Když jsme se sešli v pondělí odpoledne doma a pozorovali otřesné záběry z povodní, dostala Lucka nápad, že bychom mohli Janovi seniorovi dovést trochu suchého oblečení, gumáky a tuhé palivo. Já jsem klasicky remcal, že jet skrz pozavíranou Prahou do míst, která nejsou dostupná je holá hloupost a celá akce si říká o nejen o nezdar, ale o bloudění neznámými vesnicemi a kličkování po uzavírkách.
Moje snažení bylo zbytečné a Lucka se neodbytně dívala do mapy a hledala skulinku, kterou bychom mohli proniknout na jih Prahy. Kolem šesté se bytem proneslo zajásání a moje partnerka mi prstem ukazovala cestu. Uvedl jsem do protokolu, že poukazuji na zvýšené nebezpečí vzniku hádek, roztržek a nedorozumění a šel se obléci.
S mezizastávkou v Obi (dřevo, uhlí a sekyrka) a Globusu (pro životně důležité holínky – které vybírala dle oka Lucka) jsme vyrazili k chatě. Majitelé benzínových pump a naftoví magnáti by z nás měli radost, protože jsme jeli prakticky nejdelší možnou variantou (Olomouci jsme se vyhnuli). Projeli jsme nekonečné množství Horních-Dolních, prodírali se temným lesem a vyhýbali se zatopeným oblastem a nepřístupným mostům. I když jsme párkrát nevěděli přesně, kde se nalézáme, Lucčin orientační smysl skvěle fungoval a vrátil nás zase na správnou trasu. Nestalo se, že bychom zabloudili.
A tak jsme se po deváté hodině ocitli před brankou naší chaty. V oknech stála tma a na rozdíl od okolních komínů se z toho našeho nekouřilo. Zavolal jsem taťkovi, aby si nás přišel vyzvednout. Z hlasu, který se ozval ze sluchátka, zněla radost a úleva.
V chatě byla zima (no, pára nám od pusy ještě nešla) a navršené peřiny na posteli dali tušit, že se pod nimi taťka před chvíli choulil. Mezitím, co si táta zkoušel gumovou obuv, jsem naskládal uhlí a dřevo ke kamnům. Botky padly jako ulité. Na tváři se otci vyloudil úsměv (nejspíše ze zjištění, že neprotrpí další noc) a poťapkával si vesele po místnosti.
Protože bylo spoustu hodin, nemohli jsme se oddat dlouhým rozpravám a zanedlouho se rozloučili. Čekala nás pouť nazpět. I zpáteční cesta proběhla (díky navigátorovi) bezproblémově a my třicet minut před půlnocí stáli v obýváku. Lucka zmožená únavou, já naplněn pocitem, že jsem i přes kecání byl schopen udělat něco pro svou rodinu.
Nějak si nejsem schopen uvědomit, že všichni stárneme a našim není čtyřicet, jako bylo před chvílí. Takže díky moc Lucce za dokončenou akci a u sebe dělám velký vykřičník, že to nenapadlo mě.
