I když to není rozhodně nic příjemného, tento rok jsem oslavil svoje třiatřicáté narozeniny. Svatořečeným rozhodně být nemůžu, ale jsem rád, že jsem neskončil přibitý k fošně, anebo nedostal pytlík hřebíků. Od mé drahé ženy jsem dostal mimo jiné krásný dort (s kytarou) a dálkové ovládání na foťák. Nebudu muset tedy při pořizování snímku, na kterém překážím, pobíhat ke stativu a nastavovat samospoušť, ale můžu pohodlně cvakat malou plackou a tvářit se chytře.
Pro dorta jsme museli dojet, protože se zrodil pod šikovnými rukami Martinovi Aničky. Při cestě tam jsem zjistil, že s velkou pravděpodobností budu nosit za pár let na nose bicykl. Ne, že bych někoho přejel, ale absenci připojovacího pruhu jsem zjistil až metr od auta (no, radši to tu nebudu rozpatlávat). V závislosti na této události se mi vytvořila v notýsku úkolů další událost. Nechat u auta vyleštit světlomety (intenzita světla vycházející z předních reflektorů byla totiž adekvátní dohořívající čajové svíčce ve větru).
U Martina jsme chvilku pobyli, já do sebe dostal dvě hruškovice (sklínky, ne lahve) a jeli jsme zase zpátky domů. Tam jsem samozřejmě ochutnal vynikající dort a dostal dárky. Chlapácká oslava narozenin se nekonala. Už přeci jen to číslo není k radosti.
Hned den nato k nám zavítala velmi vzácná návštěva (Markéta u nás od rekonstrukce ještě nebyla). Ta přijela jako předvoj s Filípkem, otec Mára dorazil později (ne každý má dovolenou). O pauzy v povídání se nám staral Filípek. Své prozkoumání a objevování doplňoval o zvukové efekty. Největší radost mu ale očividně udělal plyšový zajíc. Jakmile ho dostal do ruček, rozpovídal se na celé kolo. Jakmile dorazil i Mára, udělali jsme kafčo (svatební dar měl premiéru a čekal právě na tuto návštěvu), nacpali se dortem a rozebírali budoucnost.
Protože jsem byl povinován staráním se o děti (ne svými), nezachoval jsem se k návštěvě zrovna zdvořile (za to se moc omlouvám) a prchl jsem. Snad se brzo zase setkáme a já napravím to neetické chování.
Znám svoje kvality a tudíž můžu říci, že nejsem schopen zbavit života kapra a následně ho upravit. Proto jsme tento úkol svěřili do rukou povolanějším a objednali si kapří vraždu. Na mě zbylo doma porcování. K tomu jsem se postavil opravdu svědomitě, a když mi Lucka řekla, že můžu ustřihnout část páteře, snažil jsem se úkol splnit na 110%.
Výsledkem byla ryba kompletně zbavená páteře, čímž se jaksi narušil rybí profil. Když jsem svoje dílo ukázal manželce, s hrůzou konstatovala, že jsem z toho udělal filety a na talíři to bude vypadat hrozně. Naštěstí jsem asi tři kousky zkazil, takže ty půjdou použít na štědrovečerní tabuli.
Jediné, co jsem nechal na poslední chvíli, bylo balení dárků. Nějak se mi do toho nechtělo. Naštěstí většina dárků byla krabiciodních, takže jsem nemusel upouštět uzdu svým krejčovským fantaziím a většinou stříhal obdélníky (a většinou menší, než bych potřeboval).
Abychom se mohli sejít na Štědrý den pod stromečkem s mými rodiči, musel jsem si je dovézt, stejně jako Lucku z práce (ano, někteří vybraní jedinci pracují i na Ježíška), chvilku po obědě. Navodili jsme kombinaci rodinné a vánoční atmosféry a já se pustil do žraní (jinak se to asi nedá nazvat). Čekání na ježucha jsme si krátili povídáním.
V šest jsme zasedli ke stolu a pro změnu jsme jedli. Pochutnali jsme si na polívce i rybě (jemného narušení kapří kontury si nikdo nevšiml) a po povolení knoflíků se ozvalo zazvonění od stromečku. Sláva, dočkal jsem se, byl tu.
Pod rozsvíceným stromkem byla spousta dárků a já doufal, že jsem byl dostatečně hodný, aby alespoň jeden z nich byl můj. Když skončilo přidělování, zjistil jsem, že byl asi na andělské poště nepořádek (koneckonců jako všude) a tu spoustu dárků nebylo určeno mě. Anebo jsem byl letos opravdu hodně hodný. Z nadílky jsem byl ohromen, ale jeden dárek jsem si musel doslova vynutit. Nedostal jsem totiž ponožky a ponožky jsou základ spokojeného štědrého dne.
Večer jsme naše zase naložili (samozřejmě i s krabicemi) a odvezli je domů. Poté nás čekala cesta na západ, do manželčina rodiště. Na Boží hod jsme byli pozvaní k Lucčině mamce (ano, dá se použít slovo tchýně, ale mě je prostě odporné). Tam jsme přijeli něco málo před půlnocí. I tady byl stromeček a i pod ním jsem nalezl dárky (tohle už přeci není možné). Chvilku jsme si sdělovali zážitky (ale jen potichu, abychom neprobudili číčáky) a pak šli spát.
Ráno jsme se potkali ještě s Káťou a Michalem. Já jsem mžikal po bedně na program, ženský rozebírali dárky. Michal nemluvil vůbec. Po výborném obědě jsme jeli za Lucčinou babičkou, kde se ceremoniál jedení a rozbalování dárků opakoval hned dvakrát. Odvážel jsem si tedy ještě další dárky (tak ale vážně už dost).
Večer jsme jeli domů a měl nás čekat pohádkový den, současně ale také pro Lucku poslední vánoční. Měla jít totiž hned v pátek na celý víkend do práce. Snad poprvé můžu říct, že díky za to, že onemocněla a dostala neschopenku. Marodila tak doma a my jsme si mohli užívat Vánoce až do konce roku. Sledovali jsme jednu pohádku za druhou, já se cpal cukrovím, Lucka prášky a bylo nám hej. Takovéto svátky už jsem nezažil hodně dlouho.
A jinak, zjistil jsem, že Ježíšek ani není. Takže ode dneška zlobím (zoubky si ale čistit budu), protože stejně dárky pod stromkem budou.
vynikající
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.
Když jsem se podíval na datum vzniku posledního článku, s hrůzou jsem zjistil, že je to více jak měsíc, kdy jsem vykazoval nějakou pisatelskou činnost. Na jedné straně nechci přijít o Vaši přízeň a návštěvnost kvůli tomu, že není co číst, na druhou stranu se chci velkým obloukem vyhnout psaní krátkých, nicneříkajících zpráv, hodnotou se blížících některým FB příspěvkům. Nemůžu říci, že prosinec přinesl málo událostí. Zkusím tedy vánoční zážitky alespoň trochu shrnout.