Ve složení Míša, Verča, Denis, Zdenda a já jsme opustili bankovní prostory a uchýlili se k roztopeným autům. Do těch jsme se po několika pokusech o odvětrání interiérového pekla vměstnali (mě teplíčko vykouzlilo během pár vteřin na zádech mapičku velikosti Ruska) a s pomocí navigace rozjeli své čtyřkolky.
Trasu jsme mírně změnili (abychom se vyhnuli pátečním kolonám) a vzali to přes Proseckou čtvrť. Já klasicky prokázal svůj orientační smysl a s cílem dosáhnout Čakovické benzinky (žebravé oko auta se hlásilo o pozornost) nás navedl do jakýchsi mimopražských pustin. Naštěstí se tyto končiny nacházely na spojnici Prahy a Mlékojed, takže mé konfrontování se nekonalo.
Za Neratovicemi nebralo naše nadšení konce a touha po koupání byla nekonečná. Povedlo se. Ne fyzickou námahou ani alkoholem znavený mladík nás rozvalený na židli informoval, jak to chodí s parkováním. Umístili jsme svá vozidla na prázdné ploše a vybaveni pouze batožinou šli hledat místo na stanování (které je, a to je velmi zajímavá věc, možná přísně zapovězeno).
Míst k zbudování osidla bylo sice k mání hodně, ale velká většina z nich byla drobným způsobem znehodnocena (bordel, exkrement velikosti šišky salámu, obytná plocha malého obsahu), takže jsme zakotvili asi dvě stě metrů od parkoviště. To pro nás znamenalo, že potravu, tekutiny a oděvní doplňky povlečeme celkem daleko. Napjal jsem všechny svaly, které v těle mám (Zdenda to popadl levou zadní) a výbavu dotáhl. Postavili jsme pár stanů a začali kempovat. Otevřeli jsme pivka, načali štangli lovečáku a po očisťující koupeli ve vodě (teplotou přibližující se odstátému kafi) se pustili do společenské konverzace.
Během několika málo minut jsme měli čest seznámit se s našimi novými kamarády. Krom nekonečného proudu kolemjdoucích (různých stavů a vzhledů) se k nám přidalo i hejno komárů. I když jsme je zabíjeli po desítkách, za jednoho rozprsknutého přišla odplata v podobě dvou štípanců na těle. A to nejen na rukou a nohou (které pro vysokou teplotu nebyly chráněny), ale i na těle (normálně nás braly i přes triko). Éterem zavládl repelent. Nejdřív jsme chodili provádět postřik mimo obytnou oblast, pak jsme plynovou komoru zavedli všude v blízkém okolí.
Všechny vyjmenované aktivity nám vydrželi až do západu slunce a i trochu do tmy. Pak (protože lehce ubylo alkoholu) jsme se vydali na průzkum baru. Ten se nacházel u vstupu do areálu. Uplynulé hodiny některé z obyvatel proměnily na hadrové panáky a zmítající se postavičky. Například kousek od DJovského pultu se motal jakýsi dredař jistojistě vyznávající zelený list.
Zaparkovali jsme u sloupu oddělující zastřešenou část od venkovní a se sklenicemi v rukou pozorovali okolí, nasávajíce přitom atmosféru (a nejen tu). Po dostatečném absorbování jsme se odebrali zpět ke stanům a většina se rozhodla jít spát. Ale to bych to nebyl já se svou občasnou slinou, která mě mění ve zvíře. Do spací polohy se mi nechtělo a s vidinou končícího večera jsem se nechtěl smířit. Naštěstí moji myšlenku podpořil i Denis a tak jsme ve dvou po chvilce cestovali zpět.
Během cesty jsme byli svědky obcování, které se odehrávalo bez jakéhokoliv studu asi metr od pěšiny. Když mé zraky spočinuly na aktu, jeden ze dvou mužů, zmítající se na dívčině (klasický hadrový panák), mě upozornil, abych koukal na cestu. Budiž.
Dorazili jsme k baru a já (tady se pouštím na tenký led, protože tma obklopující vzpomínky začíná být neproniknutelná) objevil krajánky. Z jednoho se vyklubal skorosoused. Protože se přiznal, že slaví narozeniny a nedávno měl jmeniny (byl to Jakub), hned bylo veselo. Myslím si, že téma rozhovoru nedávalo moc smysl, ale kdo by to čekal ve dvě ráno, že?
Pak se stalo něco, co mi asi zbytek neodpustí. Ne, nedostal jsem do tlamy, ale díky neschopnosti sjednat pořádek a mluvit rázně a k věci, jsme skoro hodinu stáli s novými známými před naším stanem a snažili se vzbudit chrápající individuum (to patřilo partě a odpadlo od ní neznámo kdy). Zatímco já jednal politicky, v rukavičkách a nikam to nevedlo, ze stanu a z Denise zněly slova ostrá jako břitva. Nakonec to dobře dopadlo (ne mou vinou) a všichni podlehli spánku. Ne moc na dlouho.
Nebylo to snad tím, že by se chrápalík vrátil, ale tím, že nás sluníčko a teplo vyhnalo ze stanu (já jsem si zapomněl navléct i spacák). Stav trochu rozpačitý, místo špatný, ale držel jsem se. Bylo jasné, že žádné divočení u vody nebude. Když jsme se Zdendou šli pro potraviny, na příjezdové cestě se tkvělo policejní auto a strážci pořádku řešili s majitelem stanu nějaký prohřešek. Popadli jsme snídani a pak vytvořili světový rekord v zabalení stanu. Po minutě nebylo na ploše ani památky po plátěném obydlí.
Ráno proběhla koupel (v tentokrát studenější vodě) a zaujali jsme své pozice (ležmo). Na nich jsme ale dlouho nevydrželi, protože i dnes se rozhodlo slunko ukázat svou sílu. Nacpali jsme se tedy na celtu pod stromy a střídavě spali, mluvili (někteří se věšeli na stromy) a plavali. Na řadu se dostal i Bang!. Už dopoledne padlo rozhodnutí, že domů se pojede dneska. Přece jen, spánek ve vlastní posteli je příjemnější než na zemi vedle pily.
Během polehávání se s námi spřátelil (byl to čistě jednostranný akt) Angličan nesoucí pivo a hledající svého bílého psa. Komická postava se kolem nás mihla v průběhu sobotního dne několikrát. Jeden z charakteristických znaků této osoby byl zmatený výraz a díra na plavkách. Lámanou češtinou nám pokaždé oznámil nějakou zajímavou informaci. Když se kolem nás mihnul bez čtvernohého přítele, pronesl naším směrem (kam přesně koukal, nevíme) „Nevhyďjeli jzte tady bhílého psa?“. A když jsme ho ujistili, že ne, ale že budeme hlídat, jestli nepůjde kolem, dodal: „Then pes byl sthejně už stárý a njení už thak roztomhilý“. Pak už se neukázal ani pes, ani Anglán.
A tak jsme se povalovali, dokud jsme nezesílili do té míry, že jsme byli schopni se sbalit a odsunout se k autům. Tam proběhlo rozloučení (doufám, že ne poslední) a profrčeli jsme kolem stejně znaveného hlídače parkoviště směrem ku Praze.
Díky moc za příjemnou polovíkendovou akci. A doufám, že brzo bude další.
