V průběhu dne se náš tým nečekaně (ale povzbudivě) rozrostl o další dva členy. Stali se jimi, po několikaminutové rozpravě na chodbě, Míra a Sandra. Začátek, díky mě, sice trochu zaskřípal (to když jsem si hrál na pana pracanta a nezvedl se od stolu), ale poté, co jsem nasedl do auta, bylo po chmurách. Něco málo po čtvrté jsme odrazili od chodníku a vyrazili na cestu. Zdenda se obratně vyhýbal kolonám a zácpám a velmi zkušeně nás navedl směrem k Turnovu. Za slabou hodinku a něco jsme stáli před závorou kempu. Ubytovali jsme se na louce Romantika (ne pro to jméno, ale z kapacitních důvodů) a šli na gáblík.
V hospůdce jsme zabrali pěkná místa a objednali si dvakrát smažák, jednou salát. Dobrou krmi jsme podlévali pivkem a probírali všemožnosti. K poslechu nám hrál (a pěl) pejzový král, zjevný milovník Elvise. Po dvou pivech dorazila Sandra s Mírou. Postavili u nás obydlí (které bylo k mojí velké radosti stejného typu, jako moje) a vměstnali do něj drobné příruční zavazadlo (kolik že bylo Míro těch párů bot? :D) a tu a tam nějakou tu igelitku. Mezitím co já jsem zevlil u stanů, Zdenda se vydal shánět místo u ohniště.
I když byl kemp pokrytý množstvím plátěných přístřešků, karavanů a boudiček (tomu už se nedalo říkat stan), našel místo u jednoho ze třech ohnišť za podmínky, že přineseme dřevo. Vyrazili jsme tedy do okolních temných hvozdů (vybaveni baterkou a nebojácností) pro větve a chrastí (vesměs mokré, nebo zpuchřelé) shánět vstupenku. Zjevně se nebrala v potaz kvalita, ale kvantita (ona byla už taky trochu tma na podrobné zkoumání kvality) a tak jsme si náručí plnou nehořlavého materiálu vydobyli místo kolem tepla.
Já jsem si po dlouhých letech okusil kouzlo opékání buřtíků. Kecali jsme, vyprávěli si a tu a tam se pootočili, abychom se nahřívali i z druhé strany. Pak nás únava a parta zdivočelých východních sousedů vyhnala na kutě. Skutečnost, že je léto patrně na ústupu, jsme poznali tak, že se nám od úst kouřilo jako v Ruském filmu.
Sobotní ráno nás překvapivě uvítalo sluníčkem a teplem. Protože každý toužil posnídat čerstvé pečivo (navíc jsme pekařských výrobků neměli zrovna na rozdávání), vyrazili jsme do kempového obchůdku. Mezitím, co jsem se já oddával Vectorování (nechtějte vědět, co to přesně znamená), pořídili Zdenda s Míšou poslední kempingové rohlíky. Já si pak ulovil Pribiňáka (jako správný drsný zálesák). Uspořádali jsme snídani v trávě a otevřeli diskuzi na téma sobotní program. Míra, zjevně hnán pálícím sluncem, viděl tu správnou volbu v koupališti. My jsme podlehli volání přírody a historie a dohodli se na výletu na Trosky. Protože žijeme ve svobodné zemi, mohli jsme každý provést to své a rozdělili jsme se.
Jak jsme se blížili k dvěma ztuhlým ženám – Panně a Babě – chrlil jsem ze zadního sedadla (když jsem zrovna nespal) moudrosti a informace. Ty mi byly o pár minut později vyvráceny (třeba to, že se k hradu nemůže jet, ale musí se ke zbořeništi šplhat z několika kilometrů vzdálené vesnice). Koupili jsme si vstupenky a vstoupili mezi hradby.
Krom nádherného výhledu do kraje bylo k vidění i vystoupení mistra loutkaře, které nezaujalo jen děti, ale i dospělé. I my jsme se zasekli a pozorovali, kterak se princ s drakem spřáhl proti princezně.
Prolezli jsme obě věže hradu a vyšplhali, kam se jen vyšplhat dalo. Tady musím smeknout před Míšou, která i přes strach z výšek hopkala po schodech, jako by se nechumelilo (ono se taky nechumelilo). Z první věže jsem cvakl první, z první vyfotil druhou a juchali jsme dolů. Na nádvoří jsme se zastavili u slečny sokolnice. Zatímco mě zaujala chovatelka ptáků, Míšu zaujal Bubák, což byl Výr velký - dědeček. Ptačí žena se ukázala ve svém oboru velmi informovanou a mezitím, co Míša držela sovu na ruce, nám vyprávěla příběhy z jeho života. Jediné, co jsem během přednášky nepochopil, bylo antré malého kluka, který se ve vteřině vmísil do naší skupinky, dost hlasitě si ulevit (horem) a zase odcapkal pryč. Výr ho poté, co se uveleboval na bidýlko, následoval (i když spodem).
Naplnili jsme sice své mozky, ale břicha byla prázdná, navštívili jsme nedalekou restauraci s cílem, něčím se posilnit. Úmysl ušetřit místo (sedli jsme si ke stolu, kde seděli již dva bicyklisti) se nesetkal u číšníka s pochopením. Dostali jsme vyhubováno za to, že děláme v zasedacím pořádku neplechu (pán byl učitel a zřejmě si přes prázdniny přivydělával). Svá místa jsme ale neopustili a vyčkali dlabance, najedli se a vydali se do kempu (s mezizastávkou pro zakoupení lahodných buřtíků).
Protože prolenošit zbytek dne nám bylo líto, rozhodli jsme se ještě podniknout další výlet. Kemp Sedmihorky má skvělou vlastnost. Po pár krocích vedoucích z kempu se ocitnete v přírodě. My jsme tuto vlastnost plně využili, protáhli se městem stanů a lesní pěšinou došli přes Koní hospodu (pracovně nazvanou u Koblížků) až k lázním Sedmihorky. Ty jsme našli opuštěné a v dost žalostném stavu, ale cedule s nápisem „rekonstrukce“ dávala tušit jisté naděje. V altánu mi Zdenda pustil mistrovské dílo paní Ivetky (...a pan Angličan byl velmi potěšen), z čehož měla Míša velkou radost (z jejího výrazu bylo patrno, že je sama velká obdivovatelka).
Po oddychu jsme se pustili znovu do pochodu a skrz tajemný les, skalním městem a Myší dírou vystoupili až na vrchol Hrubé skály. Tam se tyčí zámek, jak jinak, Hrubá skála. Já jsem měl možnost načerpat inspiraci pro blížící se svatbu. Na nádvoří se totiž odehrávala hostina jako ze středověku. Na místo oslavných přednesů a bohulibého zvuku houslí tloukla banda svatebčanů (zjevně z ženichovy strany, ten byl stejné barvy) do stolu pěstmi, ve kterých svírala nože a vidličky, očividně se dožadující krmě. Jako odměnu (za ten výšlap) jsme si pořídili u stánku vanilkovou točenou, chvilku pozevlili před bránami zámku a pomalu se vydali zpátky. Takže dírka (tam jsme se pokusili o lehké zmrzačení), skály, les, koblihový ráj koníků a kemp.
Poté, co jsme se znovu spojili v hospodě ve velkou skupinu, jsme se po jednotlivcích odebrali očistit svá těla a pak strávili několik chvil ve společnosti Elvise (ano, hrál i v sobotu). Návrh se sezením u ohně se ujal i nyní a tak jsme se tentokrát s Mírou a Sandrou vydali na dřevo. Dokonale jsme vysáli les a skoro půl vagonu dřeva umístili k ohništi. Chvilku po nás se na lavičky posadil i mladý pár s úmyslem si také přihřát své párky. Jak Zdenda trefně poznamenal, muselo se jednat o Pražáky, protože jen člověk neznalý přírody je schopen si vytvořit na konci prutu uhlík a ještě ho pak sníst.
Povyprávěli jsme si zážitky a šli spát.
Vstup do neděle prožíval Zdenda o pár hodin dříve než ostatní, když šel Lídlovskou špekáčkovskou pochoutku položit do lesa. Zbytek vstával kolem deváté. Na snídani jsme se odebrali opět ke stánku s tím, že tentokrát jsme u něj i pojedli.
Nastalo balení, loučení a odjezd domů. Moc děkuji za pozvání a možnost podívat se do tohoto krásného kraje. A díky všem za pro mě hezky prožitý víkend. Doufám, že to nebylo naposledy a tak se loučím slovem „Nashle“.
