S Danem jsme se sešli na Hlaváku a společně odcestovali čugálou na Hovorčovické nádraží, kde na nás čekal Martin. Jen jsme vystoupili, vznesl jsem požadavek na nutnost návratu do 17té hodiny. Oba to přešli s lehkým ušklíbnutím. To prý zvládneme naprosto v klidu. „Vidím to na čtyři hodinky maximálně“ ujistil mně Martin. Poté ještě dodal, že pro nás vybral tu nejhezčí trasu. O její délce se však nezmínil.
Krátce po čtvrt na jedenáct jsme šlápli do pedálů. Tempo se ani vzdáleně nepodobalo mým předchozím. Zatím jsem ale zvládal. Vedoucí pelotonu Martin byl vybaven GPS navigací a MP3 přehrávačem, jehož vývod měl v uších (patrně, aby nemusel poslouchat moje skučení). Jeli jsme po asfaltce, jeli jsme polní cestou, jeli jsme lesní cestou, jeli jsme jakousi mezerou mezi křovisky. Je pravdou, že profil terénu byl neměnný, ale jeli jsme pořád.
Při první zastávce jsem se mrknul na orientační ujetou vzdálenost a s velkým překvapením zjistil, že mi tachometr zobrazuje číslici 38. To byl pro mě šok, protože normálně jsem tuhle vzdálenost ujel za celý den. Posilnili jsme se každý dvěma párky v rohlíku a pivkem a za chvilku putovali dál. Martin obnovil tempo a zastavit ho nedokázala ani cedule „Cyklisto, veď kolo.“. Já jsem pomalu začínal pociťovat, že je to na mě moc (na rozdíl od zadku, ten jsem cítil pořádně). Když už se mi kluci začínali pomalu vzdalovat, ať jsem šlapal, jak jsem mohl (převody jsem střídal jak lehká dívka zákazníky), přišlo vysvobození v podobě píchnutého (mého) kola (zadního). Kluci se těch několik set metrů vrátili a poskytli mi pomoc. Já jsem pochopitelně nebyl vybaven nástroji k výměně duše, ani duší samotnou (jen jakýmisi lepíky). Martin mi podal plastové tyčky se slovy „tady máš páčky, ať to jde líp“ a když si všiml toho, že naprosto nemám ponětí, kam je umístit, hlasitě vzdychl a pustil se do výměny sám. Posunul jsem se tedy tak, abych nepřekážel a koukal, jak to jde klukům od ruky.
Svou šanci jsem opětovně dostal v podobě nafouknutí kola. Té jsem využil a pokusil se u práce s hustilkou moc nefunět. Když bylo vzduchu uzavřeného v gumovém vězení dostatek, znovu jsme se pustili do cestování. Musím uznat, že čtvrthodinová pauza mi pomohla.
Ke konci společně trasy už chybělo jen málo, ne však k cíli. Martin se od nás odpoutal (to jsem měl na tacháči 53 kilometrů) a popsal nám cestu ku Praze. Vlak jedoucí jednou za dvě hodiny jsme totiž o 8 minut nestihli (ještě před havárií). Teď už jen ve dvou jsme se pustili do posledních kilometrů. Původní plán dojet na Letňany a nechat se alespoň tu jednu zastávku svést padl, protože jsem navigoval Dana na jemu známé místo. Domů jsem tedy dorazil bez použití kytičky.
Je mi jasné, že pro pravidelné jezdce bude můj výkon maximálně k smíchu, ale pro mě to byla celkem výzva. Nakonec jsem zvládl ušlapat 68 kilometrů v čase tří a tři čtvrtě hodiny. Není to ale nic proti Danovi, který jel domů ještě přes celou Prahu a jemu se vzdálenost vyšplhala až na devadesátku.
Moc díky za výlet, doufám, že brzo uskutečníme další a na sebe mám velký úkol, něco udělat s fyzičkou.
