V práci jsem krom radosti nad blížícím se víkendem, pociťoval ještě lehké nebytí ve vlastní kůži. U oběda mi kluci řekli, že měním barvy a ani jedna z nich není zrovna zdravá. Odraz barvy hrachové polévky to prý nebyl. Přiblížila se čtvrtá, já se začal klepat zimou a trochu se obávat, že cesta na taneční parket je ohrožena. Dorazil jsem domů, hodil jen batoh do kouta a hned se zabalil do deky. Nedá se nic dělat, ale na tancovačku nepůjdeme. Zhruba v půl osmé jsem se odebral za pomoci Lucky (tohle starání trvalo celý víkend) do postele a chrundil. Bohužel ne až do rána.

Někdy kolem desáté jsem se probral a lehce připomínal plavce. Pyžamo, prostěradlo a povlak připomínaly vybavení domácnosti zasažené povodněmi. Šel jsem tedy pod sprchu a moje laskavá manželka připravila mezitím přeměnu do sucha. On se přeci jen člověk u té osmatřicítky trochu zapotí. Následovala neuvěřitelně dlouhá noc plná převalování, odkopávání a přikrývání. Ráno se opakoval přebalovací rituál. K snídani jsem dostal (na vlastní žádost) piškůtky a čajíka.

Dopoledne jsem zodpovědně marodil v ložnici (mezitím co Lucka lítala po bytě a uklízela a prala). Když se elektronický měřák teploty slitoval a poslal hodnotu pod 37, přestěhoval jsem se do obýváku. Sledovali jsme filmy a já si liboval, že uspořádáme snad alespoň trochu kulturní neděli. Opak byl pravdou. V předvečer mě začaly strašně bolet kyčle (později jsem to panu doktorovi vyjevil jako bolest, když vás někdo bodlem kopne do zadku). Navíc nastoupila znovu teplůtka a v cukuletu se změnila v horečku. O desáté večerní se nám zjevila i číslice 39,1 a já přezbrojoval na čtvrté pyžamo. Lucka hlásila, že pomalu začínají docházet prostěradla.

V neděli, kdy pravidelné tepelné měření ukázalo znovu 38, jsem se rozhodl, že se oddám felčarovým rukám a nechám se přemístit na Proseckou pohotovost. Prvních a krásných deset minut jsme trávili před dveřmi s nápisem „Ambulantní lékařská pomoc“ ve společnosti dvou starších dam. Po této lhůtě vylezla sestřička a oznámila nám, že paní doktorka je stále na vizitě, ale za chvilku se vrátí. A opravdu! Stačilo jen jednou a půl krát tolik počkat a už dorazila paní v bílém plášti. Stařenky za dveřmi vydržely zhruba půl hoďky. Pak jsme konečně přišli na řadu my. Lucka se zachovala jako gentleman a pustila mně. Přibelhal jsem se k židli a oznámil, že mám horečky, bolí mě prdel, ale nemám ani rýmu, ani kašel a nic mě nebolí.

Paní doktorka si mě prohmatala, poslechla, propleskla a oznámila mi, že neví, co to může být a pošle mě na Bulovku na infekční. Do prasátka jsem odevzdal devadesát korunek a pustil Lucku. Ta byla venku o poznání rychleji, taktéž bez stovky, ale s dobrou radou. Má si koupit příslušné medikamenty. Jeli jsme tedy na Bulovku (s lehkým mezipřistáním doma – abych pozřel banán a vypil čaj).

U vjezdu jsme dostali parkovací lístek (je to skutečně nemocnice?) a měli se dopravit po složitých křižovatkách do pavilónu sedm. Dorazili jsme k sesterně a z pootevřených dveří na mě vybafla ruka s papírem v deskách. „Vyplnit!“

Načmáral jsem svoje iniciály na dotazník a postavil se znovu před kukátko, kde jsem tušil zorný úhel. „Co chcete?“ Zeptala se sestra a nevypadala na to, že to myslí ze srandy. „Přišel jsem se nechat vyléčit.“ odvětil jsem a podával jí desky. Prst mi ukázal lavici (trochu připomínající lavici obžalovaných) a já pochopil, že zde mám počkat. Po třiceti minutách dorazil trochu nesmělý doktor a zašeptal moje jméno. Vstal jsem, co mi kyčle dovolily a odšoural se za ním. V ordinaci byl přítomen druhý doktor, stejně starý, ale s hnědými vlasy. Nastal křížový výslech.

Znovu jsem vyjmenoval všechny informace, které už jsem podal na Proseku a navíc, byly napsány na papíru, který měl pan doktor před sebou, ale jak se říká, opakování matka moudrosti. Přišlo prohmatání, oťukání (ne, nejde o překlep) a jasná diagnóza. Máte horečku. Jako řešení jsem dostal radu, že místo jednoho paralenu mám brát dva a byla mi vypsána pozvánka na odběr krve, moči a kostlivčího plicního snímku. Díky za to, že ve stejném areálu (budově bohužel ne). Tak jsem si odskočil do zkumavky, nechal se ďobnout a od hodného pána fotografa si nechal zvěčnit hruď. Sestřička (která tomu všemu očividně velela) mi oznámila, že si mám za tři hoďky zavolat o výsledky a kdyby to blbě dopadlo, máme přijet zpátky, jak říkal pan doktor.

Doma jsem čekání na vyhodnocení testů trávil modlitbami, abychom tam už nemuseli. Když nadešla hodina H, dozvěděl jsem se, že jsem v pořádku, mám horečku a pokud jsem neměl rizikový, ale opravdu hodně rizikový (asi na padáku) pohlavní styk, nemělo by se jednat o infekční onemocnění. Zítra ráno se mám přijít ukázat. Super, hlavně že už vím, co mi je.

Nakonec to půldenní cestování přeci jen přineslo. Teplota mi klesla na krásných 36 (dvakrát dokonce 35,8 – možná máme ale zmatenej teploměr). Noc pohodová, kyčle lehce povolily a výměna povlečení nebyla potřeba.

Protože v pondělí šla Lucka již do práce, byl jsem na kontrolu zcela sám. Doputoval jsem do nahuštěné čekárny a postavil se před výdejní okénko. Jiný obličej, stejný postup. Sestřička mi vytrhla papír a byla zvědavá, jestli jsem prý dostal doporučení. Když jsem řekl, že jdu jen na kontrolu, trochu s úsměvem mi odpověděla, že to si celkem počkám. Mám si koupit manipulační kupónek a počkat, až na mě přijde řada v pořadníku. Když jsem se rozhlédl po plné čekárničce a odhadl svůj pobyt na tři hodiny, zbaběle jsem prchl domů. Kdyby mi totiž po takové době pan doktor řekl, že jestli mi teda nic není a nemám už teplotu, asi jsem zdravý, zbláznil bych se.

Za ten víkend jsme dohromady utratili víc, než když bych šel do hospody a pořádně se rozšoupl. Ale hlavní je, že už nemám horečku. Jen mi nastoupila rýma a mám kašel. Ale to už je jiný příběh.