V pondělní ráno odnosili výbavu do auta, nastavili souřadnice a vyrazili na cestu. Cesta nám ubíhala v doprovodu pro tento případ vytvořené hudební kompilace, sluníčko svítilo a kolem nás se prostíralo modré nebe (samozřejmě pouze nahoře, dole byl šedý asfalt). Bez jakéhokoliv problému jsme dorazili do prvního města.
Dle ukazatelů se Infocentrum nalézalo v jakémsi domě pojmenované po někom. Tak dlouho jsme ho hledali, až jsme ho nenašli a museli se zeptat. Samozřejmě nám bylo řečeno, že informace jsou umístěny v domě po někom. A když už jsme museli přiznat, že ho marně nějakou dobu hledáme, bylo nám konečně prozrazeno, že se jedná o malebný modrý dům. V něm jsme zakoupili magnetku, odtrhli si mapu a nechali se poučit o zdejších unikátech.
Protože jsme se nacházeli v kolébce českého klenotnictví, museli jsme samozřejmě navštívit Museum skla a bižuterie. Tam bylo k vidění, krom historie a popisu výroby i cena Zlatý slavík (toho si tu odložila Lucka Bílá) a Zlatý globus. Průvodcem nám byl reprák umístěný na mém krku, kterého jsme byli schopni poslouchat pouze prvních pár rekvizit. Pak jsme ho umlčeli.
Bez zvěře by ten týden nemohl být, takže jsme se jeli podívat na vyšisované, ale nádherné, bílé tygry (nemyslím tím hokejový tým). V zoo, která sice nedisponuje medvědem (což jsem špatně nesl), jsme byli svědky krmení surikat a drezury slona (celkem praktické zvíře – zvedne a podá cokoliv). Abychom si prošli i město, pustili jsme se jakousi Libereckou Champ Elysees, jehož strany byly lemovány krásnými a dle vizáže i velmi bohatými domy. Jedinou výjimkou byla ponurá stavba, která jako by vypadla z hororových filmů. Své znalosti bychom si mohli prohloubit v severočeském muzeu, kdyby nebylo bohužel zavřené (koneckonců s tím jsme počítali, když bylo pondělí).
Povinným zastavením byla zastávka u pohádkové (tady prožívají své romantické chvíle pyšná princezna Krasomila a král Miroslav) Panské skály. Zdá se skoro nemožné, že tento div nepochází od ufonů, anebo není výsledkem lidského snažení. Na parkovišti jsme se navíc dozvěděli, že právě v Šenově je malá sklárna, kde dávají možnost vyfouknout si vlastní sklenici. Měli jsme tedy program na další den.
Noc jsme strávili v kempu s čechoitaly, slepicemi a kozami. Vše tomu vládl psík, který nás přišel ráno zkontrolovat a lehce se vydrbat.
Jak jsem již psal, hned ráno jsme se vrátili do Kamenického Šenova a navštívili místní sklárnu. Skláři nám dali možnost pozorovat je v práci a ozkusit si, jaké to je, vyfouknout sklo. Po chvilce ostychu jsem se rozhodl to taky vyzkoušet a vystoupal na pódium s pecí. Vedro jako v pekle a po několika minutách snažení jsem zhotovil skleněnou, nepravidelnou a velmi ohavnou baňku, kterou mistr sklář bez kompromisu odřízl z píšťaly do odpadu. Musím uznat, že to není nic lehkého. Píšťalou se musí neustále otáčet a foukat do ní nesmí člověk ani málo, ale ani hodně. Je jasné, že se mi umění tohohle povolání zdaleka vyhlo.
Jedno z nejdůležitějších měst poznamenané kouzlem výroby skla. Ani tady jsme si nemohli nechat ujít navštívit muzeum, vlastně hned dvě (čeho jiného, než skla v klasické a moderní podobě). Vstupenka zaručovala i krátkou osobní prezentaci sklářské práce a foukání (ne do polívky) nad sklářskou dílnou umístěnou v muzeu. O něco chytřejší jsme pak využili možnosti naobědvat se v restauraci, která byla přilehlá právě této dílně. Někdo chytrý umístil na stěny okna, takže jsme na výrobu skleněných váz viděli. Jen je otázka, kdo koho vlastně pozoroval. Jestli my skláře, anebo skláři nás. Ale myslím si, že původní úmysl byl poskytnout sklářům pohled na slintající návštěvníky.
Gotický hrad, na který jsme se těšili, jsme nemohli nejdříve najít a poté, co jsme prošli do jeho útrob, zjistili, že se zde nekonají prohlídky, ale svatby. Interiér byl zmodernizován. Nebylo však důvodu k smutku. Místo toho jsme si prohlédli výstavu velmi krásných fotografií (autory nevím, ale jednalo se o fotografy - nejspíše) a pak navštívili komentovanou expozici vinařství. Musím bohužel dodat, že i když jsem Pražák, vím o hlavním městě daleko méně, než mladá slečna, která zde nikdy nebyla.
Protože jsme zjistili, že dokonalý plán má jisté nedostatky (zjistili jsme, že místo, které jsme plánovali navštívit, se nachází cca sto kilometrů západněji), uchýlili jsme se k alternativám. Jednou z takovýchto ústupků byla návštěva skanzenu (nikdy jsem v něčem podobném nebyl). Když jsme vstoupili na zápraží a ocitli se tak zhruba sto let zpátky, ujistili jsme se, že se nám tu bude líbit. Zakoupení vstupenky se sice trochu nepovedlo (tiskárna odmítla poslušnost), ale ostatní zážitky to dalece předčily.
Zatímco já jsem obdivoval krásy stavení, u Lucky na plné čáře vyhrála kočka, která se ráčila dostavit. Po větě „Poďte pobejt“ jsme vstoupili do světnice a byli seznámeni se životem minulého století a tím, jak byly naše prabáby šikovné a hlavně pracovité. Postupně jsme prošli místnostmi, stodolou, prohlédli si zemědělské stroje a navštívili školu, kostel a obchůdek. Poslední budovou, která patřila do skanzenu, byl funkční vodní mlýn, který stál asi kilometr dál (je logické, že ho někdo nebude stavět na suchu). V mlýnu nám mladý mlynář povyprávěl o zvyklostech a funkcích toho čeho konkrétního.
Do kempu jsme přijeli s malým zpožděním, ale přece. Recepční, mladá slečna na brigádě, nám však prozradila, že je zde také ubytovaná a proto nám klíč ke sprchám půjčí i přes zavírací dobu. Všechno by bylo fajn, kdyby se Jenda nerozhodl si to trochu zkomplikovat. Klíč totiž nebyl ke dveřím do umýváren, ale do sprchového kouta. A moje dveře byly upgradovány tak, že postrádaly z venkovní strany kliku. A já, abych klíč neztratil, jsem jej uložil do zámku ze strany vnitřní. A copak se nestalo? Když jsem opouštěl sprchu spokojený a voňavý, manipuloval jsem s dveřmi tak odborně, že jsem si tam ten klíč zabouchl. Následovalo kmitání mezi recepcí, hospodou (tam úřadoval pan správce) a sprchou. Vzhledem k tomu, že pan správce nebyl zrovna sdílný člověk, byl každý rozhovor s ním velmi uspokojivým. Po půl hodině se mi smetákem a židlí podařil omyl napravit a já se, opět znovu propocen, posadil ke stanu a konečně jsme povečeřeli (málem ne sami).
Změna jednoho písmene znamená posun o několik set kilometrů (dle mapy.cz je to 1306). Tak to dopadá, když si někdo (třeba já) splete Kadaň s Kodaní. Kadani vévodí nádherně bílá radniční věž. Právě pod ní je umístěno Infocentrum, ve kterém jsme se dozvěděli, že můžeme navštívit místní hrad. Protože jsme se do města dostavili s velkým časovým předstihem, obešli jsme si centrum, shlédli nejužší uličku v republice (Katovou ulici) a odebrali se na dvůr hradu. K našemu velkému překvapení jsme nenašli ani po několika minutách pokladnu. Místní nám podávali informace vzájemně si odporující. Jednou z odpovědí bylo, že pokladna je hned vedle kavárny, starší paní nám naopak tvrdila, že žádné prohlídky se na hradě nepořádají. Šli jsme tedy znovu za zdrojem (Infocentra) a byli ujištěni, že první prohlídka začíná v deset.
Spokojeně jsme se usadili na lavičky a pozorovali vstupní bránu. A skutečně! Deset minut po desáté přiklusal mladík zajímavé vizáže a prohlídka začala. I když jsme se pohybovali pouze v podzemních prostorách hradu, stála prohlídka za to. Průvodce svůj přečin rychle napravil a dělal své profesi jen čest.
Protože byla už středa, prahli jsme po courání po parketách s pantoflemi velikosti 52 na nohou. Museli jsme vidět nějaký zámek. Proto jsme zabrouzdali do Krásného Dvora. Velmi pěknou prohlídku kazil půl druhého páru debilů. Silnější pán musel v každé místnosti pronést velmi chytrou větu, nejspíše proto, aby se druzí dva (on a ona) nelidským smíchem zařehtali. Abychom se drželi našeho harmonogramu, opustili jsme areál, aniž bychom se podívali do doporučovaného zámeckého parku.
Měli jsme to štěstí, že jsme mohli okusit atmosféru filmového festivalu. Na každém sloupu i rozích budov byly umístěny pozvánky na film a v ulicích bylo vidět nespočet lidí s visačkami na krku, opravňující je ke vstupu do filmařského ráje. My jsme ale měli jiný cíl. Chtěli jsme najít Kolonádu, vřídlo a tolik známé prameny. Kolonádu jsme objevili rychle a s nimi i prameny. Někteří z nás (já) se rozhodli obětovat se a ochutnat léčivou vodu. Jakožto testovací vzorek vybral pramen Libuše. Říkal jsem si totiž, že něco s ženským jménem přece nemůže být nikterak ošklivé. V nestřeženém okamžiku (kdy jsem měl dojem, že na mě nehledí žádný Karlovarák) jsem poslal Libuši do květináče. No, slaná horká voda pro mě není.
Ale s objevením vřídla (pro nezkušené, jedná se o proud kolmo stříkající vody, která dosahuje výšky až dvanácti metrů bez pomoci čerpadel) to bylo trochu komplikovanější. Dali jsme na ukazatele a po patnácti minutách se ocitli na kopci tyčícího se nad Vary. Vřídlo však nikde. Na samotném vrcholu jsme objevili další ukazatel, který poukazoval na cestu dolů. Pustili jsme se tedy po ní. Abychom věčně nebloudili, optal jsem se místního na cestu. Nechápavě na mě asi minutu koukal a pak zamířil prstem na kostel (u kterého jsme nedávno stáli) a zeptal se, jestli ho vidím. Odvětil jsem, že ano. „No, tak u něj to je“ odpověděl. A skutečně. Pořídili jsme pár fotek a oplatky (citrónovou a skořicovou) na ochutnání. Pak čekali na exkurzi do sklepních prostor. Já jsem toto čekání prospal, takže co se stalo, nevím.
V podzemí jsme slyšeli spoustu zajímavých věcí, a dozvěděli se o typicky Karlovarské památce. Kameninové růži. Je tedy jasné, co jsme hledali po výstupu na světlo denní.
Cestou do kempu jsme si opatřili večeři. Naším dnešním domovem se stal vodácký kemp, který byl kupodivu uprostřed sezony pln vodáků. Večerní atmosféru vylepšovala kytara a klasické táborové písně. Navíc se pár stanů od nás zrovna rozbíhala hra, takže jsme byli zapojeni i do skládání básně. Já jsem ochutnal pivo Permon (no, pivo).
Rozlehlý hrad pojmenovaný dle tvaru koryta řeky Ohře. Tam jsme podnikli dvě prohlídky. Jednu s průvodcem (a musím uznat, že i sebekrásnější kastelánka nemá pro mě takový přínos, jako průvodce s bohatými vědomostmi) a jedna po vlastní ose. Samostatně navštěvovanou expozicí byla pak mučírna umístěná ve sklepích. Hezký pohled to občas nebyl, nehledě na přesvědčivou zvukovou kulisu.
Protože mi bylo kladeno na srdce, že jediný správný suvenýr z Karlovarska jsou oplatky, pořídil jsem zde část dárků.
PS: zapomněl jsem zamknout auto.
...jsme navštívili jen pro ten dobrý pocit, že jsme byli skutečně na západě. Jinak tam krom unikátní sochy (jediná v České republice) Martina Luthera, muzea čehosi a kostela (pouze základů) nic moc k vidění není. Tím bych se ale nechtěl dotknout nějakého Ašáka. Abychom se tam neobrátili na kramfleku, alespoň jsme zde nasytili svá břicha.
Nebojte, není to překlep v žádosti o pomoc. Jedná se o oblast bublání a chráněného bahna. Jinak je tam k vidění také kytka, která roste snad jen na Marsu či co. Samozřejmě si dělám legraci. Je to pěkné místo a určitě stojí za to ho navštívit. Lucka si při vybírání ušního klenotu našla krajánky (a jednoho Kladeňáka), s nimiž jsme pronesli pár vět (hlavně Lucka).
Tohle nám vyrazilo dech. Hned na kraji lázní jsme si slíbili, že se sem ještě vrátíme a pobydeme déle, než pár hodin. I tady nás potkal podobný osud, jako v Karlových Varech. Tentokrát jsme nehledali pramen, ale sošku panáčka (pozor, lázně nejsou pojmenované podle tohohle hambáčka). Při tom hledání jsem ještě jednou okusil ochutnat tu blahodárnou tekutinu. A skončilo to stejně - hrůza. Potřetí už radši ne.
K jednomu to však vedlo. K Františkovi. Podle pověr a mýtů jsme ho pořádně ohmatali a zvěčnili. Slunce nacházející se kousek nad obzorem ohlásilo, že se blíží konec dalšího dne. Nakoupili jsme večeři a hurá do kempu.
Velmi pěkný a vybavený kemp. Sice jsme byli hned na začátku upozorněni, že nejsme chtěni (na našem místě byla rezervačka), ale po pátém ubezpečení, že skutečně ráno odjedeme, nám bylo uvěřeno a brejlatý čtyřicátník šel hledat další oběť. Konečně jsme splnili účel, pro který jsme s sebou táhli společenské hry. Večer jsme si zahráli.
Když se řekne časová osa, vybaví se mi většinou nudný graf. V Chebu umístili časovou osu na chodník a nudná rozhodně není. Seznámila nás totiž s dějinami tohoto města. Když jsme doputovali až na náměstí (naprosto prázdné) a navštívili Íčko, šel jsem přeparkovat (na co platit za stání, když to můžeme mít zadarmo, ne?).
U hradu jsme si museli nějakou chvilku posečkat na pana domácího. Ten si prý zapomněl brýle a zjevně to byl pro otevření brány velký nedostatek. Prošli jsme si nádvoří a zakoupili prohlídku. Historií nás (konečně) prováděla hezká slečna. Ale k neuvěření zde nebyly jen staré zdi opředené historií, ale i jeden oboupohlavní jedinec (ani žena, ani muž).
Oběd jsme si dali v nové restauraci přímo na náměstí. Byla sice prázdná, ale zato hodně veliká. Dovolil bych si tvrdit, že obě přízviska zůstanou ještě dlouho platné. Když jsem se zeptal ve čtvrt na jednu, jakou mají nabídku polívek, bylo mi řečeno, že polívky „ještě“ nemají.
PS: zapomněl jsem stáhnout okýnko u auta.
Pokud se chcete projít kolem Karlštejna, Českobudějovické Černé věže až k letohrádku Hvězda v několika minutách, zavítejte právě sem. Park je osázen modely Českých památek a staveb v měřítku 1:25. Protože nejsme žádní sportovci, na kopec, kde je park umístěn, jsme se nechali vyvést skořepinovou (nebo co to bylo za matroš) lanovkou.
Třetí v řadě lázeňský měst (samozřejmě ne republiky, ale našich). Když jsme dorazili do centra města, zjistili jsme, že hodinová taxa za parkování se pohybuje kolem šedesáti korun. A protože jsme nepřijeli pouze na skok, shodli jsme se na tom, že zkusíme parkovací stání najít co nejlevnější. A jak se říká, kdo hledá, najde. Nakonec jsme pořizovací cenu snížili na čistou nulu, když jsme auto umístili na jednu cestu ve svahu, stejně jako sedm dalších. Jsme přeci Češi, ne?
Protože místo odpočinku našeho auta bylo od centra dění celkem vzdáleno, prošli jsme si město celkem detailně. Ale vzhledem k tomu, že máme mladé nohy a bylo krásně, nevadilo nám to. Procházku po kolonádě nám zpříjemnila jazzová kapela, prezentující své hráčské umění. I když nepatří tento styl mezi naše nejvyvolenější, zaujala nás hudba tak, že jsme své kroky zastavili a poslouchali. Stejně jako spousta lidí, kteří tvořili mohutné obecenstvo.
Když nás kroky zavedly k fontáně, zjistili jsme, že to není obyčejná fontána, ale zpívá. Informační tabule sice ukazovala, že další představení je zhruba za hodinu, ale díky procházce po parku a kafíku na kolonádě (znovu vylepšenou kapelou) nám tento čas utekl velmi rychle. Pohled a poslech fontány byl skvělý a rozhodně za to stál.
Hodně zapadlý, ale hodně příjemný a krásný kemp, který měl na starost mladý klučina, který měl neustále úsměv od ucha k uchu a větu „To bude problém“ jsem u něj za dobu našeho pobytu nezaslechl. Hezká byla i budova recepce, připomínající železniční nádraží (včetně hodin).
Poslední večer jsme věnovali procházením fotek, vzpomínáním na události celého týdne a hodnocení. Na konec jsme si dali hru a pak šli spát.
I když jsou u Tachova (jeden přímo ve městě) dva zámky, ani jeden jsme nemohli navštívit. Ten městský nebyl přístupný pro veřejnost, ale sloužil jako kancelářské prostory a druhý byl zavřen kvůli rekonstrukci. Prošli jsme si tedy město, prohlédli si hradby, zkoukli jsme kostel a nastoupili do auta. Na seznamu zbývalo poslední město.
Hned na začátku bych rád řekl, že Stříbro není pojmenováno podle těženého nerostu, protože se zde od počátku věků těžilo olovo. Jako první nám do oka padla nádherná radnice (já si vzpomněl, že už jsem jí někdy na nějakém obrázku viděl). Když jsme zkoumali, co bychom mohli navštívit, trochu jsme tápali. Žádný zámek, ani hrad. Zjistili jsme ale (jak jinak, než v našem kamarádovi Informacích), že v lese je ukryté muzeum hornictví. Protože o kutání jsme toho věděli pramálo, bylo jasné, že se tam podíváme.
Krom venkovní expozice, kde byly k vidění stroje, vozíky a nářadí, používané havíři všech generací, jsme měli možnost se podívat do nitra šachty. Nejdřív jsem odmítal nabízenou bundu, ale po prvních pěti minutách jsem zjistil, že se nejednalo o komfort, ale nutnost. Něco kolem hodiny jsme putovali podzemím ve společnosti znalého průvodce (který sice nebyl horník, ale hornický zdravotník – ale zkušenosti měl stejné) a příjemných osmi stupňů nad nulou.
Vylezením na povrch zemský jsme skončili naší poznávací část dovolené. Už zbývaly jen ty poslední dvě. Obědní a návratová. Břicha jsme si příjemně naplnili v restauraci s velmi sympatickým číšníkem ve společnosti kočky (z toho byla klasicky odvázaná Lucka). Pak už zbývalo jen nasednout do auta a vyrazit zpět domů. I když se nám nechtělo a dovedli bychom si představit ještě pár dní volna strávených ve společnosti památek a poznání, museli jsme domů.
I když se tu a tam objevil v našem plánu nějaký ten zádrhel a museli jsme upravit itinerář (to je prostě bomba slovo), dovolenou jsme si na sto procent užili a objevili další krásy našeho státu.
