pátek

Ve středu jsme naplánovali stravovací, oblékací a akční (co budeme vyvádět) režim, ve čtvrtek jsme to všechno (a něco navíc) nastrkali do dvou jezevců a v pátek si dali sraz na Pankráci. I když v pozvánce byl výslovný zákaz zúčastnit se operace v civilním oblečení, stejně jsem opouštěl brány práce v džínsových kalhotách a tričku.

Cesta z Prahy do Abertam byla celkem klidná a plynulá (až na rozhrabaný kousek u Krušovic, který jsme křižovali několik desítek minut doslova krokem). Kupodivu byla i bezchybná (tentokrát jsme jeli podle vlastního úsudku a navigačních schopností Lucky, ne podle Tomíka) a tak jsme se něco málo před šestou octli ve městě určení. Nemůžu napsat na místě, protože najít ve tmě osamocený objekt nadepsaný „Cheba“ jsme již nezvládli. Zaparkovali jsme tedy u kostela (v očekávání, že dojdeme osvícení) a začali volat na všechny mobilní strany. První záchranou byla Hanička. Ta přijela po pár minutách a z té černočerné tmy nás navedla až k dvoupatrovému domu. Jakožto první obyvatelé domu jsme ho uvedli do chodu (nahodili jsme pojistky okruhů, včetně těch, které jsou již několik let mimo provoz) a s Luckou si zabrali pokojík v prvním patře.

Během rozbalování a zmateného pobíhání (hlavně mého) po chodbách dorazili i další. Lukáš s rodinou, Martin s rodinou (na pejska jsem nezapomněl, počítám ho do rodiny) a Roman s rodinou. Rázem se stal z klidného obydlí rozzářený dům plný života a legrace. Útroby aut vydaly svá tajemství a do společenské místnosti jsme umístili soudek s pivkem. První večer nebyl nikterak náročný. Chvilku jsme klábosili, okusili první dávku zlatého moku (pořádně zabrat ani nešlo, protože nevychlazené nebylo ani dobré, ani stáčitelné – jako že hodně pěnilo). Počestně jsme se rozloučili a šli spát.

sobota

My jsme vylezli z peřin něco málo před devátou hodinou, ale to už celý příbytek žil (hlavně dětmi). Nasnídali jsme se a při tom zachytili informaci, která se nesla chodbami, co se bude dít o dopoledním programu. Pojedeme za Ježíškem na Boží dar. Sbalili jsme se tedy na cestu, ekonomicky se naštosovali do aut (já pochopitelně k Lukášovi) a vyrazili jsme.

Po chvilce jízdy jsme se ocitli na parkovišti nejvýše položeného města naší republiky a hledali, kudy k Ježíškovi. Nejdříve jsme obsadili informační centrum. Z přepadu komanda v maskáčích dostaly některé pracovnice šok. Až teprve tehdy, když jsme začali kupovat plyšáky a razítkovat si Ježíškovi průkazy, se uklidnily. Vyrazili jsme po stopách žlutovlasého chlapečka.

Protože dlouhá trasa byla celodenní a mnohé z nožiček dětí by to neutlapklaly, rozhodli jsme se pro krátkou variantu. Na jednotlivých zastávkách byly připraveny velmi záludné a těžké úkoly (například poznat, kde žije medvěd, jestli v doupěti, anebo na leknínu) a atrakce. Oběma, jak intelektuálním, tak fyzickým, se věnovali namísto dětí hlavně dospělí. Když jsme se dostali do správného varu my, chlapi, museli nás něžnější polovičky krotit, abychom zde zanechali možnost pohrát si i pro další generace. Na druhou stranu, ani ženy nenechaly na sobě dlouho roucho vážnosti a oddávaly se dětským radovánkám. Lucka s Aničkou obsadily houpačku, Káťa předvedla na malých bradlech vítěznou olympijskou sestavu. Během našeho putování jsme se rozrostli o Láďu a jeho rodinu (už jsme nepřipomínali výletníky, ale bojovníky na válečné stezce).

Po pěti a kousek kilometru jsme se znovu ocitli před informacemi. Děti si nechaly zvalidovat své odpovědi a jako odměnu obdržely cinkrlátka na krk a razítko s ježuchem. Hromadný oběd se k našemu překvapení nekonal, takže jsme navštívili prodejničku a opatřili se trochou zásob. Nemůžu opomenout Lukášův obědový nákup. Pro dva dospělé a dvě děti zakoupil dvě koblihy a plátek sekané (ještě, že střílí rakety po letadlech a nevaří).

Doma jsme se pak pořádně nadlábli (hrachovkou a půl kilem prdliček do polívky) a čekali na nástup k odpolednímu zaměstnání. Než jsme znovu vyrazili, dorazil Vláďa s Terezou. Kolona znovu nabrala směr ke krásám Krušných hor.

Abychom si náležitě užili čerstvý vzduch, vůni lesa a krásy přírody, zastavili jsme se na malém plácku (hodně v uvozovkách by se dal považovat za parkoviště) a vyzkoušeli průnik do hvozdů. Někteří z nás nachytali na boty bahno, někteří se málem utopili, ale překonání brodu se nevyvedlo. Udělali jsme tedy čelem vzad a juchali zpátky k autům. Jedinou akcí, které jsme se dočkali, bylo Romanovo urvání si vanu u auta.

S lehce klesajícím slunkem na obzoru jsme dorazili do lanového parku na Plešivci. Já jsem byl skálopevně rozhodnut o tom, neúčastnit se žádné atrakce. Několik lidí (včetně vlastní choti) mě ale přesvědčovalo, že musím ochutnat kouzlo houpačky. Není to prý nic náročného, ale zážitek stojí za to. V mé hlavě se usadil brouk, který střídavě vyhrával a prohrával nad mým původním rozhodnutím. Když jsem viděl stožár (nebo jak nazvat šestnáctimetrovou obludu), na jehož konci byla umístěna kladka, zježily se mi všechny chlupy (kdekoliv). Tohle, že je ta nezapomenutelná atrakce (no, je...)?

Celý můj rozhodovací proces ukončil s výsledkem nutného absolvování Martin, který zakoupil pro Zdenku (dceru) a mne letecký poukaz. Nasoukal jsem se (byl jsem nasoukán) do popruhů, zavěšen na traverzu a pomalu vytahován k nebesům. Musím uznat, že dobře mi moc nebylo. Hlavně ne ve chvíli, kdy jsme se ocitli na samém vrcholu. Zatímco já jsem se držel popruhů jako klíště a užíval si pohled pod nohy, Zdenka se spokojeně usmívala a těšila se na exekuci. Pak se pod námi objevila obsluha, popadla lano končící u našeho závěsného zařízení, vzhůru křikla něco o tom, jestli jsme připraveni a prudce špagátem trhla.

Prvních pár vteřin se nedá popsat. Prostě letíte bez jakéhokoliv odporu k zemi. Nebyl jsem schopen křičet, nadávat (to je co říct), prostě nemohl jsem nic. Když přišel první zhup a můj žaludek, srdce a další orgány prožily malý infarkt, nasál jsem jemnou dávku kyslíku do plic a začal ji přeměňovat na nadávky. Zdence to očividně nic neudělalo, protože svůj smích ještě umocnila. O mě se naopak pokoušeli všichni svatí. První zhoupnutí tam a zpátky (miluju pád po zádech do neznáma) byl nejhorší, pak to bylo jen o visení na špagátu a houpání se.

Při odpoutávacím procesu jsem samozřejmě neopomněl vynadat obsluhujícímu. Ten na podobné výjevy byl asi zvyklý, takže to přešel bez povšimnutí. Jakmile se podrážky mých bot dotkly země, chtěl jsem ji políbit. Hned poté jsem chtěl všechny ty, kteří mi tuhle smrtonosnou věc doporučili, uškrtit. Nohy se mi přestaly klepat asi po deseti minutách, celkově se organismus zotavil zhruba po půl hodině (nadávat jsem přestal až dvě hodiny poté).

Doma pak probíhala večerní zábava. My jsme s Lukášem přijali výzvu od Lucinky a Alenky na klání v deskové hře „Dostihy a sázky“. Nejdříve jsem měl v úmyslu zběhnout a hru stornovat, ale když mi dal Lukáš najevo, že se bude jednat o trochu jiné – kmotrovské – klání, změnil jsem názor. Naším hlavním a prvořadým pravidlem bylo držet spolu. Sice jsme měli každý svou stáj, ale v podstatě jsme vytvořili syndikát (v rámci něhož jsme si samozřejmě neplatili poplatky). Ano, bylo to podlé, nesportovní a nehezké. Ale mělo to úspěch. Po několika hodinách jsme se topili v penězích, zpropitné někdy nechávali ve výši tisíců a radovali se z vlastní neporazitelnosti. Holky hrály něco s kachnami, muži (jejichž řady rozšířil konečně i Pepa) se oddávali debatám o zbraních. Do toho všeho se pilo pivko, víno a sem tam panák a uzobávalo z nepřeberného množství dobrot.

V hlubokých večerních a částečně velmi ranních hodinách jsme se pustli do Česka. Díky ukončenému mužskému sněmu jsme získali silného spojence – Romana, který nám ve spoustě případů doslova zachránil zadek. Výsledek soupeření žen proti mužům byl jasně nerozhodný.

neděle

Ani v nedělní den k nám nezavítala nuda a nicnedělání. Jeli jsme se podívat (kromě Vladimíra s Terezou – Ti jeli dom) do Jáchymova za účelem návštěvy muzea a dolu. Posádky zaujaly cestovní pozice a vyrazilo se.

Procestovali jsme městské muzeum nacimprcampr a trochu složitě se sešli na parkovišti (chvilku nebyl přítomen jeden, chvilku dva, jindy zase někdo jiný). Protože objednat se na prohlídku dolu ukázalo se býti nadlidsky obtížné, upustili jsme od původního záměru jít se podívat pod zem a odjeli na Horní hrad.

Jak jsme se blížili k rozlehlé pevnosti, hrabal jsem v paměti, odkud já jen tuhle památku znám. Zda jsem tady skutečně už jednou byl, anebo se jedná o Déja vu. Až na nádvoří jsem si vzpomněl (a že to bolelo). Navštívili jsme to tady s bývalým kolegou v rámci služební cesty do Jáchymovského archivu.

Na hradě nebyly zřízeny žádné okruhy, ale všechny prostory byly přístupné. Vzhledem k rozlehlosti objektu zabralo podrobné prozkoumání docela hodně času. Navíc se na hlavním nádvoří odehrávaly slavnosti, takže bylo pokaždé, co pozorovat.

Cestou z Horního hradu jsme se pak oddělili. Já podojil bankomat a Domískovi jsme splnili přání o jeho slíbené cestě v korunách stromů (jeli jsme znovu do lanového centra). Domča prokázal velkou odvahu a některé překážky doslova přelétl. Skoro jsem si říkal, jestli se náhodou neděsí toho, že mu něco hoří za zadkem. Nehořelo, je to prostě odvážnej chlapák.

Doma pak opět večerní zábava. Lukáš se znovu pustil do boje s koníky, já jsem, obklopen dámami, dával najevo své vědomosti v Česku (čistá nula). Znovu bylo co pít a co zobat. Když Lukáš ukončil svou hru s tím, že tentokrát to nebyla taková pohodička, rozšířil řady hráčů Česka.

Když nás bdělých zbylo skutečně jen pár, pustili jsme se ještě do Párty. Ta měla u některých velký úspěch :D. Do pelechů jsme se dostali až nad ránem.

pondělí

Nadešel poslední den setkání. Protože uklidit a vrátit do původního stavu dvoupatrový dům (opatřený sklepem) není žádná legrace, zabralo nám to skoro celé dopoledne. Probíhala směna hraček, nádobí a dětských svršků, zametalo se a likvidovaly se zásoby. Poté, co v chatě nebyla ani noha a všechny věci byly nastěhované v autech, naposledy jsme vytvořili kolonu a vydali se na cestu.

Zatímco ostatní se jeli ještě podívat za kulturou, my jsme se oddělili a jeli splnit nařízení ústavodárců naší republiky (povinnost míti zimní pneumatiky).

Všem moc děkujeme za krásný víkend a doufám, že se brzo zase potkáme alespoň ve stejné sestavě.