsme museli zařídit v obchoďáku pár drobností. Vyrazili jsme, samozřejmě podle pana Tomíka (který nebyl asi čtvrt roku aktualizován). Jedna spojka, druhá spojka, sem tam městský okruh a už jsme si to valili na Brno. Nevím, jestli při nás stáli všichni svatí, anebo to bylo štěstí jako hrom, ale nestáli jsme v koloně ani vteřinu. Hezky jsme si to drkotali (jinak se cesta po Dé jedničce popsat nedá) pod plným plynem a kochali se mírně zamlženou a trochu deštivou krajinou.

Na trase jsme podnikli několik zastávek. Jen jedna z nich byla plánovaná, abychom se lehce posilnili (přeci jen, bylo to 3,5 hodiny čistého času). Ostatní (byly myslím tři) byly z donucení. Při našem letu za cílem na mě několikrát začalo blikat auto, vyskytující se ve zpětném zrcátku. Několikrát jsem tedy opakoval ceremoniál „Světla svítí, klakson troubí“. Doteď nevím, co že bylo důvodem ke světelnému projevu kolemjedoucích.

Do Frýdku jsme dorazili kolem osmé večerní. Trochu zmatená recepční (na jméno se mě ptala asi čtyřikrát a pokaždé jsem jí musel ujistit, že se nejedná o firmu) nám vydala klíče a poslala nás do čtvrtého patra. Pokoj nepostrádal nic důležitého. Měl čtyři stěny a postel. Samozřejmě nejdůležitější akcí bylo informovat rodinu a skoroženicha, že se nalézáme na místě určení. Z večerního setkání s Jájou, Jiříkem a Mildou nakonec sešlo, protože i když je město jen nudle, ubytováni jsme byli přesně na opačných koncích. Pochodovat dva kiláky tam a dva zpátky jen kvůli letmému setkání se nám nechtělo. Večer jsme si vyplnili hrami na tablíku a šli spát.

Ráno jsme se zkulturnili, abychom nedělali ostudu a vyrazili jsme za poznáním. Auto jsme uložili na náměstí, které z jedné strany ohrazovaly zdi zámku (tam mělo dojít k tomu posvátnému slibu), a šli navštívit Íčko. K našemu velkému překvapení bylo zavřené (spíše vybydlené). Průzkum jsme tedy vzali na vlastní pěst. Neměli jsme s tím jediný problém, magnetku jsme koupili v novinovém stánku, v cukrárně si ukrátili hodinu z čekání a provětrali zverimex, abychom zjistili, že tam nemají hračky pro kočky. Ve tři čtvrtě na dvanáct (obřad byl v poledne) jsme vystrojení čekali na příjezd kolony. Když se ani po pěti minutách neukázalo na horizontu svatebně strojené auto, lehce jsem znervózněl. Zavolal jsem Mildovi, nic. Lehce mě začala obklopovat pochybnost, zda stojíme před správným zámkem (přece jen, v naší republice je Frýdků-Místků jako máku, že?). Lucka mě ale utěšovala a já se nakonec dočkal. Auto s cilindrem se přiřítilo na parkoviště a z něj vylezl Jiřík s úsměvem na rtech.

Oběma to samozřejmě slušelo (nevěstě pochopitelně víc) a dobrá nálada byla cítit ze všech svatebčanů. Odebrali jsme se do síně a pak to šlo ráz na ráz (však to znám). Chvilka netrpělivého očekávání, pak jeden rychlý dotaz a šup, z Jájy se stala paní Jiříková. Na zámeckých schodech jsme byli podrobeni focení, a abychom cestu zpět do matičky stověžaté odkládali co nejméně, rozloučili jsme se a vyrazili.

O zpáteční cestě toho lze jen pramálo vyprávět. Nikdo na mě neblikal, cesta drkotala stejně, ale tentokrát v opačném směru a zastavovali jsme jen dvakrát. Jednou zastávkou byl pseudooběd (stravovací řetězec s chlapíkem ve znaku) a když jsme svižně prosvištěli Prahou, stavili jsme se pro prezent, abychom nepřišli na návštěvu se zcela prázdnýma rukama. Ke konci našeho putování nás pan navigátor sice viděl v polích, ale k domu Markéty a Kubíka jsme trefili (bylo to tím, že Lucka nenechala studium mapy náhodě a prohlédla si jí).

Všichni pozvaní už byli přítomni. Jíťa s Laurou a Jindra s Vencou. Usazeni jsme byli k hodně velkému stolu, který byl obtěžkán dobrotami a pitivem a přivítali jsme se. Prohodili jsme pár vět, klucí Filípek a Kryštůfek (protože o nich na stránkách myslím ještě nepadla nikde zmínka – jedná se o zhruba dvouleté - díky za korekturu Lucko :D - suprové dvojčata Markéty a Kubíka) pobíhali kolem a bavili nás svými kousky. Já jsem dostal pivko, Lucka čaj a k tomu jsme zobali z tácu dobroty.

Po oznámení a pozvání k uzavření sňatku (je to dobré, volno mám) fufíků přišlo na řadu představení domu. Jedním slovem nádhera. Protože nejsem architekt a nemám žádných kvalit hodnotit interiér, budu to hodnotit čistě laicky. A jako laik musím znovu zopakovat to samé. Nádhera.

Kluci se pomalu otrkali a stále více nás zapojovali do svých her. Chvilku jsme si hráli s hasičským autíkem, které umělo zahnout pouze doprava, za chvilku bylo vyměněno za DJovský pult a nejoblíbenějším požitkem bylo potlapkávat magnetickou destičku s mravenci. Bylo na nás vidět, že jsme my, chlapi zestárli. Každý se měl k tomu blbnout s bratříky. Moment, kdy jsme se už nenechali vyrušit, nastal tehdy, když Kubík naservíroval na stůl pečené koleno, které tam od začátku nádherně vonělo. Popadli jsme příbory a pustili se do toho. O chutnosti nemusím povídat, stačí dodat, že jsem si třikrát přidal.

Protože Jíťa s Jindrou už nemají k pořízení rodiny daleko, rozloučili se s námi nejdříve. Jakub nás pak vzal do místní hospůdky (kam se ještě neodvážil), abychom ochutnali jejich mok. Hospoda sice, že jsme se báli, ale nabídka pivek dobrá (žádný starouš a gambáč) a zážitek zvyšovala ještě pohledná vrchní. Ochutnali jsme cosi (název jsem zapomněl) a nechali si natočit i na cestu a domů (na prasáka do PETek). U stolu jsme pak probírali chlapské záležitosti, přičemž na hlavu našich drahých poloviček padlo pramálo popela.

V pokročilejších hodinách nás nakonec opustila i Laura s Vencou. I oni jsou v očekávání přírůstku do společného života. Seděli jsme tedy nakonec jen ve čtyřech a ještě chvilku kecali. Slov bylo hodně, ale hodin ještě víc. Do postelí nás zahnal spánek.

Ráno, i když jsme plánovali rychlý únik, abychom neotravovali, se Markéta pustila do lívanců (které jsem neměl, ani nepamatuji), takže jsme posnídali a pořádně se vyblbli s kluky. I když se nám nechtělo, povinnosti nás volali domů. Zamávali jsme a odřítili se domů.

Všem moc děkuji za tento krásný víkend. Jáje a Jiříkovi samozřejmě přejeme hodně štěstí do manželství, ať na té obloze společného života svítí jen sluníčko a mráčky jsou jen pro okrasu. Všem těm človíčkům, kteří se dříve či později probudí na svět, přejeme, ať dělají rodičům radost a jsou stejní, jako taťka s mamkou (no já jsem ale klubko emocí a citů, to je hrůza).