Jak Lukáš správně poznamenal, nebudeme při nespočetně krocích probírat STAVBU, ale SVATBU (koneckonců, není to takový rozdíl. Stojí to spousta peněz a chce to detailně naplánovat). V pátek jsme pokořili 270 kilometrů (motorově) a odcestovali na Moravu, přesněji řečeno do Moravského krasu. Drobné potíže s dopravou, kdy z ničeho nic spadly otáčky motoru na dva tisíce, a tachometr se belhal k nule, se podařilo odstranit a my jsme bez problémů dorazili do kempu Baldovec.
Ubytování podléhalo nejpřísnější kontrole a tak nám místo na zaparkování i prostor k postavení stanu byl udělen igráčkem v oranžové vestě. Když jsme registračního stolu (hodně dlouhého) zjistili, že počet účastníků přesahuje tisícovku, už jsme se nedivili, proč je mezi auty třiceticentimetrová mezera. Obdrželi jsme stravenky na sobotu a mapu, na které byl kromě vytýčené trasy zobrazen i profil trasy. Několik kolmic (stoupajících vzhůru) nás sice trochu vyděsil, ale brod byl ještě daleko, tak nač stahovat kalhoty?
Svatý Petr nás neustále, i když jen velmi jemně, častoval deštěm a obloha nevypadala na to, že by mělo dojít v brzké době k velké změně. Já, vybaven teniskami, coby obuví, jsem tiše zoufal a přemýšlel, jestli je lepší capkat s promočenými nohami, anebo být v suchu s puchýři. Správné řešení jsem nenašel. Než jsme zalehli (před výkonem je potřeba zdatného odpočinku), procestovali jsme areál kempu s tím, že bychom si mohli dát někde kafčo (na alkohol jsme přeci jen staří). Protáhli jsme se přecpanou společenskou místností kříženou s hospodou (aha, tady je těch tisíc účastníků) až k opuštěnému dřevěnému stánku. Kolem obíhalo několik maskovaných osob s kelímkem naplněným pivem, takže jsme při objednávce dvou turků způsobili malé pohoršení. Brindacím (kafem jsme na cestě tvořili morseovku) pochodem jsme doputovali zpět ke stanu a kochali se večerním hemžením. Pak jsme zalezli, zhasli a chrupali až do rána.
Před tím, než zazvonil budík, jsem tu a tam zaslechl bubnování kapek na plátno stanu. To značilo, že k pochodu nám nebude svítit sluníčko. Začal jsem se za ty boty nenávidět. Stejně tak, jako za pláštěnku zanechanou ve skříni.
Vybavili jsme se na cestu, vyfasovali a snědli polívku a po chvilce čekání (pod střechou) se přes rozmočenou louku odebrali ke startu. Tomu předcházelo pár uvítacích slov organizátorů a pana generála. Pak mávnutí a desítky nohou se dalo do pohybu. Ti, co soutěžili v kategorii „Sportsman“ nebylo za pár okamžiků vidět (a nebylo to nepřízní počasí). My jsme si s Lukášem zvolili standardní tempo krok-sun-krok a z celkových 34 kilometrů začali ukrajovat první metry.
Jak jsem již psal, hlavním tématem byla svatba, a to nám vydrželo celkem dlouho. Zbytek času jsme vyplnili vším možným. Nikdy se však nestalo, že bychom v tichu přemýšleli, o čem se bavit. Protože jsem poprvé naše pochodování okořenil aplikací Endemondo, měli jsme velmi podrobný detail o naší situaci. Jediné překvapení přišlo ve chvíli, když displej ukazoval 34,5 km a spojnice startu a cíle se stále nespojily. Nakonec jsme se ale dočkali cíle a pomyslnou pásku přeťali (ta byla skutečně přetržená několik hodin před námi) s celkovým časem 6:02:15.
Vyzvedli jsme si metál, sbalili se a vyrazili na Prahu. Opět jsme tak sami sobě dokázali, že na tom nejsme tak špatně a pochodujeme stylem start-cíl. Díky Lukášovi za akci a těším se na další společné kilometry.