Vzhůru mezi kroužkované

Jak velká většina z Vás určitě ví (posílal jsem tuhle informaci na všechny světové strany), rozhodl jsem se, že dobrovolně vstoupím do svazku manželského s Luckou. Všechny nutnosti a požadavky byly v našem předsvatebním dokumentu odškrtány, vdavky proběhly a mě nezbývá nic jiného, než se s Vámi podělit o těch pár posledních dní svobody a zážitky z velkého životního kroku.

31.08.2013 31.08.2013 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda Střední dospělost (30 - 43 let)
KDO (osoby a obsazení) Jindra / Jiřík / Kubík / Lukáš / Mára / Milda / Venca / Zdenda /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) svatba /

Díky tomu, že Lucka nenechává nic náhodě a rozhodně odmítá spoléhat se na hodnou, dobrou vílu, oběhala, obstarala a obtelefonovala téměř všechno. U těch pěti procent jsme byli buď společně, anebo se jednalo o nenáročné a milé povinnosti (jako třeba zapíjení svobody). Když jsme se naposledy sešli doma (moje drahá polovička si na poslední čtrnáctidenní shon vzala dovolenou), s dobrým pocitem jsme si mohli říct, že máme vše zařízeno, potvrzeno a dojednáno. Já dostal poslední instrukce a rozloučili se naposledy (v Praze) jako svobodní.

Dva po sobě jdoucí omyly

Na čtvrtek a pátek jsem si vzal dovolenou a hned první den volna dopoledne odcestoval za budoucí manželkou. Protože nějak neumím nosit kalhoty bez pásku, cestou z nádraží mi Lucka zastavila v obchodě, abych si opaskovou okrasu pořídil. Zadařilo se (vskutku blesku rychle). Dorazili jsme domů (k Lucce) a já si šel vyzkoušet, jestli na mém novém obleku (specielně pořízený kvůli svatbě) jsou dostatečně široké poutka a pásek jimi projde. Zeptal jsem se tedy snoubenky, kde že jsou mé šaty k dispozici (ta je totiž přivezla s časovým předstihem, abych se s nimi nemusel tahat vlakem).

Byl jsem nasměrován do pokoje, kde jsem na ramínku objevil pouze svůj starý oblek, který mi krom nevalné vůně tak trochu nepasoval. Zachoval jsem klid, popadl ramínko a odklusal do kuchyně s otázkou, zda je toto moje obřadní róba. Když Lucka pokývala hlavou, věděl jsem, že máme problém. Nebyl však neřešitelný. Stačilo se sebrat a autem vyrazit do Prahy, obleky vyměnit a po cca dvou a půl hodinách se vrátit s tím správným oblekem. Jenže to bych nebyl já.

Nastal ten druhý omyl. Na sjezdu z dálnice, po cestě, kterou jsem již více než desetkrát projížděl, jsem (z mě neznámých důvodů) špatně odbočil (jak chtěl pan navigace) a místo po okruhu se šoural přes Ruzyň, Dejvice a hlavně přes Korunovační, která byla v té době ve své nejlepší síle. Z toho důvodu jsem se zasekal na pětačtyřicet minut v koloně, která každou minutu popojela o metr. Nebýt řvoucího rádia a hluku městské dopravy byly mé nadávky slyšet až k věznici (a myslím tím Bory).

Vrátil jsem se za tři a tři čtvrtě hodiny. Zpocený, lehce psychicky narušený a unavený. Nebyl jsem ale uvítán (a čekal jsem to) s válečkem v ruce. Mohl jsem se zapojit do prací. V kuchyni kmitaly dva páry rukou a pod nimi rostlo svatební pečivo. Radost na to koukat (ale pro to jsem nepřijel). Krom toho byla lednice nacpaná k prasknutí.

Abych se uklidnil a nesežral všechno, co bylo doposud přichystáno, byla mi svěřena chlapská práce na zahradě. Dostal jsem lehké motorové vozidlo (sekačku) a juchal se prohánět po trávníku.

Na jako správné vesnické svatbě, se do přípravy zapojila celá rodina a každý se nabídl, že něco ukuchtí. Objeli jsme tedy babičku, tetu a maminku tety a zásoby rozšířili o „černou buchtu“, čokoládové kuličky a několik krabic karamelových košíčků. Nerodinné byly jen svatební koláčky. Jakmile jsme to všechno přivezli domů, vznikla ve sklepě naprosto dokonalá a profesionálně řízená manufaktura. Stavěli jsme krabičky a do nich formovali „vejslužku“ určenou pro nesvatebčany. Po naplnění prvních z nich jsme obešli sousedské kolečko a podarovali je. Večer, než jsme šli spát, jsme pak rozebírali detaily dalšího dne.

Finišování

Ráno začalo pro mě přísně zapovězenou operací Lucky – jela si vyzvednout svatební šaty. Já jsem hlídal kočky a nedělal nic (a že mi to šlo). Katka připravovala květinové zdobení na stoly s tím, že výsledek byl úžasný. Když se Lucka s mamkou vrátily, vyrazili jsme pro další ozdobu na svatební tabuli. Tentokrát se jednalo o jedlou dekoraci – náš dort.

Hned při předání se mi povedlo ozdobit dort lehkým opatláním a rozbil kus dekoru. Tím jsem definoval, kterou stranou bude dort otočen do sálu. Dalších nehod už naštěstí nebylo a ohromnou sladkost jsme dovezli v pořádku až do hospodské lednice.

Další etapa příprav znamenala zkrášlit dopravní prostředky. Vybavil jsem se tedy vysavačem a jarovou vodou a pustil se do vydrhnutí auta. Musím uznat, že když se vypráší koberečky, vyluxují drobky od všeho možného mezi sedačkami a umyje a vyleští plast (díky Michale), auto vypadá hnedle o poznání lépe. Samozřejmě jen díky WS 3000, by bylo nejnádhernější (že pane Fuchsi).

Bylo na čase seznámit se s trasou, kterou musím absolvovat v pátek ráno. Nebyla náročná a skládala se pouze ze čtyř důležitých bodů. Můj čtvrteční nocleh, náš sobotní nocleh, květinářství a zámek (přičemž poslední dva leží ve stejném městě). Proháněl jsem se středočeským krajem jako drak a kreslil si do paměti mapu. S počtem ujetých kilometrů se to zdálo lehčí a lehčí. No, uvidíme při čase zkoušky (no, to tedy uvidíme). Při cestě domů jsme se stavili ještě v myčce, abychom k tomu nablýskanému interiéru měli i odpovídající karosérii.

Poslední sladkostí, kterou jsme dostali, byly dvě luxusní rolády (ani jsem nevěděl, že se dají vytvořit tak dlouhé nohavice) od maminky Lucčiny tety. S ní a všemi dalšími věcmi ke snědení jsme pak jezdili do hospody a svěřili je její lednici. Snad to přes noc nikdo nesní anebo nevybere.

Poslední svobodná noc

Abych se neprovinil proti pravidlu, že nemůže ženich spát v den svatby pod jednou střechou s nevěstou, nalezl jsem azyl (dostal jsem přímo pozvání) u Lukáše. Znovu jsme tak měli možnost prožít předsvatební spánek po boku kamaráda ve stanu (před pár lety to bylo právě naopak). Kolem osmé, hned potom, co jsem se u Lucky navečeřel a vykoupal, jsem dorazil do nedaleké vesnice, rodné vísky Lukášovi manželky, a tam se setkal s Káťou, oběma kluky a Kátinými rodiči. Nemůžu opomenout skutečnost, že si nechal Lukáš ozdobit obličej zelenou ohyzdností, způsobenou tyčí použitou jako zbraně. Díru na čele (kterou mi později ukazoval na fotce) samozřejmě přešel se smíchem a s mávnutím ruky (prostě chlap). Ostatní členové rodiny byli naštěstí v pořádku.

Postávali jsme kolem ohniště, já popíjel pivo a dělil se s ostatními o zážitky (prostě kecal a kecal). Pozdní hodina, snižující se teplota a skomírající světlo ohně (moc hořet už se mu pravda nechtělo) zahnalo velkou většinu domů. Zůstali jsme tak s Lukášem sami a rozjímali nad životem. Jakmile nám došli moudra a další myšlenky na sebe nechávaly poněkud dlouho čekat, i my jsme se odebrali k teplu rodinného krbu.

Původně jsem si myslel, že se pouze ohřejeme, vyčistíme si zuby a zalezeme pod naše plátěné obydlí, bylo tomu ale jinak. Dostal jsem pozvání na kafe, pak pivo, něco ostřejšího, za chvilku přistála buchta, brambůrky, oplatky a za dobrou hodinu (možná ještě dříve) nebylo už na desce stolu místo. Poslední rozloučení se svobodou jsem si tedy náramně užil.

Ráno mě ale čekala spousta povinností a tak jsem (lehce nechtě) musel ulehnout a trochu naspat. Snad poprvé za tu dlouhou dobu plánování a čekání na svatbu jsem pocítil lehkou nervozitu a nemohl usnout. Nakonec se ale zadařilo a já se probudil do toho našeho velkého dne.

Už je to tady

Sbalil jsem se, trochu času věnoval hygieně a nasnídal se (dostal kafíčko a buchtu). Pak už hurá na cestu. Navigaci jsem nezapínal. Bylo přece jasné, že trasu, kterou jsem si den předtím projel a k mému velkému překvapení jsem při ní našel kousky orientačního smyslu, si musím pamatovat. Omyl. Už cestou k hotelu jsem odbočil jaksi jinak a řítil se do neznáma. Naštěstí jsem svůj omyl zaregistroval rychle a napravil ho. Dorazil jsem na Bouchalku (což měl být hotel – všem se omlouvám).

Standardní čekací procedura se opakovala. Paní číšnice zmateně pobíhala, zvedající ramena na důkaz toho, že neví, kde je paní domácí. Pak zmizela do kuchyně. Když se vrátila s dvěma kafíčky a rozhodně nevypadala na to, že hledá, znovu jsem urgoval nutnost spojit se (pouze obchodně) s někým, kdo by mě ubytoval. Mělo to úspěch a po deseti minutách čekání v recepci jsem obdržel klíč od pokoje. Do něj jsem naházel věci a hurá pro kytky.

Projíždíc vesnicí mi doklaplo, že to prostě nemůžu stihnout a v půl desáté před hospodou ve svátečním stát nebudu. Lehce jsem znervózněl a přišlápl plyn. Pro změnu jsem ještě dvakrát odbočil špatně, ale nakonec úspěšně zaparkoval před květinářstvím. Do něho jsem se přihnal jako stoletá voda a lehce zarudlý se postavil k pultu. Nemusel jsem ani promluvit. Paní prodavačka se usmála a hned se zeptala, jestli já náhodou nejsem ženich. Přitakal jsem a pokusil se úsměv opětovat. Z útrob obchodu vyšla další květinářka, třímajíce v ruce papírovou krabici, na které byly navršeny květiny různých velikostí. Byla mi přečtena objednávka a kontrolován obsah krabice. Když po projetí seznamu na stole zbyla jedna květina, prodavačka se zeptala, kolik že máme družiček (taková podpásovka...). „Domnívám se, že pouze jednu“ odpověděl jsem a byl svědkem toho, jak se oběma květinovým ženám změnil výraz obličeje v čirou zoufalost. Starší z nich přišla s nápadem, že mi kytici odeberou a její cenu odečtou. To jsem samozřejmě zavrhl, protože při představě, že přivezu o jednu kytici méně, mě naskakovala husí kůže. Zaplatil jsem tedy plnou palbu, popadl náklad, rozloučil se a upaloval za nevěstou. Při cestě jsem se (naposledy) sekl a blbě odbočil.

Když jsem se mihl kolem hospody (asi deset minut poté, co jsem tam měl stát), všichni hosté z mé strany tam již spořádaně stáli (za to Vám všem patří obrovský dík) a lehce nevěděli, co se bude dít. Proběhl jsem kolem nich, dost neeticky jsem se přivítal a odnesl kytky do hospody. Pak následovala jen cesta k Lucce, rychlé převlečení (kravatu jsem si na dvojitý uzel dokázal zavázat napodruhé) a honem zpět k hospodě.

Mašlování a fintění

Když jsem stál ve svátečním před hospodou, konečně jsem se trochu uklidnil. Času bylo ještě dost a pověsit do okýnek mašli s věncem přece nemůže trvat hodinu. Všichni ve svátečním, většina pobíhala a vesele stahovala a vytahovala okýnka (někdo elektricky, někdo ručně). Martin, který byl tak hodný a souhlasil s tím, že mě odveze (ne odvede) k oltáři, vzal spolu s Jiříkem zdobení velmi zodpovědně. Z mašlí, fáborků a cinkrlátek udělali opravdu nádherné auto. Díky kluci.

Do toho všeho přijel i pan kameraman, který ihned rozložil své náčiní a jal se dokumentovat (někdy velmi detailně) poslední přípravy. Všechno šlo (ne mým přičiněním) jako po drátkách a na tvářích všech se jevil smích a dobrá nálada. Když už byla všechna auta ozdobena a do času odjezdu pro nevěstu zbývala ještě spousta času, začal jsem dostávat strach, že jsem něco přehlédl, anebo na něco zapomněl. Ale ne, prostě všechno bylo parádně naplánováno.

S panem kameramanem jsme si udělali lehkou (a zbytečnou) procházku po vesnici (kvůli špatnému pochopení se navzájem) a díky tomu utratili zbývající čas. Martin mého svědka (tím nebyl nikdo jiný, než Milda – vidíš, tak jsem po těch letech slib přeci jen dodržel) a mě naložil do auta a jeli jsme vyzvednout mou osudovou ženu.

I když jsem nervozitu mohl po hrstech rozdávat, nakonec se mi povedlo požádat rodiče Lucky o její spanilou ruku a poděkovat svým rodičům za vychování celkem nekostrbatě. Nevěstu jsem sice našel (ten pohled mi vyrazil dech) až jako druhý (pan kameraman byl pohotovější), ale právo říci „ano“ (nezaměnit prosím s právem první noci – to jsem neměl) jsem měl první já. U hospody se díky naprosto luxusní pomoci od Míry (je vidět, že koordinaci máš v malíku) přidal během pár chvilek zbytek kolony a za vydatného troubení jsme vyrazili (s lehkou pauzou u letiště) do Hořovic.

V zahradách zámku už čekal fotograf, s kterým jsme se rychle pozdravili, a on začal ihned hbitě cvakat spouští. S mamkou na rámě (jako že byla do mě zaklesnutá rukou, ne že seděla na rámu) jsme doputovali po zámeckých schodech až do předsálí, kde probíhala jakási předmanželská nalejvárna (worshopík). Moc milá paní nám přestřihla občanky a sdělila nám, jak se máme chovat a co se od nás čeká. Po instruktáži nás pan fotograf několikrát zvěčnil a šli jsme na věc. Seřadit pěkně do řady a...

Dvě po sobě jdoucí ANO

Abychom se vymkli všednosti a zavedeným zvyklostem, trošku jsme si zarebelili a na vstup do sálu si nenechali zahrát klasické tram-ta-ta-dá, tram-ta-ta-dá. Nevím, jak na ostatní, ale na mě to mělo velmi silný efekt, protože jen jsem přelezl práh, málem jsem začal bulet. Lucka vyměnila ruku taťky za mou a já máminu za Lucčinu. Stáli jsme na bílé kožešině (něčeho), před námi krásná družička a mě začínalo být úzko. Když halasení za námi utichlo, vstoupila paní oddávající a pak to šlo ráz na ráz. Popisovat svatební obřad asi nemusím. Každý ví, jak to chodí. A jestli neví, někoho staršího se stačí zeptat. Jen si dovolím říci, že už vím, co znamená pocit mít srdce až v krku. Následovaly gratulace tu a tam doprovázeny slzami, focení a my byli svoji.

Vyběhli jsme na zahradu (za neustálého cvakání foťáku) a k našemu velkému a milému překvapení byli pří odchodu ze zámku vystaveni spršce rýží (a pak, že se to nesmí). Poté jsme trávili nějakou chvilku v parku, kde nás pan fotograf řídil, abychom tvořili skupinky podle různých požadavků. Bylo až k neuvěření, kolik kombinací lze udělat ze šedesáti lidí. Abychom svatebčany úplně neotrávili, zbytku focení jsme byli určeni jen my. Vzniklo několik sérií fotek, manželé u stromu, manželé před stromem, manželé za stromem, manželé kolem stromu, strom bez manželů. Před prací pana fotografa musím ale smeknout, protože profesionalitu měl v malíku. Celé zvěčňování trvalo jen pár minutek, ale snímků bylo mraky. Důkazem mých slov může být i to, že když jsme dostali první ochutnávku snímků, málokdo se vyjádřil negativně.

Po stejné trase (auty, tentokráte za ještě vydatnějšího troubení) jsme se vrátili před hospodu (s tím rozdílem, že už jsem seděl s manželkou), kde nás uvítal nešikovný číšník. Ten hned u vchodu upustil talíř a rozbil ho. My, jako ochotní a slušní lidé, jsme ale uklidili a vysloužili si tak právo vstoupit dál.

Sál byl změněn k nepoznání. Vyzdobeno, prostřeno, jedním slovem nádhera. Z pódia se na mě usmíval Míra (toho ještě neznáte), který byl tak hodný a přislíbil starat se o muziku. Celá ta tlupa lidí, jdoucí za námi, tak mohla za znění příjemné hudby zasednout ke stolům. Dostali jsme šunkovou rolku, polívku (nám někdo ukradl jednu lžíci, ale poprali jsme se s tím) a svíčkovou. Zase tolik jsme se proti zvyklostem stavět nechtěli.

Pak se moje polovina stolu sebrala a jela se převléknout. Když se ani po půl hodině nevraceli, začínal jsem mít strach, že to bude jedna z nejkratších svateb, jaké jsem zažil. Pan fotograf seděl smutně na židli a zkoumal, co by mohl zabrat. Ani kameramanovi se to moc nelíbilo, protože nicnedělání je celkem nudná záležitost. Pak se sál ale znovu konečně naplnil a zábava se mohla rozjet na plné obrátky.

Společnými silami jsme s Luckou (velmi odborně) nakrájeli třípatrový dort a nadešla mnou tolik nechtěná a obávaná chvilka. První tanec novomanželů (já totiž bytostně nesnáším tancování). Pozorováni skoro šedesáti páry očí jsme se odebrali na taneční parket, zaklesli jsme se do sebe a já se pokusil vlnit na hudbu. Když se kolem nás vytvořil kroužek svatebčanů a dupnutí na nohu nevěsty nebylo mnoho, stud ze mě nějak opadl a já zjistil, že to nebude tak hrozné. Pro jistotu jsem provedl ještě obě mamky a spokojeně usedl k pivku.

Plná náruč zábavy

Všichni stojící, sedící, tancující a poskakující se postarali o zábavu. Míra naprosto suprově hrál, všichni se smáli a myslím si, že o dobrou náladu nebyla rozhodně nouze. Na parketu se neustále míhaly nohy a my s Luckou jsme byli celou oslavou nadšeni. Během dlouhého odpoledne jsme byli vystaveni třem zkouškám. První z úkolů byl odstranit z partnerova těla část oblečení, které bylo následně vydraženo. Moje výzva byla v podobě Lucčiného střevíčku, který jsem měl sundat bez použití rukou (no, když to nešlo nohou, zbývaly jen zuby). Pral jsem se s tím statečně, avšak marně. Po několika minutách trhání jsem byl vzat na milost a bylo mi povoleno použití jedné ruky. Pak to šlo už dobře. Lucka nedostala o nic lehčí úkol. Měla mě obrat o kravatu. A vzhledem k tomu, že jsem se naučil pár dní před tím dvojitý uzel, šlo to ztuha. I k ní byl Míra laskav a povolil jednu ručku. Oba těžce ukořistěné předměty jsme úspěšně vydražili. Kravatu si koupil Milda, střevíček přeplatila moje mamka.

Jako druhý v pořadí přišel test znalostí o druhé polovičce. Byli jsme usazeni zády k sobě, vybaveni hlasovacím zařízením (v jedné ruce vlastní, v druhé bota partnera) a byli nám pokládány otázky týkající se společného života. Nejednalo se o nikterak záludné, anebo nepříjemné dotazy, každopádně jsme všem dokázali, že se v názorech moc neshodujeme a každý vidíme realitu svým okem. To však rozhodně neznamená, že bychom k sobě nepatřili, vždyť přece platí, že protiklady se přitahují, ne?

Poslední talentovou zkouškou byla zkouška omaková. Ochuzeni o zrak jsme měli poznat dotykem (na pevně dané části těla) toho pravého. Nevěsta vyfásla zadky, já lýtka. Můžu Vám říci, že si sáhnout po tmě na chlupatou končetinu je dost šokující. I když jsem díky kvalitně odvedené sabotáži neuspěl (no, aspoň jsem si vybral holku), musím uznat, že jsme skutečně každý jiný a jisté rozdíly jsou patrné nejen vizuálně. Lucce patří pochvala, protože ona s přispěním trochy toho štěstíčka, ve mně poznala toho pravého.

Detailně popsat ty hodiny zábavy prostě nejde. Ten, kdo tam byl, si to snad vybaví, kdo tam nebyl, si to může představit. Neustále byl slyšet smích a hudba, tu a tam zaznělo pozvání na panáka. Parket zel prázdnotou jen velmi zřídka. Vlna veselí nám vydržela až do druhé hodiny ranní (to už se drželi opravdoví hrdinové) a kdyby to bylo jen trochu možné, určitě bychom pokračovali dál. Jak se ale říká, v nejlepším je potřeba skončit. Michal, který byl tak hodný a ujal se práce rozvážeče odpadlíků, nás odvezl až ke vstupu do pokoje.

Zazvonil zvonec a...

Celou svatbou rozhodně nic neskončilo. Právě naopak. Stal se ze mě ženatý (tudíž dospělý) člověk, který bude pořád potřebovat společnost kamarádů a přátel. Jsme moc rádi, že jste všichni dorazili a moc Vám děkujeme, že jste vytvořili tak báječnou atmosféru. Díky Vám budeme na náš velký den vzpomínat s radostí a rádi. Stejně tak děkujeme všem za spoustu dárků a přání, které nám udělali obrovskou radost.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 09.09.2013 00:00:00

vynikající

78.45.208.227 hodnotil(a) 08.09.2013 00:00:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

mamka napsal(a) 13.09.2013 11:20

moc jsem se článkem pobavila musely to být nervy ale zvládnul si to perfektně!

vytvořit / odpovědět

Kuba napsal(a) 08.09.2013 20:52

Pěkně detailně popsaný, že i za pár let si na tu tvojí svatbu vzpomeneš. Já už si toho teď z tý mojí moc nepamatuju, asi bych si měl taky psát nějakej deníček.... Jenom teda jedna podstatná informace v článku chybí. Jaká asi? Napovím, probíhala po skončení veselky na Bouchalce. Ale to můžeme klidně probrat v klídku u pivka :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 08.09.2013 21:20

Já tedy úplně přesně nevím, co by mohlo chybět. Ale jestli máš na mysli placení pobytu, zaplatili jsme už dopoledne :D. Ale u pivka to můžeme probrat.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 08.09.2013 08:53

Fotografie budou zanedlouho, jen mi prosím dejte čas, ať z té spousty vyberu.

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie