Ve čtvrtek odpoledne jsme se s Mildou (po hodně dlouhé době) dohodli na návštěvě u mě. Protože byl pan eXvedoucí pozván na oběd, ohlásil svůj příjezd kolem druhé hodiny odpolední. Na sobotu jsem měl tedy plán. Po pátečním obědě, kde jsme s Mírou probírali možnosti nadcházejícího víkendu, padla nabídka jet se projet na kole. Protože počet najezděných kilometrů za toto léto má sotva tři cifry, souhlasil jsem a vměstnal si do svého kalendáříčku dopolední projížďku.

A do třetice všeho dobrého se poslední pracovní den odpoledne vyjevil se svou nabídkou i Martin, který nás s Mildou pozval na grilování a pivko k sobě. Byl jsem radostí bez sebe, že si poslední dny svobody maximálně užiju.

Prokopák

V Prokopském údolí jsem byl naposledy v rámci poznávacího výletu pořádaný profesorem vyučující nás předmětu Základy ekologie (zajímavé na strojárně, co?). Jediné, co jsem si pamatoval, byly přiblblé pubertální poznámky na adresu procházky, tudíž jsem byl velmi rád, že Míra naplánoval cyklovačku právě sem.

V devět jsme se sešli na Nových Butovicích a parkem, přes křivolaké uličky, nás Míra dovedl až k bráně do přírody. Zatímco můj průvodce lítal na kole jako profesionální terénní jezdec, já jsem s děsem v očích mačkal páčky brzd, co to dalo. Chvilku jsme šlapali po asfaltových cestách, chvilku pěšinami, sem tam jsme se prodírali lesem. Protože byl Míra velmi trpělivý, dal mi vždycky dostatek času k pořízení fotky (na společnou jsem dostal asi 7 pokusů).

Trať se nebudu snažit popsat, protože jsem dával pozor, kam jedu, ne kudy jedu. Jediné, co jsem si byl schopen zapamatovat, byly labutě u jezírka (tam jsme totiž stavěli) a pes, který se snažil s jedním ptákem spřátelit. Pokus se ale nesetkal s pochopením a obě bílé dlohokrké nádhery (krom nich byla další obyvatelkou vodní hladiny ještě zmatená kachna) odpluly na druhou stranu jezera. Šláply jsme do pedálů a upalovali dál. Pak nastalo peklo. Ono dostat se z údolí na vrchol znamená překonat pár vrstevnic. To z nás učinilo komické postavičky, mající jazyk na vestě, funící jako pašík jdoucí k řezníkovi a mokří naprosto všude (ne, nekoupali jsme se, ani nezmokli).

Nahoře nás ale čekal (krom několikaminutového odpočinku) nádherný pohled na široširou Prahu. Stálo to za to. Pohled na sto věží matky měst jsme si okořenili povídáním o spravedlnosti, poctivosti a dalších filozofických problémech.

Pak už zbývalo jen nasednout, opřít se do pedálů a Míra mě navedl zpátky k hale metra. Tam naše společná pouť skončila. Na tachometru mi to ukazovalo necelých dvacet a podrobnosti o trase najdete zde.

Po dlouhé době Milda

Jak Milda slíbil, tak se stalo. Jakmile se jeho auto octlo před domem, zavolal, já k němu naskočil a na otočku se stavili v Čakovickém Globusu pro maso. To pak Milda profesionálně naložil a tím pádem jsme měli povinnosti hotové. Zasedli jsme k bedně, pustili si frajera Travoltu, coby svérázného tajného agenta a u toho kecali. Protože jsme se dlouho neviděli a protože se blíží svatba, měli jsme spoustu materiálu k slovnímu předání.

Všichni velezrádci, teroristi a špatní chlapci byli poraženi a my jsme u titulků přemýšleli, co dál. Nabídl jsem Mildovi, že si můžeme zajezdit v pár pěkných autech (a on krásná a rychlá auta miluje). Milda nadšeně souhlasil, já nastartoval počítač a na něm gamesu Need for Speed. K mému velkému překvapení nás to chytlo a obývák jsme na pár hodin změnili v kabinu Lamborghini, Porsche, pro mě neznámého elektrického autíčka (které vůbec nejezdí) a formule pro běžný silniční provoz (má SPZtku a světla). Většinou jsme jezdili od obrubníku k obrubníku, z chodníku uklízeli popelnice i sloupy veřejného osvětlení a v celém městě nezůstalo snad jediné nenabourané policejní auto.

V půl osmé jsme pobalili maso, já hadry (na sebe, ne na podlahu) a vydali se za Martinem.

krkovička u Martina

Cestou k Martinovi jsem si rozpomněl na cestu, kterou jsem před nějakou dobou podstupoval v rámci cyklovýšlapu s Martinem a Danem. To, že jsem se našel a správně odhadoval další směr postupu (který si nechal Milda raději schvalovat od navigace), mě povzbudilo v tom, že na tom asi nejsem tak špatně (no, hned druhou odbočku jsem úplně netrefil).

Martin nám přišel otevřít s klasickým úsměvem na rtech, i když později přiznal, že celý den strávený v sedle endura (pochopil jsem, že je to motorka, jejíž jezdec nevyhledává zrovna rovné asfaltky) není nijak nenáročná aktivita. S ním tam byl i spolujezdec Jirka.

Na zahradě již plápolal ohýnek a Martin připravoval gril. Nejdřív jsme se slétli právě kolem zdroje tepla a světla, ale po chvilce jsme se odebrali ke stolu, otevřeli pivka a pustili se do konverzace. Protože o motocyklismu nevím zhola nic, poslouchal jsem Jirkovi příběhy a zážitky z jízd. Když Martin přinesl první část hostiny (to maso bylo vynikající a grilování na kameni je skvost), dostali jsme se i k Dakaru (jak jinak, než na motorkách).

Zhltli jsme párek pořádných kusů masa, ještě chvilku funěli na zahradě a pak se usadili před televizi v obýváku. Tam probíhalo promítání Schwarzeneggerova comebacku. Opět se ukázalo, že se nejedná o starého a nemohoucího páprdu, ale že za to umí ještě pořádně vzít.

Nemohlo následovat nic jiného, než uložení do pelechů a spánek. Ráno jsme se s oběma motorkáři rozloučili (Ti znovu vyráželi do terénu) a odfrčeli domů.

Tak tomu se říká naplno strávený den. Všem za něj děkuji a doufám, že podobných zážitků si užiju ještě dost.